Ota Vejvoda v kabině HCR. Zleva MUDr. Jan Silber, Ota Vejvoda, Vladimír Kapoun a Vladimír Soukup.

Trenér hokejistů HC Rakovník zasvětil hokeji celý život a procestoval s ním půl světa

Živá voda lodivoda Otakara Vejvody

Až do 8. kola Krajské ligy mužů se krčil HC Rakovník na posledním dvanáctém místě s pouhými dvěma body. V 9. kole přišla nečekaná výhra 4:1 na ledě BK Mladá Boleslav B. A následovaly čtyři další. Rakovnický tým hrál najednou jako politý živou vodou. Tuhle změnu má „na svědomí“ nový trenér Otakar Vejvoda, který se na lavičku HCR postavil právě v 9. kole. „Sundal z hráčů deku, která na nich ležela, a najednou je všechno jinak. Ota umí perfektně přečíst hru soupeře a naordinovat na ni správný recept. Navíc je obrovský psycholog a persóna, kterou hráči berou,“ konstatoval vedoucí mužstva a rakovnický hokejový srdcař Vladimír Soukup.

Jméno Otakara Vejvody není hokejové veřejnosti neznámé. Je spjato s největšími úspěchy mužstva Poldi SONP Kladno v 70. letech minulého století. Ota je šestinásobným mistrem republiky (jeden titul vybojoval v dresu Dukly Jihlava) a vítězem PMEZ z roku 1977. V kladenském dresu odehrál 633 zápasů a vstřelil 106 branek. V mládežnických kategoriích také několikrát reprezentoval ČSSR. Do seniorské reprezentace se ale nikdy nedostal na rozdíl od svého syna Otakara, který je mistrem světa z roku 1996 ve Vídni. Svoji hráčskou kariéru končil v tehdejší Jugoslávii, kde oblékal dres CZ Bělehrad a Noviho Sadu. Následovala úspěšná trenérská kariéra. Kromě Kladna, Litvínova, Kadaně a Berouna trénoval pět sezón japonskou Furukawu Denko a tři roky korejský tým Anyang Halla. Nyní tedy stojí na lavičce HC Rakovník a táhne ho na pozice, které zaručují účast v play-off. K popovídání jsme se sešli před zápasem s Vlašimí v kabině na zimním stadionu a našemu (neformálnímu) rozhovoru pozorně naslouchali vedoucí mužstva Vladimír Soukup a Vladimír Kapoun, bývalý trenér mládeže HCR a člen jeho revizní komise…

Kladenští rivalové

„K hokeji jsem se dostal, když mi bylo deset let (Ota se narodil 11. 11. 1950 – pozn. T. B.). Tehdy udělalo SONP Kladno na sletišti nábor, kam přišla spousta kluků a asi dvacet jich u hokeje zůstalo. Dostal jsem se do žákovského družstva SONP, kde nás vedl trenér Jiří Verfl. Bruslit sice neuměl, byl to atlet, ale naučil nás tvrdé disciplíně. Prošel jsem žáky, mladším a starším dorostem. Verfl nás vedl až do srpna 1968, kdy utekl na Západ,“ začíná své vyprávění Ota Vejvoda.

Jak známo, v Kladně byla v té době dvě vynikající mládežnická družstva, která připravovala kluky pro seniorské týmy Poldi SONP. „My, v SONP, jsme byli disciplinovaní, kluci v konkurenčním PZ byli oraženější, určitě byli větší bordeláři než my. Byla mezi námi docela rivalita. Je zajímavé, že pak jsem většinu času nastupoval na beku vedle Fugase (Jan Neliba – pozn. T. B.), který byl z líhně PZ, a dobře jsme si rozuměli.“

V Dukle Jihlava

Do nejvyšší soutěže naskočil Ota Vejvoda sezóně 1968/69 a první dva a půl roku hrál v obranné dvojici s Frantou Pospíšilem. V létě roku 1971 byl povolán k základní vojenské službě, kterou si odkroutil v Dukle Jihlava. Tehdy patřila Jihlava k nejlepším československým týmům a Ota s ní získal v sezóně 1971/72 svůj první mistrovský titul. Trenéři Jaroslav Pittner a Stanislav Neveselý měli nabitý kádr s bratry Holíky, Klapáčem, Augustou, Hrbatým, Suchým, Kajklem, Šmídem a dalšími vynikajícími hokejisty. „Dukla byla dávána za vzor v tréninkové píli. Na Kladně to ale byl větší dril. Bylo to ještě náročnější než v Jihlavě. Na Kladně se trenéři fyzické přípravě hodně věnovali. Byli jsme na tom po této stránce dobře, což dokazuje, že skoro všichni hráli do 35 let a výš. Dnes už je to normální, ale tenkrát to bylo výjimečné,“ vzpomíná Ota.

S Duklou zažil svůj první zájezd do Spojených států. A to hned dvakrát – v prosinci 1971 a o rok později. Jezdili město od města a během tří týdnů sehráli 14 zápasů, hlavně s univerzitními týmy.

„V květnu 1973 jsme prohráli ligové finále s Pardubicemi 4:2 na zápasy a já jsem mohl jít domů. Řekl jsem ale, že jsem přísahal, že budu sloužit vlasti, tak zůstanu v Jihlavě až do konce června. Měl jsem tam klídek a doma bych musel vozit kočárek (smích).“

Ota na střídačce HC Rakovník.

Neměnná sestava

Když se Ota Vejvoda vrátil do Kladna, postavil ho trenér Bohumil Prošek do obranné dvojice s Janem Nelibou. Od sezóny 1974/75 nastává nejslavnější éra kladenského hokeje. Čtyři tituly za sebou a pak, po roční přestávce (vyhrál Slovan Bratislava – pozn. T. B.) ještě jeden. U všech Ota Vejvoda byl. „V září trenér oznámil sestavu, a když nikdo nemarodil nebo nebyl zraněný, hrála až do dubna. Výborní kluci, kteří byli mladší, neměli příliš šanci se do kádru dostat. Byli jsme kompaktní tým. V mužstvu působila chemie, která fungovala, každý věděl, kam patří, kde má své místo. Věděli jsme, že první lajna rozhoduje 80% zápasů. Pak byla druhá a třetí lajna a my jsme tam byli proto, abysme to mužstvu moc nezkur… Pár zápasů jsme sice taky rozhodli, ale většinou to rozhodla pětice Pospíšil, Kaberle, E. Novák, Nový a Bauer. Nechápu, jak jsem mohl dát 106 gólů, když mně to tam od modrý vůbec nedolítlo a záviděl jsem všem, kteří dostřelili na zadní manťák. Asi se to ode mě vždycky nějak odrazilo, jinak si to nedovedu vysvětlit,“ říká v nadsázce Ota. „Já jsem fakt neuměl střílet. Teď snad střílím líp než tenkrát. To Fugas ránu měl, to byl nepříjemnej obránce. Měl jsem štěstí, že hodně sezón hrával přede mnou Míra Křiváček. Na něj byl obrovský spoleh. Když jsem byl v krizi, nebo tam byla nějaká mela, vždycky do toho pytle šel a pomohl mi. A střelu měl, jako když kopne kůň. Výbornej kluk… A pak tam byl Pan Hráč – Jarda Vinš. Moc jsem ho obdivoval, i když byl můj konkurent. Hrál pravýho beka, zrovna jako já. Škoda, že ho nebrali do nároďáku, snad kvůli jeho malé výšce, ale herně přesahoval většinu reprezentačních obránců. Navíc byl skvělej fotbalista.“

Ptám se Oty, jestli měl nějakou přezdívku, jako se třeba Milanu Novému říkalo Balík. „Buď mi říkali Dědek, protože jsem musel na vojně po obědě vždycky spát. Nebo mi říkali Charles, protože jsem měl kníra jako Charles Bronson. Asi jsem byl taky tak vypracovanej (smích). Kecám, nikdy jsem neměl žádný svaly. Když jsem se podíval na činku, tak se mi dělalo špatně,“ směje se Ota.

Před plnými stadiony

S Kladnem zažil Ota další cesty do Spojených států a Kanady. První cesta byla od 24. 12. 1975 do 15. 1. 1976 a Kladeňáci zde sehráli devět zápasů s Olympijským týmem USA, univerzitními celky a Spartakem Moskva. „Hráli jsme i v Nebrasce v Omaze, tam byla velká česká komunita. Stadion byl natřískaný k prasknutí, přivítání velkolepé. Na led dali mikrofon, hrály se hymny. Byl tam nějakej Jerry Vojta Jelinek, který vezl českou vlajku. Neuměl moc bruslit a kromě toho přehlídl šňůru od toho mikrofonu, zakopl a ustlal si tam. Takovej aplaus nejspíš nikdy nezažil,“ popisuje jednu z mnoha příhod Ota. „Celej zájezd byl pro nás obrovskej zážitek. Když jsme se dostali na Západ, tak jsme z toho byli vykulený. Když jsme přiletěli nazpátek do Amsterdamu, tak nám to připadlo jako vesnice, pak do Prahy, to byla ještě větší vesnice, a nakonec jsme se vrátili do kladenskýho prdelova, to byl šílenej rozdíl.“

Mistři Evropy

V roce 1977 vybojovali kladenští hokejisté vítězství v Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ). Ve finále se utkali s vítězem sovětské ligy Spartakem Moskva. První zápas v Moskvě skončil 4:4. „Už jsme vedli 4:2 a oni chvíli před koncem vyrovnali. Společná večeře po zápase byla pěkně hustá. My jsme se celkem šetřili, ale Rusové, to bylo hrozný. To bylo pořád „davaj stakan!“ Byl tam nějakej bek Karpov, ten si dal pár panáků, rozběh se a nakopl trenéra do zadnice. V pět ráno jsme se vraceli do hotelu a v osm letělo letadlo. Cesta nazpátek letadlem byla hodně zajímavá,“ popisuje Ota Vejvoda. „Odveta na Kladně skončila stejným výsledkem a o vítězi rozhodovaly samostatné nájezdy. Vyhráli jsme na ně 2:1. Ten rozhodující proměnil Miroslav Křiváček.“

Kladno pošesté mistrem. Ota Vejvoda je uprostřed, vepředu vlevo trenér František Pospíšil, vpravo dole Miroslav Krása, který také později trénoval hokejisty HCR.

NHL objevila Kladno

Nejslavnější zájezd absolvovali kladenští hokejisté ve dnech 24. 12. 1977 až 6. 1. 1978. Opět zamířili přes oceán, ale jejich soupeři byly tentokrát čtyři týmy nejslavnější hokejové soutěže světa – NHL. Tým posílilo pět hráčů z ostatních ligových mužstev – Dvořák a Pouzar z Českých Budějovic, Ebermann z Plzně a Peter a Marian Šťastní ze Slovanu Bratislava. Dvě vítězství (s Chicagem 6:4 a Torontem 8:5), jedna remíza (s New York Rangers 4:4) a pouze jediná porážka (s Cleveland Barons 3:4) byl vynikající a nečekaný výsledek. NHL zjistila, že existuje nějaké Kladno.

„Prohráli jsme s relativně nejslabším soupeřem až v posledním zápase hlavně kvůli tomu, že se bratři Šťastní pohádali a nebyla tam dobrá atmosféra. Měli jsme sice posily, ale kladenští kluci to uhráli taky. Chodilo za námi hodně Čechů a gratulovali nám k výkonu. V Torontu se nás nějakej doktor Jelínek zeptal, co by pro nás mohl udělat. Tak mu říkám, že bych chtěl vidět Niagarský vodopády, které byly vzdálené asi jen 30 km. Bylo 11 večer. On se na mě podíval a říká: – Hele já tě tam vezmu, ale je to to samý, jako když přijdeš do koupelny, já ti pustím vodu ze sprchy a zhasnu. Ty uslyšíš vodu a nic neuvidíš. Tehdy se začaly dělat brusle – tzv. žehličky. U nás tenkrát nebyly. Řekl jsem Jelínkovi, že bych jedny chtěl. Do 14 dnů mi přišel balíček a v nich tyhle brusle. Byl jsem král! To bylo něco!“

Ota zavzpomínal taky na zájezd do Finska. To bylo v roce 1978. „Když jsme nasedali v Turku do lodi a pluli jsme do Německa, tak přišel nějakej emigrant a přinesl nám bible. Všem nám je rozdal. Viděl to ale politruk, který jel s námi, a nařídil, aby je všichni hodili do vody. Ti, kteří se připosrali, tak tam bibli hodili. Já jsem ji zašil a mám ji doma. Úplná kravina, jak by vám mohla bible uškodit!?“

Tři tisíce hrubého

Vždycky mě zajímalo, jak byli tehdy špičkoví hokejisté placeni. „Byli jsme zaměstnanci Poldi SONP Kladno, oblasti 10 – Aktivní propagace. Výplaty nám nosili v pytlíčkách do kabiny. Začínal jsem na 1600 Kč hrubého a čistého jsem dostal 1234 Kč. Třetí rok jsem měl 1900, když mi bylo 19 let, a když mi bylo 22, tak 2200 a tak dále. Když mi bylo 30, tak jsem měl 3000 hrubýho. Prémie za vítězství jsme měli nejdřív 200 a pak 400 Kč,“ objasňuje tehdejší platovou politiku Ota.

Přestup do Sparty

V roce 1981 přišla v Otově sportovním životě zásadní změna. Přestoupil do Sparty Praha, což byla věc málo vídaná, aby Kladeňák šel právě do tohoto klubu. „Tehdy Kladno trénovali Josef Wimmer s Frantou Pospíšilem a udělali ze mě desátého beka. Moc jsem to nechápal, naprd jsem se a řekl jim, že chci jít pryč. Byli proti tomu, ale já jsem jim řekl, že když nemám uplatnění v Kladně, tak bych to rád zkusil někde jinde. Nakonec po dlouhých debatách řekli, abych tedy šel. Fugas mi řekl, že by o mě měla zájem Sparta. Znal se s trenérem Pepíkem Horešovským i s Pavlem Richtrem. Tak jsem mu řekl, ať mi to tam zkusí vyjednat. Fugas za mnou přijel na chatu a povídá, že mám v neděli přijet na trénink. A dodal, abych se zastavil v Žilině (u Kladna – pozn. T. B.) pro Pepíka Horešovského. Když jsem pro něj přijel, měl hadr na hlavě a povídá: – Včera jsem měl litr vína, musíš mě tam vzít. Tak jsme jeli na Spartu a on řekl, že vyzkoušíme, jak jsem na tom se střelbou. Vzal 150 puků, dával mi jeden za druhým a já pálil. Čekal jsem, jak mě přijmou ti kluci, s kterýma jsem míval na ledě nějaký konflikty – jednou jsem na Kladně propíchl Karla Holýho a dostal jsem trest do konce zápasu – , ale brzy jsem mezi ně zapadl. Někdy začátkem září jsme dělali fyzické testy. Jezdili jsme tři kola na čas. Já byl z Kladna tak vycepovanej, že jsem to vyhrál. Na druhýho jsem najel dvě a půl vteřiny,“ připomíná Ota svoji sparťanskou anabázi.

Po pěti letech ve Spartě mu trenér Wohl nabídl, že může jít hrát ještě do Jugoslávie. „V srpnu 1986 jsem ze Sparty odešel do Bělehradu, kde jsem pobyl dva roky, a pak ještě rok v Novim Sadu. Tam jsem si zlomil nohu, prasklo mi tříslo a už to bylo špatný.“

Dorostenecký tým SONP Kladno v sezóně 1968-1969. Ota Vejvoda sedí v první řadě druhý zprava.

Trenérem v Japonsku

Následující roky spojil Ota Vejvoda s trenérskou kariérou. Na Kladně vedl mladší dorost, pak juniory a také áčko. Jako asistent a posléze jako hlavní trenér. Dodělal si trenérské „áčko“. Největší výzva, kterou přijal, byl tradiční japonský klub Furukawa Denko. „Ve Furukavě začali Eda Novák s Frantou Kaberlem jako hráči. Vyjednali tam angažmá Bohoušovi Proškovi, který tam pak trénoval pět let. Po něm tam šel na čtyři roky Franta Pospíšil a pak já. První dva roky byly na provaz a já už jsem chtěl jít domů. Ve druhé sezóně jsme ze 30 zápasů 29 prohráli a ve třicátém jsme ubojovali remízu. Seděli jsme na obědě, já a moje žena, a oni říkali: – Přišel bys ještě příští rok? Já jsem na ně koukal jak blázen a povídám, že jsme uhráli jen jeden bod. A oni na to: – Můžeš si vzít dva hráče z Čech. Říkám, že jsem tam za ty dva roky zestárnul o deset let. A oni, co bych ještě tedy chtěl? A já jsem byl tak drzej, že jsem jim řekl, že dvojnásobnej plat. Podívali se na sebe a řekli: ano. To jsem vůbec nechápal. Přivedl jsem tedy dva kluky z Kladna – beka Michala Mádla a útočníka Radka Gardoně. Ti dali mančaftu nový impuls. Všechno se obrátilo. Hned první zápas jsme vyhráli a pak jsme udělali 34 bodů. Každý zápas byl vyprodaný a od šesti ráno tam stáli lidi a čekali na vstupenky. Byla tam taková atmosféra, že když rozhodčí špatně pískal, tak po něm házeli plechovky od piva. Čtvrtý a pátý rok jsem tam měl dva Kanaďany – Grega Buchanana a Mikea Ikedu. Byli výborní a měl jsem je moc rád. Loučení v roce 1998 bylo velkolepé,“ dodává Ota.

Kadaň, Beroun, Korea

Epizodně se ještě vrátil k juniorům a na chvíli i k áčku Kladna (1998) a pomohl jako asistent bývalému spoluhráči Václavu Sýkorovi u extraligového mužstva Chemopetrolu Litvínov (2001). Přišla prvoligová Kadaň a berounští Medvědi, které spolu s Leo Gudasem přivedli až do finále play-off. „Když končila příprava na sezónu 2005/2006, zavolal mi známý Japonec, že by o mé služby měli zájem Korejci, konkrétně tým Anyang Hall. Kývl jsem na to a trénoval tam tři roky. V roce 2008 jsem se vrátil do Berouna.“

Tam však Ota pobyl pouze do konce září. Dva roky byl bez angažmá. V lednu 2010 nastoupil na lavičku extraligového Kladna místo nemocného trenéra Zdeňka Müllera. Nebylo to snadné období a mužstvo se zachránilo v nejvyšší soutěži až v play-out. O rok později to nebylo lepší. Když bylo po 18. kole Kladno stále poslední, Ota Vejvoda se na vlastní žádost funkce hlavního trenéra vzdal. Vyměnil si místo s trenérem juniorů HC Kladno Petrem Tatíčkem. No a nyní vede, už jako penzista, HC Rakovník.

Na střídačce HCR

„Když jsem viděl první dva tréninky, tak jsem si řekl, že je to dobrý mančaft. Byl jsem mile překvapený jeho kvalitou. Je vidět, že kluci chtějí hrát a vyhrávat,“ hodnotí první dojmy ze svého rakovnického angažmá.

Do hovoru se zapojuje i vedoucí mužstva Vláďa Soukup. „Ota z nich sundal deku, která na nich ležela a najednou to jde.“ „Všechno je to o komunikaci mezi trenérem a hráči. Sedl si k nim do kabiny, hráči, kteří byli zapšklí, najednou ožili,“ doplňuje člen revizní komise klubu Vladimír Kapoun. Hráči vnímají Otu Vejvodu jako „lidského“ trenéra a velkého odborníka, který na ledě prožil mnohé a umí si poradit. „Aby mužstvo šlapalo, musí být v tahu. Všichni hráči musí být v zápřahu. Není možný, aby sem někdo jel 60 kiláků, odseděl tu pět zápasů, a zase jel šedesát kiláků domů. Proto hráče protáčím. Klukům jsem to vysvětlil a myslím, že to pochopili. Chvíli jsem zvažoval, že bysme hráli na čtyři lajny, ale pak jsem si řekl, že by to nebylo v týhle soutěži dobrý. Snažím se kluky nejen povzbuzovat, ale občas je taky v šatně něčím překvapit a celé to odlehčit. Třeba když jsme vyhráli 2:1 s Příbramí a kluci poplácávali brankáře Pospíšila, který podal výborný výkon, tak povídám: Pospec, to nemůžeš odchytat jeden zápas bez gólu? Kdo se má na to koukat?“

Rytířské trápení

Moc se Otovi nechce mluvit, když jsem se ho na závěr zeptal, co říká současné situaci jeho mateřského klubu Rytíři Kladno. Shodujeme se, že je něco v kladenském hokeji špatně. Skoro jedno celé Kladno hraje v NHL a farmářských mužstvech jejích klubů, další pak v české extralize a první lize v jiných týmech. „Ano, zkušení hráči jako Jiří Burger, Petr Tenkrát, Petr Ton a další se vrátili, ale o deset let později, než měli přijít. Před čtyřmi roky odešli Piskáček, Knotek, Doudera a další. Šli za lepším. Odešli Trončínský, Valský, Bílek, Kala… Proč nejsou na Kladně Skrbek, Hořava, Stach? Když vidím hrát třeba Karlovy Vary a další extraligové týmy, tak jejich kvalita je úplně jinde. Podívejte se, jak systematicky budují tým České Budějovice. Mají obrovskou podporu města a sponzorů. Jak pracují třeba ve Vsetíně, který se chce jednou do ligy vrátit. Nejsem přesvědčený o tom, že takhle to funguje na Kladně. Kdyby byl hráčský kádr Kladna tak silný, tak asi neprohraje doma čtyři zápasy za sebou. Přitom v mládežnických družstvech jsou výborní hráči. Držím trenéru Pavlu Paterovi palce, ale bude to mít hrozně těžký.“

Tomáš Bednařík