Žáci křivoklátské školy předali Báře Špotákové kytici a upomínkové dárky.

Zlatým hřebem oslav 85. výročí ZŠ Křivoklát byla beseda s trojnásobnou olympijskou medailistkou Barborou Špotákovou

Čtvrtá sestra zatím nehodlá pověsit oštěp na hřebík

KŘIVOKLÁT. Na třetí straně dnešního vydání Raportu si můžete přečíst článek o oslavách 85. výročí budovy Základní školy v Křivoklátě. Vyvrcholením programu byla beseda s trojnásobnou olympijskou medailistkou, trojnásobnou medailistkou z MS a ME v lehké atletice, jedenáctinásobnou mistryní ČR a držitelkou světového rekordu (72,28 m) v hodu oštěpem Barborou Špotákovou (*30. 6. 1981). Ta přijala pozvání ředitelství školy a vedení městyse Křivoklát také proto, že její životní partner a otec syna Janka Lukáš Novotný byl žákem této školy. Během besedy vznikl následující rozhovor…

Je pravda, že jste svoji sportovní kariéru začínala jako vícebojařka a dokonce jste v této kategorii sahala v roce 2000 na medaili na juniorském mistrovství světa v Chile?

Opravdu jsem začínala jako vícebojařka. Když jsem byla mladší, tak jsem dělala více sportů, protože mi šlo skoro všechno, na co jsem sáhla, tedy kromě gymnastiky, která mi nešla. Dělala jsem plavání, basketbal, dokonce jsem střílela ve Svazarmu ze vzduchovky, kopala jsem i do míče… určitě je výhodné zkoušet více sportů, protože to se pak, podle mne, hodně zúročilo v oštěpu, který je hodně komplexní a jde v něm o šikovnost, kterou určitě mám z toho množství sportů, které jsem dělala, protože jsem měla potřebu se hýbat.

Proč jste se pak věnovala už jenom oštěpu?

V sedmiboji, kterému jsem se v žákovském a juniorském věku věnovala, je jednou z disciplín i oštěp. Ten mi vždycky nějak šel nejlépe a trenér mi řekl, že ho nemusíme trénovat. Je pravda, že když mi bylo nějakých 14 let, tak mi říkali trenéři, že bych byla dobrá v hodu oštěpem. Já jsem jim to moc nevěřila, protože mě bavilo běhat přes překážky, skákat do výšky a nechtěla jsem být jen „obyčejná“ vrhačka. Pod tímto pojmem jsem si představovala nějakou obří ženskou, která se moc nehýbe. Ale on oštěp je trošku jiný. Sice také patří mezi vrhy, ale musíte být ohromně pohybliví a ohromně rychlí. K oštěpu jsem se dostala tak, že jsem se zranila, nemohla jsem běhat, tak jsem házela ze sedu oštěpem, abych vůbec něco dělala. Pak jsem najednou, ještě jako vícebojařka, splnila limit na ME dospělých. Tam jsem se potkala s Honzou Železným a on mi řekl, ať se vybodnu na víceboj a věnuji se oštěpu. Tak jsem si říkala, že když mi to tvrdí trojnásobný mistr světa a trojnásobný olympijský vítěz, tak na tom něco bude. Oštěpem jsem začala házet až v jedenadvaceti letech.

Dana Zátopková získala v roce 1952 zlatou olympijskou medaili výkonem 50,47 m, tedy skoro o 22 metrů kratším, než je váš světový rekord. Čím je to, že za 50 let výkonnost oštěpařek tak prudce vzrostla?

Určitě je to dané materiálem oštěpu. Dana házela dřevěným oštěpem. Já jsem taky jeden takový měla a určitě bych s ním takhle daleko nehodila. Samozřejmě, tenkrát se házelo na škváře, dneska jsou tartany, Mondo už je hodně rychlý povrch. Materiál a povrch, to je to hlavní, jinak výkony jsou mnohdy srovnatelné.

Jak dlouho bude ještě váš rekord odolávat? Přeci jen už mu bude pomalu 10 let. Vítězka letošní olympiády Chorvatka Kolaková hodila „jen“ 66,18 m, což je více než 6 metrů za vaším rekordem…

Ono to jeden rok vypadá, že se moc neháže, ale druhý rok to zase může začít létat. V této disciplíně jsou docela výkyvy. Byly jsme taková trojice – já, Ruska Maria Abakumová a Němka Christine Obergföll, které jsme házely k 70 metrům. To ale předtím nebylo, na olympiádě se bralo zlato za 67 metrů. Tak teď je to v takovém tom normálu. Oštěp je takový, že v jednom závodě můžete hodit o 10 metrů dál než tři dny na to. Oštěp může ulétnout, je lehký, může fouknout… je to takové rychlé spojení, jak tělo zrovna sepne. Když to nefunguje, tak oštěp neletí, a když to sepne, tak letí třeba o těch 10 metrů dál. Proto jsou ty rozdíly tak velké.

Není vaše suverenita v českém oštěpu tak trochu demotivující pro další závodnice?

Trošku jsem o tomhle přemýšlela, když jsem se rozhodla, že chci ještě nějaký ten pátek pokračovat. Asi to pro ně musí být trošku demotivující. Já jsem vlastně sesadila z trůnu Nikolu Brejchovou, která má 13 titulů mistryně republiky, takže taky tady měla docela dlouhou nadvládu. Mě to osobně docela motivovalo. Protože jsem takový typ. Já ráda vyhrávám a mám ráda výzvy. Kdo je silný, tomu to pomůže. Kdo to vzdá, tak nikdy nemůže vyhrávat velké závody.

Vraťme se na chvíli k letošní olympiádě. Těsně před ní vzrušilo sportovní veřejnost plošné vyloučení ruských atletů. Jaký máte na tento krok olympijského výboru názor?

Nebyla otázka, na kterou by Bára při besedě neodpověděla.

Asi k tomu měl MOV důvod. Dal Rusům nějaké ultimátum, určil jim, jaké nápravné kroky mají udělat, ale Rusové se na to vykašlali. Takže logicky musela přijít nějaká sankce. Asi to bylo dobře, protože Rusové si opravdu dělali, co chtěli.

Také se hodně hovořilo o kauze Martina Sáblíková. Měla nebo neměla Martina na olympiádě startovat? Jak velká je to psychická rána pro sportovkyni, která se poctivě připravuje a pak administrativní chybou nesmí startovat?

Musí to být pro ni hrozné. Já jsem se těšila, že ji uvidím, jak jí to jde na kole a mrzelo mě to. Jasným viníkem byl náš cyklistický svaz, který si nepřečetl jasně stanovené podmínky pro start na olympiádě. Dám příměr na moji disciplínu: my plníme limity od 1. března do 11. července. Jako kdybych splnila limit 28. února a chtěla jet na olympiádu. A to, jak se ji tam snažil náš olympijský výbor dostat, bylo proti pravidlům. Byla to diletantská chyba českého cyklistického svazu, kterou pak Martina odnesla.

Chcete se stát v budoucnu trenérkou? Slyšel jsem, že už jste se jako trenérka osvědčila, když jste připravovala svoji maminku na veteránské ME?

Je to pravda, i když to byla taková legrace. Maminka se ale snažila. Já veteránské kategorii fandím, i když ji neberu smrtelně vážně. Často trénuji i mladší oštěpařky, pomáhám ve skupině, už jsem poradila dost závodníkům. Samozřejmě v oštěpu, takže mamince jsem radila také v oštěpu. Jestli se vrhnu na trenérskou dráhu, to ještě nevím. Spíš bych si představovala, že budu trénovat nějaké mladší děti na druhém stupni základní školy, kde se to ještě nebere tak vážně. Profesionální trenéři jsou pořád někde na cestách, na soustředěních, osobní život téměř neznají a mají rodiny v krachu. A to já bych určitě obětovat nechtěla.

Vaším životním partnerem je Lukáš Novotný ze Sýkořice. Údajně jste se seznámili při volejbalovém turnaji smíšených dvojic na Sýkořici. Kde jste se tam vzala a hráli jste tenkrát spolu v jednom týmu?

Moje spolužačka z gymplu jezdila do Újezdu nad Zbečnem ke koním. Já jsem tam s ní párkrát byla. Ona si pak našla partnera na Sýkořici. To byl Lukášův nejlepší kamarád. Má na Sýkořici kurty, kde kamarádka organizovala turnaj ve volejbalu, nohejbalu a tenise a tam jsme se v létě roku 2005 poprvé s Lukášem setkali. Nehráli jsme spolu, Lukáš měl natažený sval z fotbalu a rozhovor jsme navázali tak, že jsme se bavili o zraněních při sportu.

Byla to láska, jak se říká, na první pohled?

Já jsem byla v té době hrozně skeptická, protože jsem krátce před tím zažila zklamání. Pořád jsem jezdila na nějaké soustředění, tak jsem si říkala, jak může nějaký kluk ze Sýkořice za mnou jezdit. A on hned na to první soustředění za mnou přijel. To mě překvapil. A takový je dodneška. Nevadí mu mě následovat. Bere to tak, jak to je.

Jeho skok z bariéry v Ósace se stal téměř legendárním…

To jsem tenkrát získala první zlato. Bylo to zajímavé. Byl tam stadion s dvoumetrovým sešupem a minimálně dvoumetrovým příkopem. Ten skok musel být obrovský, Japonci to udělali tak, aby to nikdo nepřekonal. Já jsem vyhrála a na ploše se zjevil můj trenér, což bylo nezvyklé, protože trenéři normálně na plochu nesmějí. Ostatní vyhecovali Lukáše, že když se tam dostal můj trenér Ruda, že se tam musí taky dostat. Ale bylo mu jasné, že Ruda tohle nemohl skočit, že nejspíš někde stekl po okapu. Jak je Lukáš zdatný hasič, tak překonal ten příkop, ale bohužel, jak dopadl, tak ťuknul do nějakého japonského policajta. Ten ho čapnul a odvedl ho do útrob stadionu, kde se Lukáš snažil horkotěžko vysvětlovat, o co šlo. Angličtinou nevládne a jediné slovo, které znal japonsky, bylo oštěp. Pak se to ale vysvětlilo a Lukáše zase pustili.

Staré české přísloví praví, že láska prochází žaludkem. Jste dobrá kuchařka, a co nejraději vaříte?

Času mám málo, takže moc nevařím. Když jsem byla zraněná, tak jsem se snažila zdokonalit, ale co dělám dobré a lidi mi to chválí, tak to jsou guláše. Málo peču sladké, ale na to snad také jednou dojde. Moje babička byla Maďarka, takže segedín umím dobrý.

Lukáš chodil do této školy. Víte, jakým byl žákem?

Kdo měl zájem, mohl se s Bárou vyfotografovat.

Myslím, že byl bezproblémovým žákem. Občas sice přinesl nějakou poznámku, protože byl hodně aktivní. Janeček bude asi po něm. Něco Lukáš říkal, že tady proběhl nějakými dveřmi a vysklil je.

Prý jste prožila bouřlivá studentská léta na střední škole v Praze. Problémy se životosprávou, noční tahy po undergroundových a punkových klubech a hospodách. Je to pravda?

Tyhle zprávy vždycky nabydou velkých rozměrů, tak je musím odmýtizovat. Pro mě byl velký relax jít na koncert Tří sester, což tehdy byla poměrně divoká kapela. No, a když jsem se chtěla zařadit do té skupiny fanoušků, tak jsem se musela přizpůsobit. Neměla jsem moc peněz, takže mě vyhovovalo, že jsem měla jednu koženou bundu po tátovi. Čím ty věci byly hnusnější, tím byly lepší. Pamatuji se, že jsem si šla jednou koupit boty, dostala jsem na ně tisícovku a našla jsem tam pracáky, který stály 290 korun. Ty jsem nasprejovala oranžovým sprejem, měla jsem kovovou špičku a byly to pro mě ty nejlepší boty. Bavilo mě chodit v těch nejotrhanějších hadrech. No a životospráva asi taky nebyla ideální. Mám ráda pivo, tak jsem si nějaký dala. Ale vždycky jsem šla druhý den na trénink, ať ten večer před tím dopadl jakkoliv. Že jsem si to někdy opravdu protrpěla, to byla moje věc. Ale ani jednou jsem nechyběla. I dneska, po olympiádě, zajdu na koncert Tří sester. Je to takový můj styl, odreagování. Mám z těch dob spoustu kamarádů a dá se říci, že jsou to kamarádi na celý život.

Skupina Tři sestry pro vás napsala po olympijském triumfu v Pekingu písničku Čtvrtá sestra. Umíte ji ještě?

Samozřejmě… Ve čtvrtek po obědě srpen, a sedím jako běžně na báru, výročí kladiva se srpem a koukám v televizi na Báru. Dráha je nečekaně kluzká a čtvrtá sestra má cit pro drama, bohužel stále vede Ruska a bitva bude opět prohraná. Naštěstí však oštěp třímá dáma, která šestým tahem dává mat, dobrá forma vážně není fáma, jednadvacátýho srpna já se mohu smát…

V roce 2009 jste absolvovala Českou zemědělskou univerzitu v oboru ekologie a získala titul inženýra. Jak jde skloubit vysokoškolské studium s vrcholovým sportem?

Pro mě bylo výhodou, že jsme trénovali na Julisce, což je v Dejvicích, a zemědělka je v Suchdole, to je 15 minut autobusem. Odbíhala jsem ze školy na trénink a dalo se to naplánovat. Dnes jsou rozvrhy, že si je můžete upravit. V posledních letech jsem musela přejít na dálkové studium. To jsem měla nahuštěné víkendy, že mě z toho hučelo v hlavě a myslela jsem si, že to nedám. Ale byly tam se mnou ženský, který chodily do práce, měly tři děti a k tomu si dělaly vysokou školu. Když jsem je viděla, tak jsem si řekla, že to musím taky dát. Měli jsme na fakultě dobrý kruh a navzájem jsme si pomáhali. Myslím, že jsme školu dodělali všichni. Pro mě to byla další výzva.

Báro, chystáte vdavky a případně i další přírůstek do rodiny?

Určitě bych nechtěla, aby Janeček byl jedináček. No a vdavky taky určitě budou. Jméno Novotná je kratší než Špotáková a je to třetí nejčastější jméno v republice. Špotáků je, myslím, jen sedmnáct. Takže když se představím v telefonu jako Novotná, bude to takové anonymnější (smích).

Jako člen Dukly Praha a zaměstnanec armády máte hodnost kapitána. Když jsem kdysi četl knihu Oty Pavla „Dukla mezi mrakodrapy“, tak tam Josef Masopust říkal, že i jako stříbrný medailista z MS v kopané musel držet službu devěťáka neboli dozorčího útvaru. Jak jste na tom v tomto směru vy?

Tehdy to bylo trošku jiné. Naštěstí jsme těchto služeb zproštění. Ale musím se přiznat, že teď v pondělí a v úterý máme docela drsný cvičení ve Vyškově a mně se podařilo z tohoto výcviku vykroutit. Jednou ročně máme takového cvičení a také povinné střelby.

Kdybyste žila v době kamenné, šla byste raději s oštěpem s muži na lov, nebo byste raději čekala u ohniště, co vám přinesou?

To je dobrá otázka. Já nejsem ten typ, který sedí doma a vyšívá, tak určitě bych se přidala k lovcům a asi bych byla i nápomocná. Asi bych byla s tím oštěpem lepší než ti chlapi. Určitě bych nějaké zvíře zapíchla (smích).

Tomáš Bednařík