Jana Jíslová dnes.

„Politika se do sportu nikdy neměla tahat,“ říká Jana Jíslová

Postavit se v tělocvičně na značku, to je můj život

Jako mladá dívka cvičila na posledním všesokolském sletu. A pak, až na jedinou výjimku v roce 1960, kdy si plnila mateřské povinnosti, se zúčastnila všech spartakiád, které se konaly. Začínala jako sokolka a duchem sokolkou zůstává dodnes, i když formálně je členkou TJ Lokomotiva Rakovník a s rakovnickými sokoly si příliš do noty nepadla.

Na jedné z fotek, které jsme mi ukázala, cvičíte na bradlech. Kolik vám tehdy bylo?

Já se narodila v roce 1936 v Rudolfově, okres České Budějovice. Na téhle fotce mi bylo 14.

Jak jste se vlastně ocitla v Rakovníku?

Manžel byl voják, takže jsme se poměrně často stěhovali. Bydleli jsme v Rumburku, ve Frýdlantu, ve Strašicích okres Rokycany a v roce 1968 jsme se přestěhovali do Rakovníka. Manžel sloužil jako major ve zdejších kasárnách.

Co jste vlastně dělala v životě za profese?

Já se vyučila nástrojařkou. V roce 1953 ve Strakonicích ve zbrojovce. Pak jsem přišla domů do Rudolfova a dělala vedoucí kontroly v Igle České Budějovice. Tam se vyráběly jehly. V roce 1956 jsem se vdala a přišli jsme do Rakovníka a já nastoupila v drogerii u Hejdy na náměstí, kde jsem byla do roku 1975. K tomu jsem si musela dodělat výuční list na prodavačku v Berouně. V 75. byla spartakiáda a já se s Hejdou nerozešla v dobrým. Potřebovala jsem jít v sobotu cvičit s holkama do Lužné. A on že mám službu a že mě nikam nepustí. Já mu řekla, že prostě do práce nejdu. Že cvičení to je můj život. A tak jsem si našla místo ve výstrojním skladu na Špičáku u vojáků. Nejprve na výpomoc, ale nakonec jsem tam vydržela až do roku 1992. Také jsem chvíli dělala v Šamotce, ale to moc dobré nebylo. Vydržela jsem tam asi čtyři měsíce. To byla hrozná práce. Celý den jsem zvedala vsedě 50 dlaždic a drátem je převazovala k sobě. Osm hodin denně. Mně z toho hrozně bolelo břicho, a tak jsem šla k ženskému lékaři a ten mi tu práci zakázal. Tak mi nabídli úklid, abych jezdila s kolečkem. To se mi nelíbilo už vůbec, a tak jsem si našla jinou práci. Ale oni mě dali k soudu. Nepustili mě, a já přesto odešla, což tehdy nebylo jen tak. Ale dobře to nakonec dopadlo. Manžel měl na vojně dva absolventy, kteří rozuměli počítačům, které tehdy začínaly. A ze Šamotky přišli, aby jim je půjčil. Manžel souhlasil s podmínkou, že na mě stáhnou žalobu. A tak se i stalo. To bylo někdy v letech 69 až 70.

Kdy jste se poprvé ocitla v rakovnické sokolovně?

Jana Jíslová (vlevo) v roce 1955 na první celostátní spartakiádě.

To bylo v roce 1969. Bylo nás tam asi tak dvacet a cvičitelka žádná. Tak jsem se zeptala, kdo tady cvičil. A že prý sokolové, ale když se to v 68. roce pokazilo, že sem přestali chodit. Do roku 1968 to byla Lokomotiva, pak v roce 68 se k tomu hlásil Sokol, a pak ho zase zakázali. Chvíli tam nechodili ani z Lokomotivy ani ze Sokola. A pak jsem tam přišla a povídám, že jsem cvičitelka, a jestli jim to nevadí a jestli chtějí, že to cvičení žen vezmu. Tak jsme začali cvičit základní a rekreační tělesnou výchovu. Teď je to Asociace sport pro všechny. A přitom je to pořád to samý jako na začátku. Pořád říkám, že jdu cvičit do Sokola. Ta politika, která se kolem toho dělala, na tom pro mě nic nezměnila. I když mám doma nejvyšší sokolské vyznamenání i celou řadu vyznamenání a ocenění z dob socialismu.

Kdy vlastně zakázali Sokol?

Ve 48. byl poslední všesokolský slet, na kterém jsem cvičila jako žákyně. A tam už jsme měli problémy. Tam už nás různé skupiny naváděly, abychom volali různá jiná hesla, než jsme měli, a říkali nám, co máme nebo nemáme dělat. Ale až v roce 51 se Sokol zrušil a stejně tak cvičení pod ROH. A za čtyři roky poté už byla první spartadiáda. Jen na vesnicích dál existovaly DSO Sokol. Až později jsme byli jako Lokomotiva.

Tak kolik celkem bylo těch spartakiád?

V roce 48 všesokolský slet, pak v roce 55 první spartakiáda. V 60. roce jsem vynechala, to jsem měla prvního syna, a pak už to šlo po sobě. 1965, 70, 75, 80. V 85 to skončilo, už jsme začali nacvičovat na další, ale přišel listopad 1989 a spartakiáda už se nekonala.

Co obnovené všesokolské slety? Ty už vás nelákaly?

Všesokolský slet už byl dvakrát, ale já necvičila, i když jsem se tam byla podívat. Protože jsem v tom celý život. To víte, když jsem zase viděla tu bránu borců a ten nástup, že jsem bulila.

A proč jste s tou věrnou gardou Sokola vlastně necvičila?

Protože my jsme se s nimi nesloučili a nesmířili, protože nám nadávali. V Lokomotivě bylo na konci 80. let asi 30 cvičitelů. Ale pak, když se v tom 89. roce k tomu Sokol opět hlásil, tak nás pozvali na schůzi. Nás tam přišlo 20 cvičitelek. Jich tam bylo šest a začali nám vyčítat, že jsme lidi nutili k účasti na spartakiádách, že jsme lidem vypláceli peníze, aby vůbec to cvičení bylo, že jsme děti nevedli k lásce k vlasti, ale že jsme je politicky manipulovali. Bylo to moc ošklivé. Ale přesto nakonec řekli, že by chtěli, abych k nim přestoupila a vedla cvičení. Já jsem jim řekla, že po tom, co nám řekli, si přece nemůžou myslet, že bychom k nim mohli jít. A že jsme děti vedli jenom ke kázni a k radosti z pohybu. A oni nám zase vyčítali, jak jsme mohli chodit do prvomájových průvodů. Ale to přece chodilo tisíce lidí, všechny tělovýchovné organizace a podniky. Jak nás za to můžou osočovat?

Já už se pak neudržela a byla jsem sprostá. Řekla jsem, jim, že když zrušili Sokol, oni se na cvičení vykašlali, ale my pokračovali dál. Dělali jsme sport pro lidi a taky pro sebe, protože patřil k našemu životu. A děláme to pro lidi furt. Ale jestli vy to děláte jen pro jméno, tak si cvičte sami. Tím jsme se rozešli. Pak za mnou chodili, abych vedla zdravotní cvičení, ale já odmítla. Protože nás hrozně urazili. Víte, politika se do sportu nikdy neměla tahat. Ani tenkrát, ani teď. Ale teď Sokolům celkově fandím, a dokud můžu, tak cvičím.

Rakovnické ženy v roce 1985 na spartakiádě v Praze. Jana Jíslová stojící na chodníku druhá zleva.

Pořád cvičíte? I v osmdesáti letech?

Chodím dvakrát týdně předcvičovat zdravotní cvičení. Dospělé ženské vedu každé pondělí a pátek. Jsou tam holky od 50 do 80 let. Děláme cviky na klouby a na krční páteře. V zimě chodí kolem 50 žen, v létě cvičíme jenom v pondělí, a to jich chodí kolem 35. Ve středu si jdu občas sama zacvičit, kde už nepředcvičuju, a pak ještě cvičím rodiče s dětmi.

Jak jste slavili?

Pozvala jsem všechny cvičitelky k Orlu, pozvala jsem i předsedu Lokomotivy, dali jsme si večeři, poseděli a teprve tam vidíte, že vás ty lidi mají rádi. Taky se cvičenkami jsme se spolu vyfotily, daly mi kytku a poukázku na peníze. Byla jsem naměkko. Pokaždé, když tam přijdu a vidím, jaký je o cvičení zájem a jak se tam ty ženské ani nemůžou vejít, tak vás ten zájem těší.

Tohle všechno mi dali. Tam jsem se udržela, abych nebulila, ale když jsem pak přišla domů a všechno tady takhle vyrovnala, tak jsem hodinu jenom tak seděla a bulila. Najednou jsem si promítla, že se tomu vlastně věnuju celý život a že jsem tomu životu něco dala, pro sebe i pro ty druhý.

Pomáhá vám cvičení i proti nemocem?

Mně v roce 88 vzala záda. Vůbec jsem nemohla pohnout nohou, takže jsem nemohla nastoupit ani do auta. Doktoři mi dávali kapačky. Ale to nepomáhalo. Ani injekce. Měla jsem uskřípnutý nerv plotýnkou. Ta plotýnka se potřebovala dát zpátky. Sestřička od našeho doktora mi objednala léčbu v Kladně. Chodila jsem tam i cvičit a oni mi řekli, že doporučují operaci s tím, že 95 procent se povede, ale 5 procent končí na vozejku. Tak jsem řekla, že na takovou operaci nejdu. A tak mě naučili cvičit, já se dala dohromady a od té doby už cvičím pořád. A když mě začne bolet za krkem, já se tu posadím a cvičím sama se sebou. Cvičím furt.

A děláte třeba i turistiku?

To mě nebaví. Já třeba i jedu na Šumavu s turistama, oni chodí, kochají se přírodou, a říkají mi, tak se dívej na stromy, na řeku. A já na to, že mně to nic moc neříká. Ale když se tak postavím do té tělocvičny, na značku, to je můj život.

Pavel Sklenička