Iva Hüttnerová

„Štěstí je věc ovlivnitelná,“ říká herečka a malířka Iva Hüttnerová

Nemusíte právě natírat myš kolomazí

Herečku Ivu Hüttnerovou má většina z nás zařazenou především jako malířku naivních obrázků či propagátorku „starých dobrých časů“, jimž byl věnován i pořad Domácí štěstí, který šest let běžel v České televizi. Ten nejen moderovala, ale i autorsky vytvářela stejně jako pořad Barvy života speciál také na ČT 1. V posledních letech se však objevuje především na Nově v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Je však i autorkou pěti knih, přičemž dvě mají v názvu domácí štěstí. domaci@stesti.hned je i název představení, s nímž spolu s Davidem Suchařípou a Michaelou Dolinovou zavítala v říjnu do Nového Strašecí. Není proto divu, že domácí štěstí se stalo i hlavním tématem našeho hovoru, který proběhl krátce před představením v NKC.

Co pro vás osobně znamená domácí štěstí?

To je můj byt, můj domov, mé zázemí, mé děti, můj pes, prostě to, co činí šťastnou snad každou ženskou. Asi největší domácí štěstí je pro mě to, když jsme všichni pohromadě, sejdeme se a užíváme si ty společné chvíle. Toto mi však ještě nestačí, k tomu mému domácímu štěstí patří i přátelé a zahrada. Je to vždy taková soupravička mnoha věcí, a kdyby některá z nich chyběla, nebylo by to štěstí úplné.

Může si člověk sám aktivně ovlivnit, aby to jeho domácí štěstí trvalo?

To je pochopitelně na každém, ale štěstí se samo z nebe nesnese. Na stáří se také člověk připravuje celý život tím, jak žije a jestli má nějaké koníčky a přátele. Stejné to je i s tím štěstím – je to věc ovlivnitelná. Například ji můžeme ovlivnit tím, že se obklopíme lidmi a věcmi, které potřebujeme ke svému životu. Záleží pochopitelně na každém, jak si to domácí štěstí udělá. Ale neměl by si dávat moc velké cíle. Spíše je pak může během života zvětšovat. To je lepší, než být zklamaný.

Ve svém pořadu Domácí štěstí jste čerpala mnohé ze starých babičkovských rad. Dají se některé z nich vy­užít i dnes, třeba i v případě vztahových problémů?

Řekla bych, že určitě. Podle mého problémy zůstávají stále stejné. Ty babičkovské rady sice mnohdy působí poněkud naivně, ale to je dáno především použitým slovníkem a patetickými výrazy. Ale když si je pak převedete do současné češtiny, zjistíte, že rady zůstávají stále stejné. A i když dnes to není ve výchově až tak přísné, a také jsme řadu věcí zjemnili a zlehčili, základ postoje k životu a taková ta základní mravnost vycházejí už z desatera a nijak zvlášť se nezměnily. Doba je sice jiná, ale to, že je člověk slušný a nelže, by mělo platit i za další stovky let.

Jak vlastně vznikal pořad Domácí štěstí a odnesla jste si z něj něco?

On vlastně vycházel z mých babičkovských rad, které jsem sbírala už dávno před ním. A řadu těch praktických jsem si opravdu i vyzkoušela. Ty naprosto absurdní jsem pochopitelně zavrhla. Jednou z nich bylo například, jak vypudit myši – že jednu z nich natřete kolomazí a ona pak zmateně pobíhá. Tak to jsem fakt nezkoušela. Ale takové ty jednoduché a vychytané věci, jako je například to, že prkénko na maso bezvadně vyčistíte solí, nebo to, že když rozkrojíte cibuli, nebudou vám létat v bytě mouchy. Na kašel je zase výborná šťáva z cibule, nebo křen. Tyto rady jsou dodnes funkční a ještě je na nich zajímavé, že to jsou většinou i velmi ekologické „vychytávky“. Takže si myslím, že k těm jednoduchým, nepřekombinovaným radám se lidé mohou vracet i dnes.

Ovlivnilo vás v této zálibě i to, že jste vyrůstala u prarodičů?

Určitě ano, protože moje babička byla přesně ten typ člověka, který si nepotrpí na chemikálie. U ní hlavně fungovala soda, kterou používala na řadu věcí. Pak také kupovala borax, ale u něho dodnes nevím, na co byl. Myslím si, že jsme žili takovým tím prostým životem a že ta domácnost stála na tom, že je nutné mít doma sůl, ocet, citron a cibuli. To je kombinace, ze které se vycházelo a z níž se dala udělat desinfekce anebo s ní téměř cokoliv vyčistit.

Jste známá jako malířka naivních obrázků, které opět souvisejí s dobou minulou. Proto možná překvapí, že jste se věnovala i surrealistické tvorbě...

Na malování je nejtěžší, že člověk nejprve musí přijít na to, jak chce malovat. Musí si najít svůj styl a rukopis, aby někoho nekopíroval. Ale protože je obvykle každý někým ovlivněn a okouzlen, chce malovat jako on. Když jsem začínala s malováním, byla jsem také okouzlena – v té době byl velice módní například Salvador Dali – takže jsem zkoušela malovat takové složité, komplikované kompozice, abych byla jako on. A chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že nemohu malovat jako někdo, že musím malovat to, co mě baví a jak mě to těší. Díky tomu jsem objevila i tu svou zálibu ve starých časech, v tom, co dobře znám. Například namalovat babiččinu kuchyni je pro mě větším potěšením, než se snažit o nějaké složité věci, které necítím. V malování nechci objevovat žádné nové směry, bořit nějaké mýty, či ukazovat na to, jak je život těžký. Na to je řada dalších vzdělaných výtvarníků, kteří to umí mnohem lépe než já. Já svými obrázky chci opravdu jen potěšit a pokud se mi to daří, jsem šťastná.

Iva Hüttnerová jako Vilemína Gruntorádová v inscenaci domaci@stesti.hned s Davidem Suchařípou.

Těšíte tím i sama sebe, když takový obrázek tvoříte?

Maluji 44 let. To vím velmi dobře, protože nejvíc jsem začala malovat, když jsem byla těhotná. A pořád mě to strašně baví. Vůbec to neberu jako práci, ale jako radost, jako nejlepší relax, který každému doporučuji. Navíc je to pro mě ideální kombinace k divadlu, které je kolektivní záležitostí. Malování je oproti tomu ucelené soustředění na jednu věc. A to je pro mě v životě naprosto zásadní.

Ve inscenaci domaci@stesti.hned hrajete ženu, která mladé rodině tak trochu převrátí život naruby. Jaká jste vy? Dokážete například své děti nechat žít svůj vlastní život, nebo máte tendenci jim do něho mluvit?

Mám tu nejlepší vůli nechat děti žít jejich vlastní život, ale pochopitelně se neubráním tomu, abych z dálky i přes jejich nevoli nezasahovala. V každém případě to mám všechno pod dohledem a nemohu si pomoct, abych neradila. I když to nikoho nezajímá, dobře poradím asi jako každá máma. Vůbec nehraje roli věk dětí, člověk má stále tendenci jim říkat – učeš se, vezmi si něco teplého pod svetr. Stále jim dávám rady, bez nichž se „neobejdou“.

Vy sama jste se nechávala ovlivňovat podobnými radami?

Od babičky jsem byla velmi přísně vedená, to byl hotový teror. Ta se s tím nepárala a do všeho mi mluvila, ale bohužel zemřela, když mi bylo patnáct. Takže v tom kritickém období už jsem byla celkem bez dozoru.

Netajíte se s tím, že jste zhruba v sedm­nácti poněkud revoltovala. Byl to důsledek této přísnější výchovy?

Asi ano, ale velmi rychle mě ta revolta přešla. Trvala asi rok. Jakmile jsem přišla na DAMU, skončila a zase jsem byla jedničkářka.

V sedmdesátých letech jste se proslavila rolí strýce Pepina z Hrabalových Postřižin. Je možné tuto roli srovnat s Vilemínou z domácího štěstí?

Ne. Je to něco úplně jiného. Srovnatelná je snad jen tím, že obě vyžadují velkou dávku energie, kterou, když jsem hrála Pepina, jsem měla, a teď už ji hrabu ze dna. Jinak si ty postavy moc podobné nejsou. Snad ještě tím, že si obě umí užívat života. Jsou to lidé, kteří nezahodí žádnou situaci, ale prožijí si ji s chutí a na plné pecky.

Kde tedy dnes tu energii berete?

No, to bych také ráda věděla. Dělám, co můžu. Naštěstí jsem zdravá, takže to pořád ještě jde. Ale je fakt, že tohle je vlastně na tom stárnutí nejhorší. Všechno je vlastně úplně stejné, člověk má úplně stejné záliby, vnitřně si připadá také úplně stejný, jen zjistí, že ho zadýchá pár schodů.

Takže kam se chodíte dobíjet?

Do přírody. Chodím každý den, což je pro mě naprosto zásadní, kromě toho, že mám také zahradu, kde trávím hodně času. To je pro mě taková posilovna – fyzická i duševní. V podstatě jediné, co dělám pro své zdraví, je to, že každý den chodím ven se svým psem. A protože on z toho má tak nakažlivou radost a přenáší ji na mě, baví mě to a jsem s ním venku velmi ráda. Mám výhodu, že bydlím na bezvadném místě v Praze u Šárky, která je velmi rozlehlá a pořád krásná, takže si tamní přírody skutečně užívám.

Lenka Pelcová