Po ranním setkání u benzínky na Zátiší vyrážíme směr Pavlíkov.

Reportáž psaná v sedle modrého „obláčku“ Stadionu S 22

Na mopedu do Roztok a na Husovo náměstí

Obdivujete stařičké mopedy při každoročním setkání jejich majitelů na Husově náměstí? Možná i vás posedla touha připojit se k těmto bohatýrům a ovíván větrem a vůní benzínu brázdit okresní silnice. Následujícími řádkami vás nechceme od toho záměru odradit. Jen upozorňujeme na úskalí, která takový výlet přináší.

Kamarádi měli Jawy 21 nebo Mustangy a já jsem zdědil po strýci ojetého pionýra Jawu 555. Říkalo se mu pařez, neboť měl jedno sedadlo. Pařez byl zpřevodovaný „do tahu“ a strmé kopce v terénu vyjel i tam, kde se „jednadvacítky“ zbaběle dusily. Za to na silnici to byl lenoch, kluci na mě pořád čekali...

Tahle okolnost se mi vybavila, když jsem na Stadionu S 22 vyjížděl Pavlíkovské vršky. Za to, že jsem po bezmála 40 letech usedl do sedla jednostopého vozidla, může VII. setkání majitelů mopedů Stadion a kamarád Petr Láska. „Půjčím ti mopeda a pojedeš s námi. Na vlastní kůži poznáš, jak to frčí.“ Pronesl na jaře člen Spolku rakovnických mopedistů. Jen novinářský ignorant, by tuhle hozenou rukavici nezvedl.

Výhodou mopedu je, že spoustu oprav si uděláte svépomocí.

To dáš!

V sobotu 5. června jsem před osmou zvonil u Lásků na Zátiší. Petr a jeho synové (Petr s Jakubem) již leštili své stroje před garáží. „Tenhle je pro tebe,“ ukazují na nádherný modro-bílý Stadion S 22. Ranní paprsky se odráží v chromovaném výfuku až oči přecházejí. I když je mu dobře přes padesát, jakoby sjel z výrobní linky.

Na chvíli se zarazím – nemám si to přeci jen rozmyslet? Představa, že tenhle nádherný „modrý obláček“ položím někde do pangejtu, mě znervózňuje. Petrovi by to určitě utrhlo srdce a mě by pak utrhl hlavu. „To dáš,“ poroučím si v duchu. Jízda na koni je přeci větší loterie.

V 8:15 máme s ostatními mopedisty sraz u benzínky na Zátiší. Odtud budeme dále pokračovat do Roztok, kde proběhne registrace. Sem přijedou i další spřátelené kluby mopedistů.

Petr mi dává rychlou instruktáž: tady je brzda, spojka, klakson a světla... Oproti tří rychlostnímu „pařezovi“ má Stadion jen dva „kvalty“. Neřadí se nohou, ale páčkou spojky. Jednička dolů, dvojka nahoru. To zvládnu.

A, ouha. Hned při první rozjezdu mi stroj nekompromisně zhasíná. „Neboj se dát víc plynu. Pomoz si nohama,“ přidává rady Petr, zatímco synátoři se dusí smíchy. Pochopili, že se strejdou z Raportu bude legrace. Odrážení nohama funguje, a tak hurá k benzínce.

U čerpačky už čekají mopedisté z Rakovníka a Černčic. Odstavujeme stroje a jdeme se přivítat. Chlapácké stisky rukou, zalamování palců: „Á, nový člen,“ pronáší kdosi. S omluvným výrazem vysvětluji, že až tak horké to nebude, jen se na vypůjčeném stroji projedu s nimi. Současně prosím o shovívavost při jízdě v koloně. „Neboj, mi si tě ohlídáme,“ směje se Jarda Peclinovský s plyšovou opičkou na zádech. Zdravíme se i s někdejším šéfem konstrukce Stadionky – kde se mopedy vyráběly – Luďkem Matějkou. I on, navzdory svým letům, jede. Když dorazí ozdoba rakovnického spolku a jediná dáma v sedle Hanka Čechová, zavelí kdosi k odjezdu.

Když to nejde, jsou nablízku „zlaté ruce“ Zdeňka Lásky.

Do kopce

Nastává seznámení s tzv. dekompresorem. Jeho stisknutím lze stroj snáze nastartovat, musíte ho ale včas pustit: jinak se píst jen protočí ve válci a nic. Konečně moped zavrčel. Velká část kolony je už u kruháku, a tak hurá za nimi.

Přichází čas na ocenění kondice mého „obláčku“. Jeho motor je dokonale vyladěn. Poznávám to, když do Pavlíkovských vršků i se svojí metrákovou zátěží stoupám na dvojku. Řada spolujezdců vedle mne už jede za jedna. Nyní už chápu, proč se mopedisté v kopci „nekolegiálně“ předjíždí. Jakékoliv ztráta rychlosti znamená zařadit jedničku a na dvojku už to nerozjedete. A tak jsem ihned porušil svoje předsevzetí, že se budu držet spořádaně a bezpečně na chvostu kolony.

Na Pavlíkovské návsi je další zastavení. Čekáme na ostatní. Někteří měli po cestě i drobné defekty, ale na to jsou mopedisté zvyklí. Řeší je většinou na místě a svépomocí. Řadu náhradních dílů vezou s sebou. Pokud něco chybí, vždy je tu v záloze nejstarší z klanu Lásků – pan Zdeněk. Kolují o něm zvěsti, že v postranních brašnách (kde většina ostatních vozí svačinu, pití nebo pláštěnku) veze náhradní díly na celého mopeda – snad vyjma motoru. Jeho nezištné pomoci jsem byl svědkem skoro při každé zastávce.

Když jsem před ním chválil stroj, který mi zapůjčil jeho syn, pokýval hlavou a lakonicky dodal: „Ten motor jsem dělal já.“

Grandiózní vjezd na Husovo náměstí si vychutnal i autor reportáže (vpravo). Vedle něj muž, který riskoval zapůjčení svého S 22 – Petr Láska.

Na plný plyn obcí

Odrážíme směr na Všetaty. Zastávka bude až u hotelu v Roztokách. Finta s dekompresorem mi zase nevychází a tak startuji „na zoufalce“ přes jedničku šlapáním do pedálů. Ve Všetatech poznávám další trik a to je kynutí mávajícím divákům – zvláště dětem. Mopedista kyne zásadně levou rukou, protože pravou by pustil plyn a ztratil rychlost. To je ostatně další výhoda Stadionu. V obci můžete projíždět na plný plyn. U továrních strojů totiž jen těžko překročíte povolenou padesátku.

Po průjezdu chladivým lesem a minutí Velké Bukové se blíží další extrém. Jízda z prudkého kopce dolů. Petr jede vedle mě a upozorňuje: „Do zatáček najížděj pomalu, může to být po dešti mokré. Loni jsem se tu vymázl,“ Jeho slova mě příliš klidu nedodala, když přichází další instrukce: „Z kopce jeď na vyhozenou. Dvojku pak zařaď nejdřív v pětačtyřiceti: předtím ale přidej plyn, ať není náraz na spojku moc velký.“

Jízda na vyhozenou se mi líbí, stroj nevibruje a můžete se kochat okolní přírodou. I když přidávám plyn, v motoru to přeci jen škubne. V duchu se omlouvám Obláčkovi i Petrovi.

Řetěz ne, rychlost

Na nádvoří hotelu Roztoky se táhne dvouřadý špalír. Opakuje se rituál jako v Rakovníku. Rakovničtí se vítají s kolegy ze spřátelených spolků z celého kraje. Objevuje se i tvář hlavního pořadatele Jaroslava Antoniho. Při registraci dostáváme igelitku s logem křivoklátského muzea motocyklů. Uvnitř je mapka, pamětní plaketa, hrneček a hlavně dvě housky se šunkou. Ihned je slupnu. Inu, i když se člověk „veze“, přeci jen mu vyhládne.

Mopedisté využívají snad každé pauzy k tomu, aby si poklábosili s kolegy. Mnozí se potkají jen jednou za rok a v rychlosti si vypráví, co se událo a kde všude byli. Z Rakovníka s námi jede i parta z Mnichova Hradiště. Ti byli se svými stroji až na Grossglockneru nebo v italské Pise.

Slyšíme vrčení motorů. Je čas k odjezdu. Při zpáteční cestě do Rakovníka bude zastávka u rozhledny na Bukové a na Lapáku. Jsem zvědavý, jestli prudký kopec do Bukové vyjedu na dvojku. Rozjíždím se pod ním, co to dá a najednou stojím na místě. Aha, asi mi praskl řetěz. „Kdepak, vypadla vám rychlost,“ uklidní mě Petr Láska junior. Zařadím jedničku a v oblaku dýmu kolemjedoucích strojů spořádaně pokračuji až na rozhlednu.

Cestou do kopce se začíná projevovat únava strojů. Na parkovišti před rozhlednou už vidím pár přidřeplých postav, kterak cosi „štelují“ na svých mašinách. Poplácám svého Obláčka a v duchu mu děkuji, že mě dovezl až sem.

Na červenou

Jaroslav Antoni jede v koloně na tříkolové motorce a dává pokyn k odjezdu. Na Lapáku je poslední zastávka. Kolona se šikuje a startuje se směr Husovo náměstí. „Musíme jet maximálně pohromadě, jinak budeme mít na náměstí velké rozestupy. Na křižovatce na červenou nestavíme. Jedeme jako kolona,“ dostávám vysvětlení.

Bohužel to neslyšel mopedista, který na červené u divadla zastavil a s ním ostatní. Kolona se trhá, ale jakmile naskočí zelená, jdeme do plných. „Rychle,“ mává rukou Petr, ať doženeme ostatní.

U vjezdu do Palacké ulice se nám to podaří. Za zvuku dixielandu si užíváme grandiózní vjezd na náměstí. Všude je plno kouře, diváci kolem povykují, mávají. Jako by přijeli Osvoboditelé. Se zdviženou levicí objíždíme náměstí. Na středu zaparkujeme co nejtěsněji vedle sebe, aby se sem vešla bezmála dvoustovka strojů.

Tady můj výlet končí. Nabídku, abych odpoledne absolvoval ještě šedesátikilometrový okruh přes Lány, Zbečno a zpět do Rakovníka, s díky odmítám. Děkuji Petrovi i za možnost, alespoň na chvílí se stát mopedistou.

Během cesty jsem poznal, že mopedisté jsou prima lidé, které hned tak něco nerozhází, a až je někde uvidíte, zamávejte jim. Svoji zálibu dělají s pokorou a úctou ke všem konstruktérům a montérům, kteří se na výrobě lidového vozidla, které proslavilo Rakovník, podíleli. Patřil mezi ně i tovární jezdec Miroslav Pancner, na jehož počest se setkání mopedistů pořádá.

I když se mopedu přezdívá kozí dech nebo splašené trubky, je to stroj, ke kterému pro jeho vlastnosti rychle získáte sympatie. Zpravidla vás doveze na místo, a když se náhodou porouchá, vlastníma rukama a kusem drátu ho opravíte. Zkuste to u dnešních sofistikovaných strojů.

Sláva Vaic