Ondřej Škaloud s poháry a medailemi pro dvojnásobného juniorského mistra světa.

Ondřej Škaloud se stal dvojnásobným minigolfovým mistrem světa

Juniorská medailová sbírka je téměř kompletní

Srpen 2016 bude měsícem, na který rakovnický minigolfista Ondřej Škaloud do smrti nezapomene. Nejenže byl fyzicky a psychicky neskutečně náročný, ale zároveň přinesl zlaté ovoce v podobě zisku dvou titulů mistra světa v juniorské kategorii. Před rokem se v Ostravě konalo ME juniorů, na kterém Ondřej Škaloud kraloval a získal dva tituly mistra starého kontinentu. Před pár dny bylo na programu MS stejné kategorie, které se uskutečnilo v Rakousku. Král však zůstal stejný – Ondřej Škaloud – který tak má ve své sbírce titul mistra Evropy jednotlivců i družstev. Je dvojnásobným mistrem světa mezi jednotlivci a s družstvem skončil v Rakousku bronzový. Zlatá z MS družstev tedy chybí, ale jelikož příští rok bude pro Ondru poslední mezi juniory, tak už tento primát nezíská, protože MS je až za dva roky. Ale stejně tak je to obdivuhodná bilance.

Náročný rok

Rok 2016 byl pro Ondru hodně náročný od prvních dnů. „Je to zatím nejnáročnější sezóna, kterou jsem absolvoval. Nejen v klubovém dresu GC 85 Rakovník, ale zároveň i v reprezentaci, protože jsem bojoval i o účast na ME v Portugalsku v kategorii dospělých. Do toho bylo juniorské MS v Rakousku, takže jsem se nenudil. Výhodou bylo, že ve škole mi to docela šlo, a tak jsem se mohl naplno věnovat tréninku. Nakonec jsem spočítal, že jsem od začátku května denně trénoval čtyři až pět hodin, abych se dokonale připravil na každé své vystoupení a neřešil jsem, zda jde o extraligové kolo, nebo o reprezentaci,“ konstatoval Ondra.

Je to tam – jsem mistr světa!

Těžká nominace

Nechci, aby vyznělo, že Ondra měl nominaci na MS juniorů pod penzí, ale jelikož je nejlepším juniorem v Čechách, tak se dalo předpokládat, že do Bischofshofenu pojede. „Asi by se muselo stát něco nepředvídatelného, abych pod rakouský skokanský můstek nejel, ale v koutku duše jsem doufal, že se dostanu i na ME dospělých, které se konalo v Portugalsku. Už od loňského juniorského ME v Ostravě jsem byl pod drobnohledem reprezentačního trenéra a byla to jedna z dalších motivací. Vše záleželo na mně a mých výsledcích. V extralize se mi dařilo. Ze čtyř kol jsem byl dvakrát mezi nejlepší trojkou. Rozhodovalo se při čtvrtém extraligovém kole, které se mi povedlo parádně. O poslední místo jsme bojovali tři hráči. Celkově jsem skončil třetí, o dva údery za vítězem a vedoucí reprezentace se rozhodl, že mě do Portugalska vezme, což byl veliký úspěch. V Čechách je neskutečná konkurence a mně je osmnáct let. Dostat se v tomto věku na výjezd s dospělou reprezentací pro mě byla ohromná čest.“

Květnová špionáž

Prvním vrcholem Ondrovy sezóny bylo MS juniorů, které se uskutečnilo na začátku srpna. „Místo konání šampionátu jsme znali dopředu a už v květnu jsme do dějiště MS odjeli na Pohár národů, abychom zmapovali hřiště a dráhy. A docela se nám dařilo. Vyhrál jsem jednotlivce a s družstvem jsme skončili třetí. Tím jsme dostali hřiště docela pod kůži. Na světový šampionát jsem si proto hodně věřil. Cítil jsem, že díky ostravskému triumfu jsem vyzrál i psychicky, což je pro minigolf hodně důležité. Určitě jsem neměl v hlavě, že se budu na juniorech šetřit a nechám si síly za áčko do Portugalska. Kdepak! Každý turnaj jsem chtěl odehrát na sto třicet procent.“

Doběhne do jamky nebo nedoběhne?

Nepovedená republika

První generálkou před reprezentačními srazy bylo republikové Mistrovství ČR. „To mi zrovna podle představ nevyšlo. Hrálo se na pro mě neoblíbené kombinaci filc – eternit. A já nejsem zrovna příznivcem filcového povrchu, takže z toho medaile mezi dospělými necinkla a v juniorech jsem skončil druhý. Ale určitě jsem se tímto nezdarem nenechal rozhodit.“

Dva světové tituly

Do rakouského zimního střediska odjel reprezentační výběr s předstihem deseti dnů. „Bylo to záměrně, abychom mohli trénovat a nic nepodcenili. Hrálo se na betonu a eternitu, ale obě hřiště byla abnormálně těžká. Věděli jsme, že boj o zlato v družstvech bude hodně složitý, protože Němci měli vynikající tým, což dokázali suverénním vítězstvím. Mezi námi a Švédy se rozhodovalo o stříbrné medaili. Nakonec měli více štěstí Švédi a na nás zbyl bronz, což bylo povinností, abychom ho získali.

Mnohem těžší byly boje mezi jednotlivci. Vůbec se mi nepovedlo první kolo, po kterém jsem byl až ve třetí desítce. Další kola už to bylo lepší a lepší. Dokonce jsem v jednom kole vyrovnal rekord hřiště na betonu a nakonec jsem se před finálovým dvoukolem posunul do nejlepší trojice. Do posledního kola jsem šel se Švédem, se kterým jsme měli stejný počet bodů, a Rakušanem, který měl o bod méně. A bylo to pěkné drama. Zhruba v polovině jsem na Švéda ztrácel tři údery. Udělal jsem pár chyb a moc mi to nepadalo. Rakušák byl dva údery za námi. Chyboval však i Švéd a stav se vyrovnal. Přišli jsme na předposlední dráhu, kde jsem dal dvojku a Švéd eso. Před poslední dráhou tak o bod vedl. Poslední dráha není těžká. Já dal eso a věděl jsem, že mám stříbro. Švéd zahrál docela slušný úder, ale míček mu po hraně jamky vyjel ven, což znamenalo dvojku, čímž se naše stavy splichtily a museli jsme do rozstřelu. Hned na první dráze jsem zahrál eso a Švéd měl úplně stejnou smůlu jako předtím a opět mu míček po hraně objel jamku. V tu chvíli bylo jasné, že jsem získal první titul mistra světa. Dnes musím přiznat, že jsem tomu před poslední dráhou nevěřil a trochu mi titul spadl se štěstím do klína. Švéda mi bylo i trochu líto, protože hrál fakt skvěle a byl to sympatický kluk. Takový je ale sport a já měl nepopsatelnou radost, že mám zlato.

Druhý den byl na programu K.O. systém, kam postupuje třicet dva nejlepších hráčů po soutěži na jamky (1-32, 2-31 atd.). Do pavouka jsem šel ze třetího místa, protože se nepočítala poslední dvě hrací finálová kola. Nakonec jsem bez větších problémů postoupil až do finálového rozstřelu, což byl další velký úspěch. Věděl jsem, že jedno zlato už mám a byl jsem v klidu. Do stavu 2:2 jsme se střídali ve vedení. Před eternitem jsem šel do vedení 3:2 a hned na první eternitové dráze jsem odskočil na rozdíl dvou bodů, což je ve finále velice dobrý náskok. V dalším průběhu jsme nebodovali ani jeden, až jsem udělal hrubou a hloupou chybu, díky které se soupeř vrátil do hry 4:3. Naštěstí jsem až do konce nechyboval a byl z toho druhý titul mistra světa. Na jednom šampionátu odehraném v plném rozsahu se ještě žádnému hráči v historii nepovedlo, aby udělal double.“

Premiéra v áčku

Po návratu z juniorského šampionátu se Ondra doma zdržel jeden den. Vyspal se a druhý den odlétal do Portugalska na ME dospělých. „Všechno mě bolelo. Záda, zápěstí i palec, kterým držím hůl, ale skutečnost, že jedu na „Evropu“ s dospělými mě hnala dopředu. První dva dny jsem si dal lehčí tréninky, abych se zregeneroval. Věděl jsem, že jedu jako náhradník, což pro mě znamenalo, že budu hrát pouze sám na sebe a moje výsledky se nebudou započítávat do soutěže družstev. Tím jsem byl relativně v klidu, že případně týmu něco nepokazím. Po dvou dnech ale přišel vedoucí reprezentace, že vystřídám, protože jednomu spoluhráči se nedařilo. Nervozita byla veliká, protože vystřídáním se začaly moje výsledky započítávat, ale věděl jsem, že mohu jen překvapit. Nakonec jsem nezahrál špatný šampionát a přivezl jsem si bronzovou medaili za soutěž družstev, když jsme nestačili na týmy Německa a Švédska. V soutěži na jamky jsem obsadil ve velmi silné konkurenci 13. – 17. místo. Zahrál jsem si i K.O. soutěž, kde jsem v prvním souboji o bod (4:3) porazil rakouského reprezentanta Webera. V dalším kole mě čekala světová jednička Alexandr Geist, který hrál neskutečně a vystavil mi stopku (6:1), ale kdo může říct, že v osmnácti letech hrál „Evropu“ za dospělé. Nakonec jsem byl klasifikován na desátém místě. Jenom pro ukázku – průměrné výkony na turnajích v Čechách byly na ME ztrátové. Kdo nehrál vynikající výkony, tak prostě neměl nárok na boj o medaile. Kdyby mi někdo řekl, že z dospělé Evropy budu mít bronz a mezi jednotlivci skončím dvakrát do patnáctého místa, tak mu budu líbat ruce. Je to ta nejlepší motivace do dalších dnů, týdnů a měsíců, abych se v áčku udržel, což jednoduché nebude, ale udělám pro to maximum. Závěrem bych rád poděkovat klukům z pětaosmdesátek za pomoc a podporu a stejně tak městu Rakovník a firmě Aquatop,“ zakončil povídání Ondra Škaloud.

David Svoboda