Lída Faflíková na pláních v národním parku Serengeti v Tanzanii.

„Na jednu stranu chceš mít přírodu víc pro sebe, na druhou ji nemůžeš upřít ostatním,“ říká o africké turistice Lída Faflíková

U horských goril zažíváte absolutní nadšení a euforii

„Mám dojem, že už nikdy nevstoupím do zoologické zahrady, aniž by mi bylo smutno,“ říká Lída Faflíková z Rousínova po své letošní cestě do Afriky. Každý, kdo měl štěstí, že mohl spatřit africká zvířata volně se procházející savanou, musí zažívat stejné pocity. „Je nezapomenutelné vidět, jak všechna zvířata žijí volně a pospolu na jedné pláni. Je to nádhera. Na jedné straně se procházejí sloni, za nimi vykukují žirafy, o kus dál běží hyena a do toho skupina lvů žere antilopu. Navíc to nikdy není jen pár zvířat, ale velká stáda. Ať už to jsou pakoně, antilopy, pštrosi nebo zebry. Celý život jsem si přála vidět na vlastní oči to, na co se každý týden dívám v televizi v dokumentech BBC a pořadech Davida Attenborougha,“ říká. Zkusit žít v buši jako Joy Adamsová by sice bylo lákavé, ale tak odvážný dobrodruh už přeci jen není. A tak vyrazila s cestovkou. V Africe strávila 25 dní a navštívila Keňu, Tanzanii, Zanzibar a Ugandu.

Sloni v Lake Manyara v Tanzanii, za nimi jedno aut, která vozí po národním parku turisty.

Se zkušeným dobrodruhem

O tom, jak se po Africe cestuje s batohem na zádech a přespává ve stanu, se ale i přesto hodně dozvěděla. Jedním z jejích průvodců byl totiž Petr Hejtmánek. „On je skutečný cestovatel a dobrodruh. V Africe žije tři čtvrtiny roku, procestoval ji křížem krážem na kole a přitom stanoval v buši. Poznávat Afriku tímto způsobem jde, zakázané to není, ale málokdo si to troufne. Pokud něco takového podnikneš, tak jen na vlastní nebezpečí. Může se velice snadno stát, že tě něco sežere nebo ušlape. I Petr zažil, jak v sousedním stanu napadla lvice kluka, zatímco spal. Prostě si po něm sáhla a podrápala mu tvář a rameno,“ popisuje.

Ona sama poznávala africkou divočinu z bezpečí džípů a za dohledu strážců. Ti nad turisty bdí opravdu svědomitě. Při procházení pralesem se od své skupiny nehnou na krok a chodí zásadně v čele a ozbrojeni pro případ, že by museli nějaké zvíře zahnat střelbou do vzduchu.

Setkání se stádem žiraf v Tanzanii.

Zabíjí pro Čínu

Turistické skupiny projíždějí národní parky v džípech, smí ale jezdit jen po cestách, aby se ochránila příroda a zvířata. „Řidiči jsou vybaveni vysílačkami, a když se někde uděje něco zajímavého, dají si vědět. Jedni zahlédnou skupinu lvů, řeknou to ostatním a pak se na místo sjede několik aut. Zvířata jsou na to už natolik zvyklá, že se nenechají vyrušit. Na jednu stranu máš pocit, že bys tam mohla mít přírodu víc pro sebe, ale zase to nemůžeš upřít ostatním, kteří tam jsou za stejným účelem jako ty,“ říká Lída Faflíková.

První místo, které po příletu do Nairobi v Keni navštívila, byl sloní sirotčinec. Vychovávají tu mláďata, která pytláci připravili o matku. „Pytláctví je stále velký problém. Strážců nebude nikdy dost, aby mohli tak obrovské rozlohy uhlídat, a tak pytláctví v Africe jen kvete. A je to hlavně kvůli Číně, která je jedinou zemí, jež může beztrestně obchodovat se slonovinou. Po slonovině je poptávka na výrobu šperků nebo intarzovaného nábytku. Nosorožčí rohy se zase používají v léčitelství. V podstatě celá Indonésie a Asie věří, že mají afrodiziakální účinky a zvyšují potenci, takže za ně pytláci dostanou hodně dobře zaplaceno. Přitom je to taková hrůza, zabít krásné zdravé zvíře jen kvůli tomu, aby mu vyřízli kly nebo roh.“

Skupina zavítala s průvodcem Petrem Hejtmánkem i do typické ugandské vesnice.

Záchranné stanice

Spousta Afričanů se snaží přírodu chránit, vedle nich je ovšem spousta těch, kteří ji kácením pralesů ničí. „Pro nás Evropany je těžké to pochopit. Jenže na jednu stranu si musíme uvědomit, že pralesy nekácí proto, aby si mohli u domu postavit bazén, ale protože si zakládají políčka, aby se uživili. Afričanů je strašně moc, antikoncepci nepoužívají, takže všude vidíš mladinké černošky, které mají jedno dítě na ruce, druhé táhnou za sebou a třetí mají v břiše. A čím víc obyvatel, tím větší potřeba obdělávané půdy. Pralesy tím ale strašně trpí a tím pádem i zvířata, kterým ubývá přirozené prostředí.“

Spousta zvířat patří do kategorie ohrožených a před vyhynutím se je snaží zachránit různé programy a záchranné stanice. Skupina tak při svém cestování navštívila i záchranný chov žirafy Rothschildovy v Nairobi, který se snaží vracet tento nejohroženější poddruh žirafy zpět do volné přírody, nebo chovnou stanici nosorožců. „Na obrovském ohraničeném prostoru žijí nosorožci bílí. Narazili jsme tam i na samici s mládětem. Bylo jen tři týdny staré a už to byl pořádný stokilový macek. Tam byli naši průvodci hodně obezřetní. Jakmile nosorožčice zvedla hlavu, hnali nás pryč. Říkali, že dvacet metrů, kterých jsme od ní byli, dokáže uběhnout za dvě vteřiny. A mládě je samozřejmě zvědavé a pokud udělá pár kroků směrem k nám, tak se proti nám jeho matka v tu ránu rozeběhne. Zažili jsme spoustu situací, kdy jsme museli být hodně opatrní,“ vypráví Lída Faflíková.

Zdařilý portrét guerézy červené ze Zanzibaru.

První sloní kroky

Nejdojemnější zážitek měli se slony. Projížděli parkem a všimli si skupinky slonů, která stála u prašné cesty. Sloni nervozně plácali ušima a kývali se. Z jejich chování bylo zřejmé, že se něco děje. „Tak jsme zastavili a já si všimla, že na zemi mezi nimi něco leží. Bylo to malé, opravdu malinkaté slůně. Vůbec se nehýbalo a oni se ho snažili postrkovat. Náš řidič hned zavolal do stanice rangerů a oni mu řekli, že se v noci narodilo slůně, ale je bohužel nejspíš mrtvé, protože zatím ještě nevstalo. Ale jak jsme tam stáli, najednou se zvedlo. Bylo to hrozně dojemné, viděli jsme jeho první kroky. Když jsme do parku jeli asi za pět dnů znovu, nikdo nevěděl o tom, že by uhynulo slůně, tak jsme měli velkou radost, že to snad bude mít šťastný konec,“ popisuje.

Voda jedině balená

Africké národní parky poskytují turistům veškerý komfort. Spí se přímo uvnitř chráněného území v lodgích, což jsou ubytovací sruby různých typů. „Jsou hezky zasazené do přírody, takže vůbec neruší. Naše ubytování bylo překrásné. Protože zvířata jsou aktivní v noci, k ránu a pak až zase k večeru, vyrazili jsme do parku vždycky už před snídaní. V Ugandě jsme měli kliku, že jsme jeli hned po ránu, protože jsme díky tomu potkali dva lvy. Leželi dva metry od nás na silnici a odpočívali. To ani nedýcháš, jaký je to zážitek,“ vypráví.

Protože byla v Africe před sezonou, nezažívali tak strašná vedra, jaká si pamatuje z loňské návštěvy Indie. „Vedro samozřejmě bylo, ale bylo snesitelnější než v Indii. A jakmile si zvykneš, že jsi stále obalená červeným prachem a kvůli vlhkosti zpocená jako myš, dá se to vydržet. Hlavně se tam člověk nesmí zapomenout a nepít jinou než balenou vodu. Jedna z našich kolegyní si jednou vypláchla pusu při čistění zubů vodou z kohoutku a měla dost nepříjemné střevní potíže. Jídlo jsme tam jedli místní a musím říct, že mi moc chutnalo. Většinou je vegetariánské, hodně rýže, zelenina nebo cizrna. Z masa hodně kuřata,“ líčí. A gastronomie se týká i další její poznatek. Afričanům trvá všechno hodně dlouho. Když si objednáte večeři, přinesou vám ji až za dvě hodiny, ačkoli jste v restauraci jediní hosté. Takže se vyplatí si jídlo objednat, vyrazit na výlet ,a když se po dvou hodinách vrátíte, budete i tak ještě chvíli čekat, než se vám objeví talíř na stole.

Masajské divadlo

„V Africe jsme samozřejmě nepotkávali jen zvířata, ale i místní domorodce, kteří v národních parcích žijí svým běžným způsobem života. Je tam hodně kmenů, asi nejznámější jsou Masajové. V jejich vesnici jsme se zastavili, ale průvodkyně nám říkala, že je to vyloženě turistická atrakce. Žijí v jiných vesnicích a do téhle jen jezdí hrát divadlo pro turisty. V Ugandě nás ale Petr Hejtmánek zavedl do skutečné vesnice. Místní se v tu ránu všichni seběhli, i ti co byli na polích. Pro ně je každý běloch boháč, a tak vždycky čekají, že něco dostanou. Cokoli. Peníze, bonbony, tužku, klidně i prázdnou lahev od pití. Je smutné, jak je naše civilizace zpotvořila. Většina z nich nosí západní oblečení, i když to jejich tradiční musí být mnohem pohodlnější, klidně si vezmou i vysoké boty, ve kterých se musí strašně pařit, ale vydrží to, protože vypadají evropsky. A mobil si pořídí, i když vědí, že nemají v chajdě elektřinu, a budou muset běžet nějakých dvacet kilometrů, aby si ho nabili a mohli používat. Městští kluci jsou zase největší frajeři, když mají motorku. Většinou na ní ani nejezdí, jen na ní sedí na ulici spolu s ostatními a povídají si. To je vrchol teenagerovského života. Ale všichni jsou hrozně milí a šťastní.“

Stopování v kráteru

Jediné zvíře, které si přála vidět, ale nepodařilo se to, byl šimpanz. I když měla skupina s sebou stopaře a šla za tlupou, nakonec na ně nenarazila. „ I samotná cesta za nimi byla hodně zajímavá. Nejdřív to byla širá savana, na níž rostla sem tam akácie, a protože tamní tráva zvířatům moc nechutná, bylo kolem jen pár slonů. Najednou se objevila obrovská propadlina v zemi, která měří 25 km na délku a je 200 metrů hluboká, a v ní je nedotčený prales, uvnitř kterého teče říčka. Prodírali jsme se pralesem, bořili se do bahna, k tomu bylo strašné vedro, takže jsme byli skrz na skrz promočení a poštípaní mravenci, kteří jsou hrozně agresivní a vlezou všude. Šimpanze jsme i slyšeli křičet, ale neviděli jsme je. Nakonec jsme to vzdali a vrátili se. Ale i tak jsme toho v pralese spoustu viděli. Překrásné byly guerézy, což jsou černé opice, které mají takovou pláštěnku z bílých dlouhých chlupů. Když přeskakují ze stromu na strom, tak za nimi vlaje jako závoj,“ říká Lída. A nečekaný šok jim přichystala bachyně. Ozval se zuřivý ryk a najednou se proti nim objevila bachyně s hrozivými tesáky. Bránila své mládě. Naštěstí jí stačilo, že skupina ztuhla a pokorně zacouvala zpátky.

Goril se nemůžeš nabažit

Vrcholem zájezdu byla výprava za horskými gorilami. „Je to neuvěřitelně silný pocit, absolutní nadšení a euforie, když jsi od goril jen pár metrů. Měla by se dodržovat vzdálenost sedm metrů, ale to jen teoreticky. K některým máš i blíž, když se prostě rozhodnou projít kolem tebe,“ popisuje největší africký zážitek.

Skupina měla ale velké štěstí, že na gorily narazila prakticky okamžitě. Některé průvodce uvádějí, že hledání tlupy může trvat klidně až sedm hodin. Ta jejich nakonec byla hned na okraji pralesa, takže ušli sotva 300 metrů a narazili na ni. „Najednou byl před námi vedoucí tlupy, stříbrohřbetý samec, kterému se říká silverback. Je to opravdu obr, vysoký jako člověk, ale hrozně mohutný. Pohybuje se nejpomaleji a dává na tlupu pozor. Ta naše měla sedmnáct členů. Neviděli jsme je ale všechny naráz. Různě se kolem tebe, za tebou a nad tebou pohybují. Silverback si vždycky někde kecne, krmí se a pořád sleduje, co se kolem děje. Kolem něj neustále kroužilo asi dvouleté mládě, které nemělo mámu a on si ho prý adoptoval. Za gorilami může maximálně šest lidí jednou za den a maximálně na hodinu. A opravdu se to přísně dodržuje. Hodina bohužel uteče jako nic. Přitom se vlastně nic neděje. Oni jen jdou a jedí, ale ty se toho nemůžeš nabažit, protože je to strašně hezký.“ Strážci celou dobu vydávají gorilí uklidňující mručení. Pochopitelně není možné navštěvovat kdejakou gorilí tlupu. Všechny si nejprve musí tři roky zvykat na přítomnost člověka, než k nim pustí turisty.

Markéta Hartlová, Foto Lída Faflíková