Jiří Jirčík dnes

Vyučil se v hotelu Ambassador, pak krotil rakovnickou galérku

Obsluhoval ředitele Air France i jeho vlčáka

Jiřímu Jirčíkovi byste pětasedmdesát nehádali. Dodnes má vzpřímenou postavu, hustou kštici dozadu zcečaných vlasů, knírek a jiskru v oku. Když se probíráme archivem jeho fotografií, i na fotkách připomíná fešácké číšníky z filmů pro pamětníky. Nebo některé z těch mazáků, kteří udělovali rady hrdinovi románu Obsluhoval jsem anglického krále. Také Jiří Jirčík má v rukávu několik celebrit, kterým nosil snídaně až do postele nebo jim připaloval doutníky. Tady je jeho vyprávění.

Strejda barový povaleč

Základní školu, chodil jsem v Rakovníku na chlapeckou, jsem vyšel s vyznamenáním a pan učitel Jirásek mi povídá: Chemie ti jde, zkus jít na chemickou průmyslovku do Ústí nad Labem. To mi bylo 14 let, vycházeli jsme z osmičky. A tak jsem poslal přihlášku, zkoušky jsem udělal a vzali mě. Jenže já tam vydržel akorát rok. Vůbec se mi to nelíbilo a hned v prvním ročníku před prázdninami jsem skončil. Přišel jsem domů, bydleli jsme U Zeleného stromu, tedy na Špici, a říkám mámě, že se mi tam nelíbí. A copak tedy budeš dělat, člověče? A víš ty co, já mám bráchu v Praze, na ministerstvu strojírenství, tak za ním jeď, třeba ti něco dohodí.

Tak jsem jel. Strejda se mi líbil. Měl dostatek peněz, takže nosil všechno šitý na míru. Obleky šil u Adama na Příkopech nebo u Černé růže a dokonce i boty měl šité na zakázku. Jenže byl rozvedený a byl to, jak se tehdy říkalo, barový povaleč, což maminka asi ani netušila. A tak mě protáhl nočními podniky Prahy. Všude měl známý. Od barmanů, po recepční až po ty prostitutky, jak se říká.

Znal se se spoustou číšníků a říkal mi: To by byla práce pro tebe. Budeš dobře oblečenej, peníze vyděláš, v teple budeš, co ti bude chybět? A figuru na to máš.

No to se mi ohromně líbilo. Tak já na to, že bych to jako zkusil. A on pokračoval: Projdi se po hotelech na Václavským náměstí. To byl Alcron, Esplanade, Zlatá husa a Ambassador. A ještě hotel Palace v Jindřišský. Tak jsem tak chodil po Praze a byl jak v transu. No kluk z vesnice, protože co jiného byl Rakovník proti Praze?

Vlezl jsem do Alcronu, a teď jsem viděl ty vysoké koberce a ty krásně oblečené lidi. Samá Amerika, tak jsem se otočil a vypadl zas ven. Ale pak si říkám, no tak co? A přijdu k tomu Ambassadoru, to je dole na Václaváku, jak býval automat Koruna. Najednou vidím ceduli za výkladní skříní: přijmeme učedníky. Tak to mě vzalo. Vstoupil jsem dovnitř, vlevo byla recepce, tak říkám recepčnímu, co bych jako chtěl, a on mě poslal do prvního patra, kde měla být nějaká paní Šmídová. A ta už se prý o mě postará. Říkám jí, že jdu na ten nábor učňů. Když jsem jí řekl, že jsem z Rakovníka, byl s tím trochu problém. V Karlíně, kde byl internát, měli plno. Šli jsme za ředitelem, tomu jsem se líbil, a tak začali řešit, jak to udělat. On vytočil číslo a řekl té paní na telefonu, že když pro mě najde místo, dostane od něj na půl roku volnou vstupenku do baru Alhambra a bylo to.

Pak byl problém i s tzv. převodkou. Tenkrát, protože jsem byl z Rakovníka, jsem se mohl vyučit jen v Rakovníku, Kladně nebo Slaném. Na Pracáku seděla nějaká paní Čermáková a s tou moc velká legrace nebyla. Ale ten pan ředitel zavolal na krajský národní výbor na Smíchov a mě pak poslal za tou Čermákovou, že je to vyřízený.

Personál Dělnického domu. Zleva Jiří Jirčík, Jan Borsek, Luboš Urban, Josef Kunta, Miloš Piškitel, Erika Kopřivová, Václav Kabela a Jiří Březina alias Mečoun.

Učedníkem v Ambassadoru

Tři dny jsme chodili do školy na Smíchově u Holubů, čtvrtek, pátek a v sobotu byla praxe v hotelu Ambassador. V neděli jsme měli volno. Ambassador patřil do sítě interhotelů, které spadaly pod Čedok. To bylo v letech 1956 až 59. Začal jsem tam v době, kdy se tam zrovna vrátili číšníci z výstavy Expo, která byla v Bruselu. A ti nám tedy dávali školu. Všem učedníkům, aby si nemuseli pamatovat jména, říkali Láďo. V Ambassadoru bylo několik pracovišť. Francouzská restaurace, zimní zahrada a tři bary. A hlavně na barech jsem se potkal se skutečně zajímavými lidmi. Obsluhoval jsem Gery Scottovou, která nahrávala s Gustavem Bromem, potkával jsem se tu s Juditou Čeřovskou nebo s Karlem Kortézem. Byli to velmi příjemní lidé.

V Ambassadoru jsem zůstal ještě rok po vyučení. Pak jsem se oženil na Křivoklátě a šel jsem na vojnu. Po vojně jsem se vrátil ještě a další tři roky jsem dojížděl za prací do Prahy, ale manželce se to nelíbilo, takže jsem šel dělat do hotelu Sýkora na Křivoklátě.

Tam jsem byl pět let. Pak jsem si vzal do party svou paní. Milada věděla, že mám pořád nějaký problémy s kolegy. Jednou takhle přišel do hotelu pan dentista Šticha a říká mi, jakého mám výborného kolegu, že prý mu dal za vytrhnutí zubu láhev gruziňáku. Samozřejmě, že mi ji ukradl z restaurace. Než se pořád zlobit s cizími lidmi, dělal jsme raději s manželkou. V Křivoklátě to byla těžká práce. Měli jsme i deset zájezdů denně, celé autobusy. Od rána do večera, celé víkendy.

Rvačky na denním pořádku

Po čase jsme si řekli, že to zkusíme v Rakovníku. Ředitelem RaJe byl tehdy nějaký Stejskal. Já mu říkal, že bych šel nejraději do vinárny. Tehdy byla vinárna U Podrabských a tam byl vedoucím hroznej ochlasta. Ten Stejskal mě tam dal a vedoucího poslal do restaurace. Jenže my přišli z Křivoklátu, kam chodila převážně vybraná společnost. Za celý rok jsem neměl v Křivoklátě jedinou rvačku. A když jsem přišel do Rakovníka, pral jsem se každý den. Tam chodila galérka. Ti byli zvyklí, že číšník byl věčně vožralej, takže nemuseli platit nebo jim naléval zadarmo. Jenže to já jim netrpěl. Tam byly lítačky, Milada je vždycky jenom otevřela, aby se nerozbily, a já ty neřády vyhazoval. Jako kluk jsem se uměl prát. Byl jsem rychlej, a nikdy jsem nečekal na ránu. Hned jsem ji dal jako první, a byl pokoj. Za tři měsíce jsem si tam udělal takové jméno, že když přišli ti největší grázlové, a viděli mě tam, byli hodní. A že to byly vyhlášené firmy: Rosenbaum ze Strašecí, Bedna, jak mu říkali. Ruda Klouček ze Zátiší, z Bulovny Pavel Novotný, bráchové Lichovníci, ti jsou ještě živi, Jirka Holík, Čína. Já jim říkal: chlapi, vy mi tady moc útraty neuděláte, jenom bordel. Já potřebuju, aby mi sem chodily manželské páry, aby si daly večeři, lahvinku vína, a aby tu měly klid. A oni to brali.

Pamatuji se dokonce, jak jeden host, kterého bodli na Střelnici nožem do břicha, se doplazil až na roh Nádražní ulice, kde byl tehdy Baťa. Varga se jmenoval, byl to Maďar. Moje paní, která byla vyučená zdravotní sestra, a dělala se mnou U Podrabských, vzala ubrus, zatlačila mu ta střeva zpátky a zavolala sanitku. A zachránili ho.

Jednou zase nějaký Černohorský seděl nacamranej na baru a otravoval nějakou holku. Když už to dál nešlo, tak jsem mu zezadu nasadil nelsona a vyrazil jsem s ním dveře. Kluci, co tam seděli se mnou, říkali, ty vole, to je Pavel Černohorský, boxer, to dostaneš nakládačku. Ale už nepřišel, a když se pak vrátil později, byl hodnej. Měl jsem štěstí, že jsem vlastně nikdy nedostal žádnou rychtu.

Celkem jsem v Rakovníku strávil 10 let. Dvě sezóny jsem byl také v Karlových Varech, v Puppu a Krásné královně. Když v roce 1985 postavili Hotel Družba, tam se mi nechtělo. Ta parta se mi nelíbila. Proto jsem šel jako civilní zaměstnanec do Oráčova, kde jsem byl do roku 89, a pak ještě do Keračky. A potom už jsem odešel do důchodu.

Jiří Jirčík zamlada

Číšník psychologem

Staří číšníci nám vždycky říkali: chlapi, vy musíte mít v sobě i trochu psychologie. Dostanete se mezi lidi, kteří jsou vysoce postavení, ke střední třídě i k lidem, kteří jsou dole. Ale všude se musíte přizpůsobit. Ať děláte s kýmkoliv.

Už když vkročí host do restaurace, měli byste na první pohled poznat, co v něm může být. Jakmile si sedne a váhá, co si objednat, tak to je třeba mu umět doporučit a trochu kolem něj prdelkovat. Jemu to udělá dobře.

Pak přijde druhý, a ten už ví úplně jasně, co chce. Objedná si, a nechce, abyste se kolem něj moc motali. A když něco potřebuje, tak on vám ukáže, že s vámi chce mluvit.

Lidi na baru, ať už chlapi nebo ženské, když se trochu pískli, tak nám navykládali spoustu věcí. A to jste nesměli nikde dál povídat.

Když byl host smutný, tak jsem udělal i já smutnej obličej. A když se smáli, tak jsem byl taky veselej. Ani farář by se nedozvěděl, co jsme věděli my.

Já byl celý život zvyklý, i když jsem dělal třeba v zaplivané hospodě, třeba ve Sportce ve Strašecí i Na Špici, chodit vždycky ve smokingu. No, hodně jsem jich utahal.

Snídaně až po sprše

Asi nejraději vzpomínám na učňovská léta. V Ambassadoru se všechno servírovalo na stříbru. Neexistovalo, že by šlo něco rovnou na talíř. Různé štikovky, mísy na omáčky. Než člověk poznal, co má na které jídlo nosit, to byl problém. Když jste to přinesli kuchařovi špatně, shodil nám to na zem a museli jste znovu pro nádobí. Běžně se nosilo deset jídel na stříbru, a pak se zase zpátky muselo přinést stejný počet teplých talířů.

V Ambassadoru jsem sám připravoval svatby nebo dělal etáž číšníka. To znamenalo, že jsem seděl ve výtahu a přijímal objednávky. Snídaně, obědy nebo večeře na pokoje. A my už přesně věděli, jakej host je dobrej a jaká dává dýška. Hlavně cizinci. Třeba Američani neměli peněženky, ale jen bankovky sešpendlené takovou sponkou, jako je u kravaty.

A právě tady ta Scottová, když tam bydlela, tak si objednávala kompletní snídaně. Tak jsem šel a nesl to plato. Před apartmánem byla chodba, tak jsem zastavil a poslouchal. Když jsem slyšel, že běží sprcha, věděl jsem, že je v koupelně, což nebylo dobré pro donesení snídaně, protože to bych nic nedostal. Tak jsem vyšel zase ven a chvíli počkal. Když sprcha utichla, vstoupil jsem dovnitř a vždycky jsem dostal pěkné dýško.

Nebo jsem často obsluhoval ředitele francouzské letecké společnosti Air France. Ten u nás na hotelu bydlel dva roky a měl tam dokonce i svého vlčáka. Já pro něj sbíral zbytky z kuchyně, takže jsem od ředitele potom dostával různé drobné pozornosti, cigarety, nějaký ten dolar.

Když ředitel Air France otevíral novou kancelář, udělal v Ambassadoru raut pro 500 lidí. Ubrusy až na zem, všechno se nabízelo vestoje, jen pro starší lidi sem tam, nějaká židle. My už rozlité šampaňské, mandle, chuťovky. Tehdy mu přišly z Francie dva vagony zboží. Pravé šampaňské, exotické ovoce. Co toho zbylo! To si číšníci nabahnili, to si nedovedete představit.

Dělňák a odposlechy

V Dělňáku jsem byl rok. V listopadu jsem odešel a hned v únoru dělňák vylítl do vzduchu. S Piškitelem, který to tam vedl, jsme byli velcí kamarádi. Tam to bylo těžký. Přijelo zásobování, zboží nikdo pořádně nepřebíral, oni to vozili do skladu, něco zase zpátky na auto. Takže tam bylo velké manko v alkoholu, které dělalo asi 90 tisíc korun. Taky tam často hostil Horníka, Pavlíčka a všechny ty papaláše z OV KSČ a myslel, že ho to zachrání, ale nezachránilo.

Bydleli jsme proti sobě pod nemocnicí. Já už tehdy pracoval na lágru v Oráčově jako civilní zaměstnanec. Ráno jedu autobusem s bachařema. A oni mi říkají, jestlipak víš, že ti vyletěl Dělňák. Já říkám, jak vylítl? Co se děje? A tak hned, jak jsem přijel domů z práce, šel jsem za Piškitelem, seděli jsme a popíjeli. A když už jsme byli cinklí, tak se přímo ptám, jestli v tom nemá prsty. Kdepak, kdepak.

Netrvalo to ani týden, přišli za ním policajti a nasadili mu tam nějaký štěnice. My zase seděli, a teď jsme se rozjeli ještě víc a zase jsme o tom mluvili. Přitom jsme semleli Pavlíčka a Horníka a vyprávěli i o nich hodně pikantní historky. Později mně policajti říkali, jak se u toho nachechtali, když nás odposlouchávali. Jenže ono to dopadlo tak, že Miloš šel tehdy té osudné noci po hrázi do Dělňáku. Dal tam svíčku a pustil plyn. Myslel si, že to jednom chytne. Jenže plyn se tam nahromadil a bouchlo to. Dostal asi 13 let. Za devět let ho pustili.

Řemeslo už se dnes moc nevidí

Dnes už jsem v důchodu. Hodně jsem rybařil, chodím rád na houby. Občas zajdu u nás na sídlišti na pivo, popovídat si s kamarády. Po restauracích moc nechodím. Občas na Pražskou k Číňanům, tam to mají hezký a snaží se být úslužní. Někdy ke Hroznu. Když tu byl brácha, který žije v Austrálii, tak jsme vymetli kde co. Hodně jsme chodili i do bývalé Slavie. Byli jsme i v Krušovicích U Lípy. Mě nejvíc zlobí, že číšníci už nechodí oblečení, jako chodívali dřív. Když už nemají smoking, tak by měli mít aspoň jednotná saka. A hlavně pořádné boty. Dneska to jsou samé sandály, plážové boty. A džíny nebo trička.

Mám rád film Obsluhoval jsem anglického krále. Nebo Kavárnu na hlavní třídě. Tam stávali číšníci ráno v řadě, ukázali rukávy, jestli je nemají oblýskané, a jestli mají čisté košile. Já si myslím, že to bylo dřív lepší, když měl každý podnik své učedníky, které si vyučil. Víte, řemeslo číšnické se nemůže srovnávat s dalšími řemesly, protože tady děláte hlavně s živým člověkem. Musíte být trochu psycholog, dostáváte se do prekérních situací, kde se musíte rychle rozhodovat.

Pavel Sklenička