Jiří Kolbek s jednou ze svých knih.

V Mongolsku chodil Jiří Kolbek s ruskými kolegy na ryby s volejbalovou sítí

Skládku lidských kostí našli i za nemocniční zdí

S rakovnickým rodákem, doktorem přírodních věd Jiřím Kolbekem jsme se na stránkách Raportu již setkali. Bylo to v době, kdy se na světlo světa opět vynořila myšlenka na stavbu přehrady na Berounce. Nyní jsme si povídali především o něm, jeho práci a zahraničních cestách (za botanikou navštívil 21 zemí). Kdybychom jen chtěli vypsat všechny jeho vědecké aktivity, funkce, přednášky a knihy, nestačily by nám noviny. Proto jen velmi krátce. Je autorem či spoluautorem 28 knižních publikací nebo 71 jejich částí a publikoval zatím182 původních vědeckých článků v angličtině, němčině a češtině. Nasbíral více než 4 300 fytocenologických snímků – dat pro srovnání vegetace zemského pokryvu – a pokud se tohoto čerstvého sedmdesátníka zeptáte na plány do budoucna, má jasno: „Spočítal jsem si, že pokud bych chtěl zpracovat všechna data, co jsem nasbíral, musím tu být do 134 let. Rád bych dokončil zbývající publikace k vegetaci Korejského poloostrova, Brazílie, Rakouska a Mongolska a chtěl bych se více věnovat zpracování vegetačních snímků a floristického materiálu z Čech a Slovenska.“

Červená louka

Je logické, pokud se člověk setká s nějakou vědeckou kapacitou, že se zajímá i o její začátky. Nejinak je tomu i v případě Doc. RNDr. Jiřího Kolbeka CSc., DSc. „Chodil jsem na chlapeckou školu v Rakovníku. Bydleli jsme na Bezděkově a kousek od nás žili Cédlovi. S jejich synem Honzou jsme jezdili na kolech (později na mopedech) za přírodou a velmi nás zaujala vegetace a flóra Červené louky u Olešné. Začali jsme trochu naivně bádat a zjistili jsme, že je tam mnoho vzácných rostlin. Navrhli jsme proto na stránkách časopisu „Živa“, aby se tato lokalita stala chráněnou. Bylo to však v době, kdy se prosazovala na pole rašelina. Takže, když jsme podali návrh, statek nebo JZD, které tam hospodařilo, tu nejpěknější část vytěžilo,“ přibližuje. Tento zásah měl vliv i na tamní spodní vody a pochopitelně došlo i ke zničení mnohde až šestimetrové slatiny a značného množství vzácných rostlin. „Směrem na sever a severozápad od Rakovníka už takovéto slatiny nejsou, takže Červená louka byla ojedinělá lokalita. Kromě ní tu jsou jen polohy pramenů Klíčavy a lokalita u Třtice,“ pokračuje.

Na fakultu

S kamarádem Honzou se přihlásili na SVVŠ (dnešní gymnázium), ale na školu se dostal pouze Jiří. „Honzu nevzali, protože jeho tatínek byl živnostník. Ale dostal se na strojní průmyslovku a stal se velmi dobrým inženýrem. Bohužel tím skončila ta naše primární spolupráce, kterou jsme si jako kluci plánovali, i když jsme stále jezdili po okolí a rozšiřovali své poznávací teritorium,“ dodává.

Když maturoval, předsedal komisi pedagog z Berouna. „Vytáhl jsem si mimo jiné oblíbené masožravé rostliny, a když jsem o nich mluvil, nemohl uvěřit, co vše se student může naučit. To mi dodalo odvahu a přihlásil jsem se na přírodovědeckou fakultu. Moc nadějí jsem si nedával, ale po asi hodinovém pohovoru mě vzali. Tehdy se na školu dostal zhruba každý devátý.“ Tím však boj o místo na škole neskončil. V prvním ročníku přišla anatomie a morfologie a obávaný profesor Černohorský, kterého jsem měl později velmi rád. „Na jeho přednášky nás chodilo asi osmdesát. Vyzýval nás, abychom s ním diskutovali, ale nikdo si netroufal. Jednou, když jsem četl jinou knihu o morfologii, jsem se přihlásil a zeptal se na to, co mi s jeho výkladem nesedělo. Jak jsem zvedl ruku, kolega vedle jen řekl – ty jsi dostudoval. Ale nebyla to pravda. Zkoušku jsem udělal dokonce na první pokus, ale jinak asi polovina studentů vypadla.“

Geobotanika

Jiří Kolbek se dal na rostlinnou sociologii – geobotaniku, interpretovanou dnes jako vegetační ekologie. „Naším vedoucím byl profesor Jeník. Snažil se, abychom se dostali co nejvíc do terénu, takže jsme třeba jezdili do Koněprus. Tam jsme zkoumali řasovou flóru kolem lamp v jeskyních (tehdy jsme tam i spali) nebo nás vzal do Maďarska na speciální geologické substráty, kde nás provázely tamní vědecké kapacity a chovaly se k nám, jako bychom byli jejich kolegové. Podobně tomu bylo i v tehdejší Jugoslávii a na Slovensku.“ Jako diplomovou práci chtěl zpracovat vegetaci Křivoklátska, ale pan profesor mu doporučil České středohoří. „Dnes jeho rozhodnutí kvituji s nadšením, protože díky tomu jsem si začal dávat věci do souvislostí.“

„Pracoval jsem tam až do roku 1968, kdy jednoho dne začaly kolem domku ve Velemíně jezdit tanky. Sbalil jsem tedy své sběry, sedl na moped a jel do Rakovníka. Cestou mě zastavili vojáci se samopaly, nelíbilo se jim, že vezu noviny, ale když viděli, že jsou v nich jen kytky, pustili mě,“ líčí.

Diplomku napsal na jedničku a díky své zvídavosti i troše „drzosti“, kdy na konferenci ukončil debatu starších vědeckých kolegů, získal studijní pobyt v geobotanickém oddělení Botanického ústavu tehdejší ČSAV. „Nastoupil jsem tam a po dvou letech dostal místo asistenta, pak odborného asistenta, vědeckého pracovníka, samostatného vědeckého pracovníka a skončil jsem po 42 letech jako vedoucí vědecký pracovník. V té době jsem také 13 let přednášel na Přírodovědecké fakultě UK a 4 roky vykonával funkci člena Akademické rady AV ČR (obdoba dřívějšího předsednictva ČSAV). To je ta má kariéra,“ usmívá se.

Od počítačů do stepi

Jako mladý vědec se měl mimo jiné zabývat i řešením počítačového zpracování sociologických dat. Díky tomu se nejprve dostal na semináře do Ústavu jaderné fyziky v Řeži a následně na studijní pobyt na univerzitě v Holandsku, kde už byla tato technologie mnohem dále. „Do Prahy jsem si přivezl programy (byla to kila děrných štítků) s tím, že to zkusím. Ale nebylo to tak snadné a než se všechno zařídilo, děrné štítky byly nahrazeny jinou technologií. Nicméně po návratu mi řekli, že když mi to v tom zahraničí vyhovuje, že bych mohl jezdit i dál. Starší pánové byli spíše zaměření na Československo. Tak mě nejprve poslali do Mongolska, což se mi líbilo, protože jsem konečně viděl step, na kterou jsem se tehdy částečně specializoval. Je to opravdu něco neuvěřitelného. Tak druhově bohatá společenstva jsem nikde jinde na světě neviděl, jen v „mata atlantica“ na pobřeží Brazílie. Na ploše 25 m² bylo přes osmdesát druhů cévnatých rostlin,“ líčí s nadšením.

Kamarádi díky motocyklu

Do Mongolska vyjel v roce 1977 s jednou starší kolegyní. „Tam jsem poznal, že tamní vzdálenosti jsou pro Evropana naprosto neobvyklé. V Ulánbátaru nás naložili na náklaďák a jeli jsme tři dny. Dojeli jsme na soutok Selengy a Orchonu – nikdy jsem netušil, že to jsou takové kolosy (proti nim je Dunaj Rakovnický potok). Ten soutok, který se rozpadá na celou řadu říček a niv, je podle různých údajů prý široký až 320 km. Zavezli nás k jednomu potůčku a řekli ať si bádáme, že pro nás za tři týdny přijedou. Potraviny a věci na táboření jsme měli s sebou, ale stejně jsem si říkal, že tam asi zůstaneme, protože nás nikdy nemohou najít; neměli ani kompas a silnice tam nevedla,“ popisuje. V mongolské stepi, jak vyplývá z dalšího líčení, nebyly v té době ani silnice, ani žádné záchytné body, na které jsme zvyklí v evropské krajině. Řidič však naštěstí vědce seznámil i s nejbližším okolím – asi 4 km od jejich tábora byla „vesnice“ a tábořiště pastevců. „Představil nás a požádal je, aby nám pomohli, kdybychom něco potřebovali. Koukali na nás nejprve jako na cizince, ale když jim řekl, že jsme ze země, kde se vyrábí motocykly, na kterém jezdí jejich předseda (bylo to jakési JZD), najednou se začali usmívat a hned jsme byli kamarádi. Pak k nám chodili, i když jsme nebyli v táboře. Prohlíželi si naše věci, ale nikdy se nám nic neztratilo. Více je zajímaly plastové lahve než fotoaparáty. Ty jsme jim tam nakonec nechali. Naučili nás rozdělávat oheň bez sirek a dělat si jídlo na argalu (suchém trusu),“ pokračuje.

Jiný kraj...

Jednou se z tohoto tábora vydal Jiří Kolbek k horám, které viděl v dálce. „Myslel jsem si, že k nim v klidu dojdu, udělám, co potřebuji a do večera se zase vrátím. Vyšel jsem v šest ráno a v poledne jsem tam ještě nebyl, i když po stepi se jde docela dobře. Ale nakonec jsem k nim došel, udělal průzkum a na zpáteční cestu jsem se vydal až k večeru. Naštěstí jsem mohl jít podle kompasu, ale říkal jsem si, že do tábora netrefím. Až pozdě v noci jsem z jednoho kopce uviděl oheň, který kolegyně zapálila, a díky němu jsem se zorientoval. Ve stepi narazíte i na kostru člověka. Starý člověk, když cítí svůj konec, odejde do stepi, kde zemře. Nechají ho tam predátorům (především dravým ptákům), kteří tam suplují hygienickou službu. Skládku lidských kostí jsme našli dokonce i za nemocniční zdí,“ přibližuje jiný kraj a jiný mrav.

Příjemní a nekonfliktní

Tamní lidé byli prý velice příjemní, pohostinní a nekonfliktní. „Při jedné z cest zastavil řidič u jurty, kde byli úplně neznámí lidé. Pohostili nás kumysem (kvašené kobylí mléko), což je úžasný nápoj v tamním horku. Je chladný a jen velmi mírně alkoholický. Seděl jsem vedle nějakého dědy, měl zuby bílé jako z reklamy a bylo mu 116. Říkal, že pije kumys, jí jen syrové maso s česnekem (ve stepi je řada druhů). Maso dají pod sedlo, během jízdy se jim naklepe a pak ho jedí,“ vypráví dále.

Horší prý bylo, když na jejich počest zabili kozu. „Pěkné, libové maso naházeli psům a lůj schovávali pro hosty. To je prý ta největší pochoutka. Ještě nám připravili horký, osolený zelený čaj a do něho dali ten lůj. Museli jsme se napít, ale upřímně, hned byl venku,“ směje se Jiří Kolbek. Naštěstí se k nim připojila malá skupina ruských entomologů a společně chodili na ryby, které Mongolové nejedí. „Chytali jsme je do volejbalové sítě. Udělali jsme z ní jakýsi kornout a přešli malé rameno říčky. Jednou jsme takhle chytili 22 kaprů a dvě štiky,“ uzavírá první část svého vyprávění. Dlužno dodat, že v Mongolsku byla v té době jediná továrna, jeden důl a území protínala jediná železnice. Přičemž tato země byla třináctkrát větší, než bývalé Československo a žilo tam něco přes 1 milion obyvatel, většina z nich ve větších městech. Příště se s Jiřím Kolbekem vypravíme do Severní i Jižní Koreje a do Brazílie.

Lenka Pelcová