Honza Šulc jako frontman Falešné ozvěny při nedávném koncertě na festivalu Senec nad vodou.

Honza Šulc z Falešné ozvěny hvězdou televizní soutěže MasterChef

Vlastní těstoviny si vyrábí sám i na čundru

Honzu Šulce z Falešné ozvěny znám už hrozně dlouho. Ještě než kapela vznikla, hrával v duu se svým kamarádem Michalem Benešem z Příčiny a nevynechali žádnou možnost k veřejné produkci. Od rodinných oslav až po výroční schůzi místních hasičů. Posledních pět let ho vídám už jen s Ozvěnou a pokaždé mám radost, s jakou radostí, lehkostí a energií kapela hraje. Úsměv Honzy Šulce přitom patří k základním pilířům kapelní show. Předminulé pondělí jsem při přepínání televizních kanálů najednou uviděl jeho tvář i na obrazovce. Od té doby jsem věrným divákem televizní reality MasterChef a držím rakovnickému soutěžícímu palce. Obzvláště poté, co mi v redakci vysvětlil, kterak k vaření vlastně přišel.

Chtěl stát na místě vítěze

„Když jsem koukal na předchozí řadu MasterChef, kdy jsem chytil jen asi poslední tři díly včetně finále, a viděl tam toho Romana, jak přebírá ocenění za vítězství, tak jsem si říkal: tam musím stát taky. Musím to vyhrát. Vzápětí jsem se dozvěděl, že bude další řada. Hned jsem se přihlásil a trvalo asi dva měsíce, než se ozvali s odpovědí. Nakonec mi přišel email, že mám přijít na casting,“ popisuje Honza.

Produkce reality show měla opravdu z čeho vybírat. Hlásilo se zhruba 1200 lidí. Casting probíhal v pražské La Fabrice, což je zrekonstruovaná továrna na kulturní prostor. Tam byla ještě úplně jiná porota, než můžeme vidět na obrazovce. „Měli jsme za úkol přivézt z domova svoje jídlo, protože tam nejsou prostory uzpůsobené na vaření. Připravil jsem indické kari s dvoubarevnou rýží. Ještě ve čtyři ráno jsem vstával, abych si tu rýži namočil a měl jídlo co nejčerstvější. Samozřejmě, že asi ani nemohli ochutnat všechna jídla. Mám dojem, že si na casting vybírali lidi předem. Všem procházeli Facebooky, posuzovali i dotazníky, které jsme vyplňovali. Do širšího výběru se dostalo 200 až 300 lidí. A dále postupovalo asi jen 90 soutěžících. To už bylo v ateliérech Hostivař a tam už se vařilo před kamerami, i když kuchyně byly uzpůsobeny jinak než v těch finálových dílech. Ale porota už byla ta stávající. To už bylo vidět i v prvním dílu, kam jsem nesl křepelku. Ze 40 nás vybrali do finálové šestnáctky. Když to vezmu chronologicky, přihláška šla minulý rok v prosinci, odpověď jsem dostal v dubnu a v květnu první casting.“

Odmalička v zástěře

Honzu znám fakt skoro odmalička, a vždycky jenom s kytarou. Vařečku ani zástěru bych u něj vážně nečekal. „No je pravda, že na Rakovnicku mě lidi znají jen ve spojení s Falešnou ozvěnou, ale já vaření dělám daleko déle než muziku. Snad od 10 let jsem začal koukat na nejrůznější pořady o vaření. Jamie Oliver a jeho pořad šel v televizi po nějakých disneyovkách a já nepřepínal a sledoval jeho show. A strašně rád jsem pomáhal mámě v kuchyni. Byl jsem taková pomocná síla. Moje první samostatné dílo bylo nadívané kuře, když byla máma jednou unavená po práci a řekla mi, abych něco uvařil. To mi bylo tak dvanáct. Zásadní krok přišel, když jsem bydlel s přítelkyní Péťou dva roky na vejšce na privátě, takže jsme si museli vařit. Ale už před tím jsem měl doma spoustu kuchařek, načteno spoustu receptů a postupů vaření. Pak mě zaujala i taková ta inovativní kuchyně, kdy se vynechává mouka při zahušťování apod. Takže vysoká škola mě vlastně k vaření donutila. Vařil jsem pro sebe a pro svoji přítelkyni a chtěli jsme to mít dobrý. Zároveň ani ne moc drahý, i když to nikdy nebyl prioritní ukazatel. A postupem času se vaření stalo mojí velkou zálibou. Hodně koukám na videa, čtu spoustu kuchařských knížek a taky si hodně povídám s mámou a s babičkou. Mám rád klasickou českou kuchyni a baví mě i staré recepty.“

Fotka pořízená přímo z televizní obrazovky.

Kuchař, nebo muzikolog?

Honza Šulc by měl v lednu dokončit studium na vysoké škole v Ústí nad Labem, kde studuje popularizaci hudebního umění a organizaci života. Studium před časem přerušil, ale teď zase nastoupil a pokračuje. Jenže s účastí v MasterChef začíná přemýšlet o tom, že by vyměnil dráhu muzikologa za gastronomii. „Jsem teď ve věku, kdy se rozhoduji, co dál. Kapela je sice fajn, ale takových je v Česku moc. Není vůbec jednoduchý se bez peněz a bez kontaktů někam dostat. Podobný je to i s gastronomií, ale tam nekopu za dalších pět lidí, ale jsem v tom tak trochu sám a dá se v tom něco dělat. Díky MasterChefovi jsem zjistil, že mě vaření fakt hodně baví, takže bych se tomu chtěl věnovat. Mám takovou vidinu vlastní restaurace s music clubem. Ale k tomu je potřeba mít aspoň 5 milionů korun, a ty teda fakt nemám. Teď sice soutěžíme o půl milionu a o smlouvu na napsání vlastní kuchařky, s čímž je spojen i další honorář, ale to je ještě daleko. Jak to dopadne, budeme vidět až někdy v půlce listopadu,“ směje se Honza.

Dva měsíce natáčení

Hodinový díl, který vidíme na obrazovce, se natáčí celý den. Od rána někdy až do dvou do noci. „Je to hodně náročné. Nejen časově, ale i emočně. Pak se z 12 hodin vystříhá jedna hodina. Každý, kdo se hlásil, musel počítat s tím, že mu to zabere celkem 2 měsíce času. Pro mě to není problém, protože jsem student, ale kdo chodí do práce, musí obětovat celou dovolenou a ještě něco navíc,“ prozrazuje Honza. Ale ani mimo kamery pro Honzu soutěž nekončí. „Když mám den volna, jdu do knihkupectví, zavřu se tam na hodinku, a čtu si v kuchařkách. Ale stejně to nejde do nekonečna, protože si to pak přestávám pamatovat. Navíc nakonec přicházíš na to, že v jednoduchosti je síla. Nějaké zbytečně složité recepty jsou většinou k ničemu. Nejlepší je vybrat si nějakou úplně základní a obyčejnou věc a přivést ji k dokonalosti,“ vysvětluje. „Když dostaneš v tajemným boxu určité složení surovin, nebo naopak jenom jednu surovinu, kterou musíš použít jako hlavní, není to úplně jednoduchý. Musíš improvizovat, nesmíš použít žádnou nápovědu, maximálně se můžeš poradit s ostatními. Mezi soutěžícími nepanovala, až na výjimky, žádná velká rivalita. Jsme dobrá parta.“

Jídlo jako umělecké dílo

„Na estetiku je kladen velký důraz. To je pochopitelné. Jde o televizní pořad, diváci nemají možnost jídlo ochutnat, takže jí jen očima, proto si dáváme velmi záležet, jak jídlo na talíř naskládat. Jak chutnají jídla ostatních soutěžících, netušíme. Navzájem si pokrmy neochutnáváme, chuť nám zůstává zatajena, ochutnává jen porota. Zatím se mi daří, ale to nic neznamená. V historii soutěže se stalo několikrát, že počáteční vítězové nakonec propadli.“

Honza Šulc si přivezl svůj oblíbený nůž.

Kapela na natáčení

„To napadlo produkci. Najednou mi zavolali, bylo to v neděli po obědě, že v pondělí musím přijet s celou kapelou. Jenže skoro nikdo neměl takhle narychlo čas. Nakonec přijel jenom Ben Faflík a Vráťa, ostatní nemohli. Jiní soutěžící tam měli třeba svoji rodinu, ale u mě to bylo postavené na kapele. Vráťa mi moc pomohl. Když se ptali, jestli občas uvařím něco pořádnýho pro kapelu, vyprávěl, že jsem jednou udělal čínskou polívku z pytlíku. To se moc povedlo,“ směje se Honza.

Moje další otázka směřuje na popularitu. „No už to pomalu začíná. Včera jsem si byl koupit nanuka v Čistý v Jednotě a paní mně u pokladny říká, jestli nesu tu kachnu, knedlíky a zelí. Stává se to poměrně často, že mě lidé poznávají. Jak je to na Nově v hlavním vysílacím čase, tak ta sledovanost je obrovská. Doufám, že to pomůže i kapele a její popularitě.“

Kuchařské knihy a vzory

V závěru našeho setkání se Honzy ptám, jak se má člověk orientovat v té záplavě kuchařských knih. Mám totiž dojem, že kuchařky jsou vůbec nejprodávanějším druhem literatury v ČR. „To je asi pravda. Kvalitu od blbostí musíš sám zkusit nebo to mít načtený a vědět, že tohle se tam přece nedává. Mně se ze známých kuchařů líbí Jan Punčochář, který má v Praze restauraci Grand Cru, je výborný kuchař. A pak určitě Přemek Forejt z Entrée v Olomouci. Znám je z různých rozhovorů a doslechu. Líbí se mi, jak vedou svoje restaurace.

Z těch kuchařů, kteří publikují knihy receptů, mám nejraději Vaňka. Mám všechny jeho knihy a jsou super. I ty knížky jsou krásně udělané, prostě, jednoduše a přehledně. A když si ten recept uděláš, je fakt dobrej. Kuchařky už se mi bohužel nikam nevejdou. No a ze světových jmen uznávám Jamieho Olivera. U něj se mi líbí, že se začal věnovat kvalitě školního stravování. Aby děti ve školách jedly zdravě. To mi přijde hodně důležité.“

Oblíbená restaurace v regionu?

„Nemusím jezdit nikam daleko. Jsem spokojen v Šalandě. Tam se mi moc líbí. Na nic si nehrajou, přitom na talíři to vypadá dobře. Zdeněk Šorsák to v kuchyni umí a pokaždé, když jsem tam byl, tak mi chutnalo. Jinak mě asi nejvíce baví italská kuchyně pro svoji jednoduchost. Mám rád indické kari, brazilský guakamole nebo ryby. A taky severskou kuchyni a asijskou. Uznávám i českou kuchyni, i když je časově náročnější. Všechno se vaří, dusí, peče. Mám rád i knedlíky. Vařím je na všechny možné způsoby. Myslím, že dobře jde udělat úplně všechno, ale musí se to umět. Základ je kvalita potravin. Z nekvalitních potravin nikdy nic pořádného neuvaříš.“

Vaří i pod širákem

Honza miluje těstoviny, které si zásadně vyrábí sám. „Dřív jsem je kupoval, ale jen ty nejlepší. Jenže ty stojí 90 korun. A když si je vyrobím sám, jsou ještě o třídu vejš, ale cenově jsem na tom třetinově. Na jednu porci ti stačí jedno vajíčko a 10 dkg mouky. Je to strašně jednoduchý. Smícháš vajíčko s moukou, ideální je domácí, ale zase není potřeba v bio kvalitě. Na bio výrobky moc nevěřím. Vezmeš běžnou hladkou mouku, nebo semolinovou z tvrdý pšenice. A hněteš a hněteš a hněteš. Někdo tam dává trochu soli nebo olej nebo trochu vody. Můžeš použít i váleček. Teď zrovna jsme byli s Péťou v Českém ráji, chodili po hradech a zámcích a spali v autě na nějaký polňačce. Rozdělali jsme si ohýnek, já měl sebou prkýnko a váleček, a na pankáče jsem tam válel těstoviny. Pak jsme je na ohýnku povařili a jedli jsme jako králové. Je to fakt úplně někde jinde. Vyválíš to na tenko, když pod to dáš utěrku, aby to lehce prosvítalo, a pak to nakrájíš na tagliatele. To jsou nudle široký půl centimetru, uvaříš to za dvě tři minutky a když je uděláš jako aglio olio, tedy s česnekem, feferonkou a olivovým olejem, to je tak skvělý jídlo,“ rozplývá se Honza Šulc. Tak mu přeji úspěch v soutěži a aby už co nejdříve otevřel tu vlastní restauraci, pokud možno někde poblíž. Nebo dal vědět, až zase bude někde na pankáče válet těstoviny...

Pavel Sklenička