Antonie Foldová.

Místním dialektem už nikdo kromě Antonie Foldové ve vesnici nemluví

Po odsunu zbyly v Klečetném jen tři rodiny

Na samém okraji Klečetného, jen co přeběhnete po můstku potůček, se dostanete k přízemnímu domku. Stojí v opečovávané zahradě, která je nyní v letním čase samý květ... Že to zní trochu jako začátek pohádky? Aby ne, protože když vám přijde otevřít branku milá a usměvavá Antonie Foldová, budete mít tak trochu pocit, že jste na návštěvě u pohádkové babičky. Pro Klečetínské, ať už trvale žijící nebo chalupáře, je to prostě Tonička. Postavou malinká, zato srdce velkého. Dobrá duše Klečetína, která je místní nejstarší obyvatelkou a rodačkou. Větu o tom, jestli by si někdy v příhodné době neudělala čas na rozhovor, vlastně ani nestihnu dokončit a už se otevírají vrátka. „Ale jen pojďte dál hned.“ Na návštěvy je zvyklá. V chalupářské sezoně je přijímá často, místní chodí k Toničce na kus řeči rádi. Nakonec nás v pergole na zahradě sedí šest. Je krásný letní den a její vyprávění nás vrací do časů, kdy bylo Klečetné ještě Klečetínem (tedy Kletschedingem) a kdy tu místo současných jedenácti žilo kolem dvou set obyvatel. Prostě tak trochu pohádka. Ačkoli má do idylické vyprávěnky, v níž vítězí za všech okolností spravedlnost a dobro, daleko.

Ze smíšené rodiny

„Narodila jsem se tu v roce 1931, a to v domku o kus dál v ulici, který má číslo popisné 17. Byl to rodný domek i mojí maminky. Tehdy tu ve vesnici žilo jen sedm Čechů a zbytek obyvatel byli Němci. Moji rodiče byli smíšené manželství, táta pocházel od Přeštic, ten se mnou pořád mluvil česky, a máma byla Němka. V sousedních Řeřichách, kde byly také Sudety, byla smíšená manželství ob barák. Když dneska slyším, že si někdo bere cizince, tak říkám, že si vůbec neuvědomují, co dělají. Za války, když jsme se tu pohádali, tak nám nadávali, nezlobte se za to slovo: Svině český! Když přišel pětačtyřicátý, tak jsme zase byli svině německý,“ vysvětluje Antonie Foldová, proč to neměly smíšené rodiny jednoduché. Ani jedni, ani druzí je nepovažovali za své.

Na starých fotkách je Antonie Foldová často s koňmi. Doma měli chov, a tak se kolem koní motala neustále. I když je postavou malá a drobná, zvládala sama i orbu.

Holka od koní

V dnešní době, kdy vám při sčítání stálých obyvatel stačí umět počítat do jedenácti, už je to těžko uvěřitelné, ale tehdy před válkou měl i malý Klečetín svoji školu. Budova pořád stojí, je z ní chalupa. „Obecná škola byla německá, takže jsem se učila v němčině. Zajímavé je to ale s místním dialektem, který byl jiný, než měla Soseň, a přitom je jen kousek odtud. Člověk samozřejmě zapomíná, ale německy umím pořád.“ A dozvuk klečetínské němčiny uslyšíte v jejím přízvuku dodnes. Jazykovědci a etnografové by se tetelili blahem.

Paní Tonička byla holka ze statku. Hospodářství, na kterém vyrůstala, bylo ale neobvyklé tím, že se na něm chovala hříbata. „Měli jsme dvě chovné kobyly a jednoho valacha na práci. Hříbata, která kobyly měly, se prodávala. U koní jsem byla furt a dodnes je mám ráda. I když jsem byla vždycky malá a drobná, jezdila jsem s nimi i ke kováři. Kovali jsme u Volprechta v Oráčově. I tady sice byla dole obecní kovárna, říkalo se jí pastuška, ale kovář byl velký henleinovec, tak k němu můj táta nejezdil,“ vypráví.

Strach z vystěhování

„Na začátku války to bylo těžké. Táta byl Čech, takže jsme se báli, že nás vystěhují,“ říká. Strach z vyhnání z domova tehdy zažili poprvé. A podruhé s příchodem komunistů, kdy je zachránily tři ary. „Do deseti hektarů pozemků nám totiž chyběly tři ary. Kdybychom měli přes deset hektarů, tak by nás komunisti vystěhovali jako kulaky, jak to dělali v Šanově. Měli jsme sice připachtováno šest hektarů, abychom uživili koně, ale to se naštěstí nepočítalo,“ vzpomíná.

Za války byla hranice mezi protektorátem a Sudety blízko Klečetného. „Za Řeřichami na cestě na Šanov, kde stojí borovice, byly šraňky a bouda a tam hlídali ordnéři. Další závory a bouda byly v Pšovlkách, když se jede na Šanov, co je hájovna a zátočina.“

Paní Tonička jako mladé děvče.

Požár poslední den sklizně

Dnes už není v Klečetném po pěstování chmelu ani památky, ale před válkou byla humna plná chmelnic. „Od posledního baráku až na hranici s Pšovlky byl samý chmel. I my jsme ho pěstovali, měli jsme padesát kop. Sedlák, který tu měl nejvíc, měl 120 kop. Od chmelové sušárny jsme vyhořeli. Bylo to hrozné. Přišlo to poslední den, kdy se česalo. Dům vyhořel a přišli jsme i o úrodu. Stropy naštěstí nespadaly. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného. Bylo to v pětačtyřicátém, ještě před odsunem a celá vesnice nám pomáhala. Vyhořeli jsme 19. srpna a na Mikuláše už jsme díky sousedům zase bydleli.“

Uplynulo jen pár měsíců a Klečetín se proměnil ve ves duchů. Na jaře 1946 byli Němci odsunuti a v celé vesnici zůstaly jen tři české nebo smíšené rodiny, mezi nimi i ta paní Toničky. „Všude bylo najednou prázdno. Sousedé byli ze dne na den pryč. To všechno bohužel válka zavinila. Němci odešli a po nich přišli, jak jsme jim říkali, přivandrovalci. Sebrali, co šlo, a zase odešli. Nebo přišli jiní, co je zlákal velký majetek, který si mohli zabrat, ale neuměli hospodařit. A tak dlouho nezůstali.“

Sebrali pole i koně

S komunistickým převratem nastala doba temna pro sedláky. „JZD nám sebralo pole, koně i krávy, kterých jsme měli sedm. Pak už jsme nikdy žádného koně neměli. Nebylo, z čeho bychom ho uživili, když nám nechali jen záhumenku. Zůstala jen jedna kráva, když ale rodiče začali marodit, tak i ta se zrušila. Komunisté nás sice nevystěhovali, ale i tak měli na tátu pifku, protože dělal starostu. Život ale šel dál. Musel.“

Paní Tonička se vdala (její manžel pocházel ze Šanova) a společně si koupili domek nedaleko statku rodičů. „Je to ten, ve kterém bydlím. Ale museli jsme si ho nejdřív zrychtovat. Nevypadal jako dneska. Narodili se nám dva synové. Když pak šly děti do školy, nastoupila jsem do práce do lesa. A byla tam třicet let. Někdo říká: Jak jsi to mohla tak dlouho vydržet? Byla to těžká práce, ale vydržela jsem. Proč bych nevydržela. Vyžínali jsme, sázeli, kopali. Tehdy nebyly žádné stroje, všechno jsme museli dělat ručně. Dělala jsem do šedesáti, takže už jsem pětadvacet let doma.“

Antonie Foldová s hříbětem na dvoře rodného statku.

Naposledy místním dialektem

Když se po revoluci v roce 1989 konečně otevřely hranice, začali ji navštěvovat její bývalí sousedé a kamarádi. „Nebyl týden, abych tu neměla nějakou návštěvu z Německa. Chtěli se po tak dlouhé době podívat domů. Ti, co bydleli v jejich domech, to ale neviděli moc rádi. Někdo řekl, pojďte dál, někdo je ale nepustil.“ Některé domy už v tu dobu ani nestály. Ty, co nikdo neobydlel a postupně zchátraly, JZD zbouralo.

Většina odsunutých rodin žila v DDR, do spolkové republiky se jich dostalo jen pár. „Zrovna zítra za mnou přijede můj poslední spolužák. Už je mu 87 let a přiveze ho dcera. Bude to jeho poslední návštěva, takže jsem mu domluvila i to, aby se mohl podívat do kostela, kde dělával ministranta. Je to bývalý kapelník. Je poslední člověk, se kterým mluvím zdejším dialektem. Vždycky mi říká, alespoň si s někým popovídám jako doma. Až ale my staří zemřeme, tak zdejší dialekt nadobro zmizí. Mladí už o to zájem nemají.“

Vánoce ještě doma

Antonie Foldová má už jen jednoho syna (druhý zemřel v 52 letech na infarkt). „Syn bydlí s rodinou třicet let v Praze, ale jezdí sem každý týden. Sama bych tu na to nestačila. Proto už jsem si dala žádost do Kolešovic do domova důchodců. Sousedky sem sice chodí a pomáhají mi, ale v zimě, když chalupáři odjedou, jich tu moc nezbude,“ říká. I v pětaosmdesáti se snaží udržet v kondici, každý den chodí na procházky. Vánoce by ještě ráda prožila doma, pak ale Klečetín jeho dobrá duše opustí. Tak už to chodí. Však jsem varovala, že tahle pohádka je vlastně trochu smutná.

Markéta Hartlová