Milan Sunkovský absolvuje každoročně několik extrémních závodů.

Milan Sunkovský zdolal 1681 kilometrů extrémního ultramaratonu za 13 a půl dne

Tenhle závod není pro žádné padavky

ISOMA 1000 Miles Adventure je nejextrémnější vytrvalostní závod v Evropě. Závodníci na kole, pěšky nebo na koloběžce zdolávají tisíc mil (zhruba 1600 km) napříč Českem a Slovenskem. V neděli 3. července 2016 odstartoval v Hranicích na západě Čech již jeho šestý ročník.

O popularitě tohoto ultramaratonu svědčí nejen to, že startovné bylo tento rok vyprodáno během šesti minut, ale i to, že se na něj přihlásili jak závodníci z Čech a Slovenska, tak i z Polska, Velké Británie, Maďarska nebo Německa. Stanoven je pouze start, cíl a trasa přírodou, kterou musí závodníci dodržet. Kdy a kde spí, kdy jedou nebo co jedí, je jen na nich. Cílená podpora je zakázaná. Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale 1000 mil se dá v podání těch největších borců zvládnout na kole zhruba za osm dní. Mezi závodníky stanul na startu i zkušený biker Milan Sunkovský z Rakovníka.

Tradice z Aljašky

„Za tímto ojedinělým podnikem stojí jablonecký biker a dobrodruh Jan Kopka. Ten se posledních deset let účastní MTB ultramaratonů od tropů až po mrazivou Aljašku. Tyto závody se jedou nonstop na velice dlouhou vzdálenost bez zabezpečení a účastníci musí přežít s tím, s čím přijdou na start. Největšími úspěchy Jana Kopky jsou vítězství v Iditarod Trail Invitational, což je téměř dva tisíce kilometrů dlouhý závod aljašskou divočinou uprostřed kruté zimy, a třetí místo v Great Divide Race, závodu dlouhém 4000 km Skalistými horami z Kanady do Mexika,“ vysvětluje Milan Sunkovský.

„Chtěl jsem zprostředkovat zájemcům extrémní zážitek z ultramaratonů, které mám za sebou. Je to takový záběr pro tělo i mysl, že se po závodu člověk vrátí do civilizace s restartovanou hlavou a jiným pohledem na své problémy i život,“ říká o závodu 1000 Miles Adventures Jan Kopka.

Ultramaraton ISOMA 1000 Miles Adventure se jede „cestou necestou“ ze západu Čech na východ Slovenska.

Od západu na východ

Jede se z nejzápadnějšího místa v Čechách do nejvýchodnějšího místa na Slovensku a další rok opačným směrem. „Start byl hromadný, na trasu jsme vyrazili 3. července v 15 hodin. Celkem 160 závodníků. Na rozdíl od závodu Loudání, kdy se jede podle mapy, se tento závod jede podle GPS. Téměř celý vede divokou přírodou, zejména po horách. Tady v Česku jsme v podstatě kopírovali státní hranici. Z Trojmezí do Krušných hor, pak do Lužických, Jizerských, Krkonoš, Orlických, Jeseníků a z nich na Hostinské vrchy, Vizovické vrchy, Velkou Fatru, Nízké Tatry, Vihorlat až na Slovensko-ukrajinské hranice do obce Nové Sedlice. Tam byl cíl. Šel jsem na start a moc jsem nezkoumal, kudy vede trasa. Vše, co jsem potřeboval, jsem si vezl s sebou – spacák, věci na převléknutí a základní nářadí na opravování defektů,“ pokračuje Milan Sunkovský.

Na trase, která letos měřila 1681 km, byly tři kontrolní body tzv. checkpointy, na kterých si pořadatelé stáhli údaje z GPS přístrojů závodníků, aby viděli, zda přesně dodrželi stanovenou trasu. Při porušení pravidel může být závodník časově penalizován nebo dokonce diskvalifikován. „Každý večer jsem musel nahlásit, kde jsem, případně uvést svůj fyzický a psychický stav a stav kola. Na druhý checkpoint bylo možné poslat si balíček třeba s náhradním oblečením.“

Jedenáct defektů

Trasa byla opravdu hodně náročná. „Denně jsem 20 – 25 km tlačil. Některé úseky byly nesjízdné a někdy už jsem byl tak unavený, že jsem raději tlačil. Bylo to méně vysilující. Nejhorší úsek byl snad ve Šluknovském výběžku. Vezl jsem si jídlo vždy tak na dva dny. Měl jsem i energetické doplňky, hlavně hroznový cukr. Když se naskytla možnost něco dokoupit, tak jsem dokupoval, ale nikam jsem daleko nesjížděl. V Čechách jsme projížděli málo vesnicemi, na Slovensku už to bylo lepší,“ popisuje Milan a přidává historku ze severních Čech. „Ve Hřensku jsem si chtěl koupit chleba, ale už bylo pozdě a byl vyprodaný. Tak jsem si chtěl koupit aspoň nějaké sušenky. Prodavačka se mě zeptala, jestli jedu ten závod, o kterém bylo v televizi, a když jsem jí řekl, že ano, tak mě dala svůj chleba, který měla domů pro manžela. Řekla, že mu vyndá jiný z mrazáku. Jindy jsme zase projížděli kolem chalupy, kde měl majitel pro cyklisty připravený servis – duše, náhradní díly i něco k jídlu. Stalo se, že kluci, kteří tenhle závod jeli už dříve a bydleli poblíž trasy, udělali na louce kemp se stany a nechávali tam mílaře odpočinout. K dispozici byl i gril, nápoje, jídlo – hotová relax zóna,“ směje se rakovnický závodník.

Ptám se, kolik měl defektů a jestli došlo k nějakému pádu. „Měl jsem 11 defektů, z toho devětkrát jsem prořízl duši o kameny nebo ostrý štěrk. Podcenil jsem terén a použil jsem odlehčené pláště. Jeden den jsem lepil i třikrát. Pád jsem měl je jeden, když jsem se před křižovatkou podíval na GPS, chytil jsem balvan a upadl jsem. Bylo to ve sjezdu, ale naštěstí se mi nic nestalo. Psychicky jsem žádnou krizi neměl. Spousta lidí končila po zdolání 500 mil, což pravidla umožňují. Někteří závodníci byli přihlášení jenom na poloviční trasu. Všechno je to v hlavě. Mnozí to na půlce zabalí, protože vědí, že můžou skončit. Já jsem ale pokračoval dál. Čechy jsem jel o den déle, než jsem předpokládal, a Slovensko o 1,5 dne déle.“

Jedním z těžkých závodů, na kterých Milan nechybí, je i Loudání.

Potíže s medvědy

Podle Milana je slovenská část závodu hodně specifická. Na rozdíl od Česka tam nemohou závodníci jet podle toho, jak by chtěli. Nesmí se pokračovat mezi 22. hodinou a 6. hodinou ranní. Při průjezdu národními parky musí závodník přerušit jízdu už ve 20 hodin. „Důvodem jsou medvědi. Od nich hrozí největší nebezpečí. Při průjezdu Slovenskem musí mít jezdci na sobě rolničky a u sebe pepřový sprej. Když zvoní rolničky, medvěd se vyhne,“ vysvětluje Milan. A že se nejedná o zbytečné opatření, zjistil na vlastní kůži. „Zhruba od půlky závodu jsem jel ve dvojici s kamarádem Jindrou Prchlíkem z Pardubic, s kterým se znám z jiných závodů. Když jsme projížděli jedním údolím v Nízkých Tatrách, potkali jsme baču se stádem ovcí. ‚Chodce odtial do piči, na cestě je medveď,‘ křikl na nás, ale my pokračovali dál. A skutečně dvojice, která jela před námi pár desítek metrů, medvěda spatřila. A rolničky zafungovaly. Medvěd zmizel v lese. Prý tam s nimi mají velké problémy. Jsou chránění, oficiálně jich je asi 500, ale reálné odhady říkají, že jich je ke dvěma tisícům.“

Počasí prý bylo velmi proměnlivé. Asi dva dny nepřetržitě pršelo, teploty se pohybovaly kolem 10 až 12 stupňů, v horách bylo ale jen 7 stupňů. Zima byla hlavně v noci. „Většinou jsem spal pod širákem, v Jeseníkách jednou na posedu, v turistických přístřešcích a několikrát i v penzionu. Kluci spali i v autobusových zastávkách,“ vypočítává Milan. Do cíle v Nových Sedlicích dorazil po 13 dnech, 13 hodinách a 30 minutách. Obdivuhodný výkon.

Blanka ze Zbečna

I když si Milan myslí, že byl jediným závodníkem z Rakovnicka, není to tak úplně pravda. Při pohledu do startovní listiny jsem zjistil, že v kategorii F2 (ženy ročník 1975 a starší) startovala s číslem 29 bikerka Blanka Nedvědická z Jablonce nad Nisou. Tato žena se za svobodna jmenovala Danihelková a pochází ze Zbečna, kde také dlouhá léta žila. A že není žádné ořezávátko, dokazuje fakt, že má za sebou několik horolezeckých expedic do Himaláje, včetně výstupu na Mt. Everest. V letošním ročníku patřila k nejrychlejším ženám vůbec. Milan se k výkonům některých závodníků vyjádřil s obdivem a velkou úctou. „Byla tam maďarská závodnice Anna Örsi, která soutěžila v kategorii chodců, a trasu zdolala za neuvěřitelných 21 dní. Také jeli letos kluci na dvojkole a ten vzadu byl nevidomý. Sice končili na 500. míli, ale vůbec nechápu, jak mohli ten horský terén plný kamení, výmolů a kořenů zvládnout. Smekám před nimi klobouk.“

Vítěz za osm dní

I když oficiální výsledky budou vyhlášeny až na afterparty v září, vítěz už je známý. Stal se jím Radek Musil z Dušejova, který trasu zdolal za 8 dní, 2 hodiny a 23 minut. Druhý skončil Štěpán Stránský z Prahy. Od vítěze ho dělily více jak dvě hodiny. Milan Sunkovský dojel kolem 35. místa. Nejstaršímu účastníkovi Janu Vlasákovi z Moravské Knínice bude těsně po závodu 71 let a letos už jede potřetí. Nejmladšímu Čechovi Jakubu Svobodovi z Plzně je 20 let. Celkově nejmladším účastníkem je osmnáctiletý Aleksander Matusiński z Polska.

„Příští rok bych si chtěl zkusit opačnou trasu ze Slovenska do Čech, i když po skončení závodu jsem si říkal, že už nikdy více. Je asi lepší vyjíždět ze Slovenska. Je tam větší převýšení, a tak je lepší ho mít za sebou, dokud má člověk ještě síly,“ loučí se se mnou Milan Sunkovský, který si dokázal, že i po padesátce na to má.

Tomáš Bednařík