Kapitán Václav Koutecký pětaosmdesátiletý.

Václav Koutecký – pětatřicet let ve službách Československé plavby labsko-oderské

Na lodích brázdil Labe mezi Děčínem a Hamburkem

Na podzim letošního roku oslavil pětaosmdesátiny pan Václav Koutecký z Příčiny. Na tom by nebylo nic zvláštního. Tohoto požehnaného věku se dožívá více lidí. Jenže o panu Kouteckém se dá říci, že je to obyčejný neobyčejný člověk. Na první pohled nenápadný muž, kterého byste mezi ostatními snadno přehlédli. Ovšem, kdo o sobě může říct, že strávil třicet pět let na lodi. Každý den, ať žhnulo slunce, foukal studený vítr nebo padal sníh. Václav Koutecký to o sobě může říct. Ve službách Československé plavby labsko-oderské (ČSPLO) působil prakticky celý aktivní život. Od dubna 1956 až do odchodu do penze v roce 1991. Tady je jeho příběh…

Místo horníka lodníkem

Václav Koutecký se narodil v roce 1931 na Příčině v rodině tamního truhláře. Vystudoval obchodní školu v Rakovníku a nastoupil na stavbu mládeže v Ostravě, kde se budovala Nová huť Klementa Gottwalda. Působil tam jako účetní v hospodářském oddělní. Přišla vojna a po ní rozhodování, co dál. Na vojně se seznámil s Janem Svatoněm, který byl zaměstnán v Praze v národním podniku Panar v Provaznické ulici. Slovo dalo slovo a Václav začal pracovat v tomto podniku jako referent provozního oddělení. „Jenže tehdejší prezident Antonín Zápotocký vyhlásil akci 72 tisíc do výroby. Týkala se především mladých lidí z nevýrobních podniků. A protože jsem byl v Panaru nový, měl jsem jít na dva roky fárat do kladenských dolů. V té době už můj táta nedělal truhlařinu a pracoval na šachtě. Nechtěl, abych tam šel také a řekl mi, abych udělal všechno pro to, abych tam nemusel. Pomohla mi náhoda. Ve Večerní Praze jsem si přečetl článek, že ČSPLO přijme lodníky, a to i nezaučené. Její podnikové ředitelství bylo tehdy na Smetanově nábřeží v Praze, než se přestěhovalo do Děčína. Šel jsem tam, přihlásil se, absolvoval jsem zdravotní prohlídky, prošel jsem a byl jsem přijat. V dubnu 1956 jsem nastoupil,“ začíná své vyprávění Václav Koutecký.

Václav Koutecký jako kormidelník na Labi.

ČSPLO

Československá plavba labsko-oderská vznikla jako národní podnik 1. 7. 1952. Byla pokračovatelkou Československé plavební akciové společnosti Labská, jejíž tradice sahá až do roku 1922. Ve vlastnictví ČSPLO byla loděnice Křešice jako opravárenské zázemí, dále přístavy Loubí, Ústí nad Labem, Lovosice, Mělník, Kolín a Praha. Provozovala plavbu tuzemskou i přepravu nákladní. Firma měla zahraniční zastoupení v Magdeburku, Ham­burku, Braunschweigu, Duisburgu, Rotterdamu a Štětíně.

Loď mládeže

„Přijel jsem do Děčína, kde jsem byl vybaven veškerým potřebným materiálem. Nastoupil jsem v Ústí na Loď mládeže, což byl tažný parník. Přijal mě kapitán Červenka, seznámil mě s posádkou a hned mi dal natírat část lodi. Na palubě nás bylo pět – kapitán, 1. kormidelník, 2. kormidelník, 1. a 2. lodník. Dále čtyři topiči, strojník a ,půlmistr‘, jak se říkalo pomocníkovi strojníka. Hned jsem dostal funkci hospodáře. Kuchaře nám platil podnik,“ pokračuje Václav Koutecký.

Na Labi to tehdy fungovalo tak, že tažný parník zapřáhl naložené čluny s materiálem a odtáhl je do Magdeburku. Vyložené pak zase vezl proti proudu zpátky. „Začínal jsem jako druhý lodník. Musel jsem se naučit úplně všechno, co bylo na takové lodi potřeba. Jinak to nešlo. Kapitán Červenka byl skvělý kapitán, říkalo se, že se v lodi snad narodil. Byl přísný, spravedlivý, a někdy s ním byla legrace. Jednou jsme naložili v Magdeburku, protáhli jsme lodě proudy, a zůstali jsme stát do druhého dne. Šli jsme na břeh do hospody a trošku jsme se přiopili. Kapitán Červenka se rozhodl, že mě naučí veslovat. Nechal sundat loďku, vlezl do ní, a jak byl přiopilý a byl tam silný proud, tak se v loďce převrátil. Jindy zase, to bylo v Rottensee, usnul v parku na lodičce, a když ho ráno lodník sháněl, abychom mohli plout dál, musel jsem ho jít vzbudit,“ vzpomíná s úsměvem Václav Koutecký na svého prvního kapitána.

Posádka kapitána Červenky (vlevo nahoře). Lodník Václav Koutecký je ve spodní řadě druhý zprava.

Na člunu 295

Ten během své „labsko-oderské“ kariéry vystřídal několik lodí a postupně se vypracoval z druhého lodníka až na kapitána. Poměrně dlouho jezdil na člunu 295, kde byla smíšená posádka. Kormidelník Fritz König a také lodník byli Němci. „Člun byl velmi primitivní, měl ještě dřevěné dno. Museli jsme šetřit vodou, nebyl tam ani záchod. Čůrali jsme přes palubu, na velkou jsme chodili na kýbl. Dovedete si představit, jak to asi vypadalo v zimě.“ Václav Koutecký tvrdí, že člun 295 pro něj znamenal určitý zlom. Tam už nebyl podnikem placený kuchař a vařit si musel sám. Prý tehdy jedl hlavně konzervy.

Později přešel na tzv. „traktor“, což byla menší tažná loď. Tahali jeden nebo dva čluny většinou do Drážďan. Tam byla ještě spousta pozůstatků po bombardování z konce války. Mosty nebyly dokončené, všude plno ruin. V Magdeburku to bylo o něco lepší, ale Václav Koutecký vzpomíná, že tam viděl haldu suti z ruin, která byla velká jako dvě fotbalová hřiště.

Do Hamburku

„Do západního Německa jsme dlouho nejezdili. Tam jezdil náš největší parník Praha, který víc utáhl. Byla na něm východoněmecká posádka. Jednou se ale stalo, že tato posádka zůstala v Hamburku. Do NDR se vrátil jen strojník a ,půlmistr‘. Ti s ,vypůjčeným‘ kapitánem a kormidelníkem připluli i s lodí do Magdeburku. Pak jsme začali jezdit do Hamburku i my. Nastoupil jsem na Prahu s kapitánem Vlasákem a kormidelníkem Vejražkou. Vozili jsme hlavně šrot, kakaové boby, sůl, rybí moučku, hodně bylo i sypaných nákladů pro dobytek. Na našem území jsme hlavně přepravovali uhlí,“ vypočítává Václav Koutecký.

Do Hamburku jezdil i na motorové nákladní lodi Karel IV. Vozili stokilové pytle cukru, bedny se sklem a další zboží. Na tomto plavidle byla také česká posádka, které velel kapitán Václav Pilař. I na něj má pan Koutecký zajímavou vzpomínku. „Jednou jsme pod Magdeburkem zapřahali za Karla IV. čluny a jak byl silný proud, jeden se nám nepodařilo zachytit. Kapitán nám strašně sprostě vynadal. Tak jsem se proti tomu důrazně ohradil. Nějak to na něj zapůsobilo a pak jsme se měli docela rádi. Hodně mě nechal jezdit.“

Na parníku Praha se plavil až do Hamburku.

Na mostě v Torgau

Za deset let se u ČSPLO změnila situace. Zatímco doposud se posádky plavily po Labi v podstatě nepřetržitě (podnik jim platil přesčasy) a volno měly jen o dovolené, nyní začaly pracovat na turnusy. „V roce 1964 jsem si udělal kapitánské zkoušky, ale svoji loď jsem hned nedostal. Skoro dva roky jsem se plavil jako loďmistr na lodi 7704. Tam už mě kapitán nechal samostatně jezdit. Pak jsem dostal loď 5314 (500 tun) a na té jsem strávil šest let života. Když jsem dostal loď, skončila romantika. Musel jsem se starat o lidi, o náklad, papíroval jsem…“

S 5314 plul Václav Koutecký i do Braunschweigu, kam se jezdilo 100 km po kanálu. Vezl kaolín pro holandskou firmu. V Braunschweigu se náklad překládal na německou nebo holandskou loď. „Ke konci mé kariéry se ale už jezdilo až do Holandska nebo do Basileje ve Švýcarsku,“ doplňuje kapitán.

S lodí 5314 postihla Václava Kouteckého patálie, která se na Labi občas kapitánům stává. „Tehdy jsme vezli sůl. Byli jsme v Torgau v severozápadním Sasku. U mostů bývá silný proud, takže jsme museli hlídat špičku. Bohužel jsme ji neuhlídali a skončili jsme na jednom z pilířů. Nepovedlo se nám loď z mostu sundat, tak nám německé ministerstvo dopravy poslalo na pomoc vojáky s tanky, kteří nás vytáhli na břeh. Loď šla rovnou do šrotu,“ popisuje kapitán nepříjemnou událost.

Čtyři další roky se pak plavil na lodi 7313. Ta byla větší (700 tun).

Z kapitána dispečer

„Jednoho dne mi závodní doktor řekl, že bych měl zvolnit. Tak mě ředitel přeřadil ze zdravotních důvodů na dispečerskou práci. Nejprve do Hřenska, pak do Magdeburku místo dispečera, kterému utekla dcera na západ. A najednou v roce 1991, když jsem měl jít do důchodu, všechno krachlo. Nenechali mě dosloužit ani rok. Musel jsem skončit přesně na datum a odejít do penze. Naši kluci se rozprchli k Němcům, Holanďanům atd. Byli to kvalitní pracovníci a uměli jazyky,“ dodává Václav Koutecký s tím, že v časech největší slávy měla ČSPLO tři tisíce zaměstnanců a téměř tisíc lodí.

Po dvaadevadesátém krach

Dne 5. května 1992 byl podnik privatizován a změnil název na Československá plavba labská, a.s.

Ještě před privatizací ale přišel o přístavy Ústí nad Labem, Mělník, Praha a Kolín. V následujících deseti letech se firmě příliš nedařilo, dostala se do konkurzu a došlo k jejímu rozprodání po jednotlivých funkčních částech. Hlavní činnost, tedy provozování říční nákladní dopravy, koupila 21. 10. 2002 firma ARGO Internationale Spedition, patřící do skupiny AFG holding. Tato část firmy také nese historickou značku Československá plavba labská.

Tomáš Bednařík