Emma Smetana

Emma Smetana našla v Rakovníku štěstí v neštěstí v podobě hodných doktorů a sestřiček

Každý koncert pro mě znamená totální euforii

Odmalička žila obklopena hudbou. Otec Emmy Jiří Smetana je například autorem textu slavné písně Slunečný hrob skupiny Blue Effect, byl manažerem Věře Bílé a vedl pařížský rockový klub. K první desce se ale Emma dopracovala teprve nyní – v osmadvaceti letech. Hudební recenzenti její album hodnotí vysoko, a proto by byla škoda nevyužít možnosti si Emmu poslechnout naživo. Tuto sobotu (16. VII.) totiž bude jednou z hlavních hvězd multižánrového festivalu Coombal Open v Lužné u Rakovníka.

Emmo, ti, kdo se o hudbu nezajímají, tě znají jen z TV Nova jako tvář ze zpravodajství. Kdo je vlastně Emma Smetana?

Na to by měl asi ideálně odpovědět někdo, kdo mě dobře zná a kdo není já… Já jsem si samozřejmě vědoma toho, že mě širší veřejnost nějakou dobu vnímala především skrze televizní obrazovku a zpravodajství, ale v mém životě je moderování jen jednou z mnoha aktivit. Odmala hraju na klavír, zpívám a skládám vlastní písničky, vystudovala jsem politologii a chvíli pracovala ve veřejné správě. Založila jsem charitativní spolek Emma má bazar, spolupracuju s několika neziskovými organizacemi, trochu se věnuju herectví a v březnu mi vyšla první sólová deska. A právě tím teď žiju, užívám si koncertování s kapelou, vymýšlím klipy, přemýšlím o tom, kdy vydám příští desku a jak by měla znít…

Bude ti televizní obrazovka chybět?

Nebude. Od světa komerčních médií a pop zábavy jsem se po těch necelých čtyřech letech naučila přesně tolik, kolik jsem chtěla. Teď pro změnu zkouším, jaké to je, nemít pevnou pracovní dobu, nemít šéfy a mít absolutní svobodu. A zjišťuju, že se mi líp dýchá.

Co je tedy teď tvojí hlavní náplní? Je to kapela?

Kapela, zkoušení, koncerty, občasné moderace soukromých akcí nebo tiskových konferencí… Muzikál Lucie, kde jsem hrála hlavní roli, měl derniéru v půlce května, a nějaké další herecké nabídky sice přišly, ale já mám teď ty priority nastavené jinak. Čekám totiž miminko.

Je pro tebe muzika jen aktuální epizoda nebo si umíš představit, že to je něco dlouhodobého?

Hudba je něco, čemu jsem se věnovala odjakživa a nedovedu si bez ní představit ani den. To, že mám konečně kapelu, která přesně odpovídá tomu, jak jsem si to celý život představovala, je pro mě nekonečný zdroj štěstí. A pozitivní ohlasy na desku i na koncerty doufám věstí to, že se tomu budu moct nějakou dobu věnovat naplno. Za profesionální zpěvačku se asi jen tak považovat nezačnu, nejsem žádný virtuoz, ale na druhou stranu mě vlastně nic na světě netěší víc než možnost, stanout na pódiu, hrát vlastní tvorbu a sledovat reakce publika.

V kapele máš Jiřího Buriana, zkušeného hudebníka a producenta. Jak moc je deska tvůj autorský počin, jak moc se na ní podepsal Jiří, případně někdo další?

Deska What I’ve Done je výsledkem práce tří lidí – kromě mě a producenta Jirky se na ní zásadně podílel i můj Jordan. Nejlepší věci jsme složili spolu. Jirka se postaral o progresivní zvuk, producentsky to pojal tak, že propojil elektroniku s živými nástroji, a i proto je ta deska míň popově jednobarevná a míň kýčovitá než kdybych ji dělala sama nebo s někým, kdo poslouchá stejnou hudbu jako já. Veškeré písně na desce jsou autorské, s výjimkou Wall Of Kampa, kterou složil můj tatínek jako poctu Johnu Lennonovi.

Jaká muzika tě inspirovala?

Moje tvorba přirozeně odráží to, na čem jsem vyrostla. Takže hlavně Beatles, starý rhythm & blues, francouzské šansony, pop 90. let, a také cikánská hudba, protože táta se deset staral jako producent a manažer o Věru Bílou & Kale. Pár lidí mi řeklo, že jim moje deska něčím připomíná Amy Winehouse, Adele nebo Lanu Del Rey, ale těžko říct… Podle mě je to moderní pop, který celkem odpovídá tomu, co se teď ve světě děje, a absolutně neodpovídá tomu, co se děje na české popové scéně.

Pokud bys měla říct nějakou českou kapelu, na kterou ráda zajdeš, jaká to je?

Já vlastně české hudby poslouchám celkem dost. Nejradši mám Tata Bojs a Prago Union. A pak taky Adriana T. Bella, Nerez, Blue Effect, Nohavicu, Zrní, Never Sol, a samozřejmě Peter Pan Complex. Na Coombalu se tím pádem nejvíc těším na Zrní, na které určitě zajdu!

Není proto hraní třeba právě na rakovnickém festivalu Coombal pro 1000 lidí společenský sešup, když vezmu v potaz, že se na tebe dívalo v televizi řádově 1,5 milionu lidí?

Naopak! Já se na letní festivalové koncertování šíleně těším! A porovnávat sledovanost v televizním prime-timu s živým hraním je přece nesmysl… Máme za sebou koncert na velkém pražském festivalu United Islands, naplánované hraní v Domažlicích, Chomutově, Hostivici, Zlíně, a dokonce i ve Vídni.

Byly dosavadní koncerty dobrá zkušenost? Jak hodnotíš dubnový křest desky?

Každý koncert pro mě znamená totální euforii a křest desky byl úplný vrchol. Desku nám přišli pokřtít Tata Bojs, jako host si se mnou přišel zazpívat Matěj Ruppert z Monkey Business, po koncertě hrál DJ Mardoša, Lucerna Music Bar byl plný, vyprodali jsme všechny desky, co jsme měli s sebou… Ten večer byl obrovská lavina štěstí a úlevy, že to dobře dopadlo.

Zatím jsem na tvoji desku četl samé pozitivní recenze. Je to pro tebe důležité?

Recenze jsou skvělé, což mě velmi mile překvapilo a pořád se z nich raduju. Jestli to pomáhá na cestě k širšímu publiku, to nevím, asi spíš ne, ale mně pro začátek stačí, že se mi kritika neposmívá a že mě uznávají profesionální muzikanti. Vlastně jsem vděčná za jakékoli povzbuzení. A potom je pro mě klíčová zpětná vazba od lidí, co si tu desku pořídili, takže si teď třeba hodně píšu s fanoušky přes sociální sítě.

Jenže velká celostátní rádia tvoje písničky pořád nehrají…

Pokud jde o rádia, před časem jsem pochopila, jak to tady funguje, a není to úplně nejveselejší. Pokud člověk nechce dělat kompromisy a štítí se hudebních kalkulů, tak ho ta největší rádia s největší pravděpodobností hrát nebudou. Tedy pokud nebude mít pod videoklipy několik milionů zhlédnutí.

V našem případě je situace o to komplikovanější, že nezpívám česky a že se mi v každém druhém rozhovoru podaří urazit někoho takzvaně významného, což se samozřejmě nemůže obejít bez následků. Jenže jak už jsem před chvílí mluvila o té svobodě, tak i tady platí, že mi ten pocit nezávislosti stojí za určité oběti. A hlavně věřím tomu, že je naše hudba dost dobrá na to, aby si našla svoje posluchače i jinak než z éteru. Bude to pomalejší proces, nepostavíme si za tu desku baráky, ale budeme nadále každý večer usínat s pocitem, že to všechno děláme v souladu se svým svědomím a vkusem.

Coombal je rakovnický festival. Máš k Rakovníku nějaký vztah?

V Rakovníku jsem především našla štěstí v neštěstí v podobě hodných doktorů a sestřiček v Masarykově nemocnici. Pokud někdo z nich čte tento rozhovor, chtěla bych jim touto cestou ještě jednou vyjádřit úctu a moc poděkovat. Oni vědí za co.

Na některých fotkách byl s tvojí kapelou také rakovnický rodák a muzikant Václav Tobrman. Už s tebou ale nevystupuje. Proč?

Václav je jedním z nejlepších klavíristů, které znám. Doprovázel mě už před léty na jednom benefičním koncertě a oplývá fantastickým druhem nadšení pro cokoli, co souvisí s hudbou. I proto jsem si přála, aby s námi odehrál koncert ve Fóru Karlín, kde jsme předskakovali Goranu Bregovičovi.

Věděla jsem, že se na něj můžu stoprocentně spolehnout, že je absolutní profesionál, že se všechny písničky naučí okamžitě a ještě se při tom bude usmívat. O něco později jsme se ale s Jirkou Burianem rozhodli složení kapely trochu obměnit. Navíc Václav má diář asi na tři sta koncertů a dva roky dopředu plný.

Ondřej Kinkor