Sedm křížků byste Vlastimilu Harapesovi hádali jen stěží.

S Vlastimilem Harapesem o Krakovci, optimismu i vstupu do politiky

Jsem přesvědčen, že co se má stát, se stane

Patří k nejvýraznějším postavám českého baletu. Pohyb na divadelních prknech jej předurčil i k obsazení kultovních a nestárnoucích filmových snímků (Markéta Lazarová, Jak vytrhnout velrybě stoličku a další). Vlastimil Harapes spojil část svého života s Rakovnickem. Na Krakovci má léta chalupu, kam se rád vrací. Na den přesně (24. července) zde slavil i svoje sedmdesátiny.

Nedávno byl na ČT odvysílán váš portrét Neobyčejný život Vlastimila Harapese. Hezky zde mluvíte o Krakovci. Nezaznělo zde, proč jste si jako místo svého relaxu vybral právě tuto obec.

Vzniklo to jednoduše. Moje sestra sem se švagrem jezdila za jeho bratrem, který má z Krakovce nevěstu. Vyprávěli mi, jak je to tu nádherné. Jednou mě vzali s sebou a musel jsem jim dát za pravdu. Požádal jsem je, aby mi dali vědět, až tu bude nějaká chalupa na prodej. Jednoho krásného dne mi volali, že jsou tu k mání asi tři chalupy. Dvě byly ve vsi a jedna na okraji. Pro tu jsem se rozhodl. Psal se rok 1972 minulého století.

Nerad prý mluvíte o tom, které to je stavení.

Bohužel mě již osmkrát vykradli. Teď už je to ale jedno. Po těchto ‚návštěvách‘ tam už nic vzácného není a navíc tam mám poplašné zařízení.

Vaší rodnou obcí jsou Droužkovice u Chomutova. Proč jste chalupu nehledal tam?

Krakovec je něco úplně jiného než Droužkovice. Okouzlila mě jeho zvláštní poloha a to místo má obrovského ducha. Myslím, že když jsem Jana Husa pozval Jindřich Lefl z Lažan, nadchlo ho to také.

Krakovec jste si vybral i jako místo oslav svých narozenin. Máte rád oslavy? Někteří lidé říkají, že od padesáti let narozeniny neslaví.

Mám rád, když se sejdou lidé, kterým je spolu dobře. Samozřejmě někdo musí dát ten impuls. Kdyby tady byl zvyk vítání jara nebo rozloučení s létem, tak je to samé. Ale když oslavu uspořádá jedinec je to příjemnější. Navíc je to jednou za deset let.

Koho jste pozval?

Své kamarády, kolegy, všechny občany Krakovce. Je tu Tereza Pokorná, odpoledne tu byla Marta Vančurová. Naše přátelství vzniklo při natáčení filmu Den pro mou lásku a dodnes jsme báječnými přáteli.

Pamatujete si na den, kdy jste odtančil svoje poslední představení?

Ne docela. Tenkrát nebylo v módě udělat poslední představení a zároveň to oslavit. Když jsem tančil prince v Labutím jezeru, řekl jsem: tak a dneska to bylo naposled, a všichni se tomu smáli. Po roce 1989 jsem začal šéfovat baletu a k tomu jsem ještě tančil Romea, ale už ne postavu Merkucia, která je technicky velmi náročná. Jedno z mých posledních představení byl Odysseus v Laterně Magice.

Jako baletního mistra vás pohyb provázel celý život. Jakou roli hraje dnes, kdy už se na baletních prknech nepohybujete?

Jeviště jsem ještě neopustil. Stále ještě vystupuji ve dvou titulech v divadle Semafor. I když už se tomu nedá říkat tanec, tak velká stylizace tam je. Já s oblibou říkám, že mám odpor k pohybu, ale není to pravda, jenom jsem zpohodlněl, což je vzhledem k mému věku normální. Dnes si rád zatančím společenské tance, zvláště když mám dobrou partnerku.

Takže sport vám nic neříká?

Mezi přátele Vlastimila Harapese patří i hostinský Rostislav Menzl (vpravo). S kolegou šéfkuchařem Petrem Konečným vystrojil na Krakovci k mistrovu jubileu slavnostní hostinu.

Když jsem byl mladý, hrál jsem stolní tenis. Osobně si myslím, že závodní sport je na škodu, pokud k němu člověk nemá odpovídající dispozice. Z rekreačního sportu uznávám jedině chůzi na zdravém vzduchu a plavání.

Považujete se za optimistu?

Víte, já jsem optimistický fatalista. Jsem přesvědčen, že co se má stát, se stane. Za každou cenu neprosazuji zrovna to, co chci. Na druhou stranu věřím, že připravenému štěstí přeje. Člověk má být připraven na situaci, u které si přeje, aby přišla.

Co byste doporučil jedincům, kteří mají trvale špatnou náladu nebo pocit, že se proti nim spikl celý svět?

Myslíte lidi, pro které je i každé počasí špatné? Na světě by bylo určitě lépe, kdybychom se všichni drželi rčení: co nechceš sám, nečiň druhým. Na druhou stranu jsou i lidé trpící depresemi a nemohou za to. Smutné je, když je někdo otrávený a snaží se otrávit život druhému. Takovým lidem bych poradil, ať berou život takový, jaký je. Kdosi moudrý prohlásil, že život není to, co chceme, ale to, co máme.

Lidé dnes často svoje rozhovory stáčejí ke xenofobním tématům. Bojí se o vlastní bezpečnost, terorismu, imigrantů... Trápíte se i vy nad podobnými zprávami v médiích?

Určitě se mě to dotýká, jako většinou každého. Z toho důvodu chci vstoupit jako senátor do politiky.

Za koho budete kandidovat?

Byl jsem osloven už v minulosti třemi různými stranami. Teď naposledy to bylo hnutí ANO. Líbí se mi jejich slogan: chceme lepší Česko. Kandiduji v Praze 6.

Co budete prosazovat v senátu?

Senát beru jako radu starších, kde chci zúročit svoji životní zkušenost a ostatní kolegy vést k přemýšlení, které je podle mě důležitější než učenost. K přemýšlení je potřeba lidi dovést, aby jim nic nebylo jedno a ptali se, proč to tak je. U politiků je důležité, aby se snažili vzájemně dorozumět. Nejde, aby mezi nimi vznikaly jen animozity a hádali se. Ano, mohou si vyměňovat názory, ale před občany musejí přijít s jasným stanoviskem a dohodou.

Jako umělec to nebude mít mezi politiky lehké.

Říká se, že správný umělec má mít rád umění v sobě a ne sebe v umění. Pro politiky by to mělo platit dvojnásob: mají mít rádi politiku v sobě a ne sebe v politice. Nikdo není zvědavý na někoho, kdo se předvádí, slibuje hory doly a pak kde nic tu nic.

V senátu se chci starat o kulturu, kterou jsem se živil přes padesát let. Zejména pak o sociální kulturu, to znamená, aby se lidé uměli chovat. Jsem čestným předsedou Českého hnutí speciálních olympiád pro občany s mentálním postižením. Jsou to lidé, kteří se bez naší pomoci neobejdou.

Znamená pro vás sedmdesátka odchod na odpočinek? Jaké jsou dnes vaše pracovní aktivity? Uvidíme vás v nějakém filmu?

Jsem uměleckým šéfem Mezinárodní konzervatoře Praha. Jak už jsem řekl, můžete mě vidět v divadle Semafor ve hře Prsten pana Nibelunga – kde i zpívám – a v představení Čochtanův divotvorný hrnec, kde hraji Josefa Maršálka. Mimochodem, moji dceru Kateřinu tu hraje rakovnická rodačka Lucie Černíková. Z filmu zatím nic na obzoru není.

Začali jsme Krakovcem, pojďme s ním i skončit. Hrad je spojen s místem odchodu mistra Jana Husa do Kostnice. Potěšilo by vás, kdyby byla obec jednou spojována i se jménem Vlastimila Harapese?

Takhle o tom nepřemýšlím. Když mi bylo šedesát, byl jsem jmenován čestným občanem Krakovce, což mě velmi potěšilo. Nyní jsem hrdým nositelem tohoto titulu.

Sláva Vaic