Václav Kožíšek v čistecké cihelně.

Bývalý průmyslový areál za Čistou se díky Václavu Kožíškovi stává multikulturním prostorem

Mojí milenkou je 196 let stará cihelna

K čemu může být člověku, který nemá v plánu vyrábět cihly, cihelna? K tomu, abyste na otázku našli odpověď, nepotřebujete slova. Stačí, když vás majitel zavede do nitra pece. Pod klenbami chodby, kde se v minulosti pálily cihly, okamžitě pochopíte, proč Václavu Kožíškovi z Čisté zapomenutá cihelna učarovala. Tajemná chodba, do níž proniká denní světlo jen postranními vstupy, má atmosféru zapomenutého pokladu. O tom, že se v Čisté dochovalo něco tak parádního, se téměř neví. A i když už areál po přestavbě v sedmdesátých letech nevypadá tak idylicky jako na starém obrázku, zůstává krásným místem, které stojí za to objevit a navštívit. Navíc je to i žádoucí. Václav Kožíšek si nechce nechat zapomenutý poklad jen pro sebe. Rekonstruuje ho proto, aby sloužil co nejvíce lidem. A to na koncerty, společenské akce, oslavy nebo různé srazy.

Po repasi brzký konec

Když Václav Kožíšek doma hlásí, že bude u milenky, nikdo se nebouří, nepropadá hysterii a vzduchem nelétají talíře. Milenka, za kterou chodí, ho sice stojí čas a peníze, ale jinak je naprosto neškodná. Milenkou je totiž cihelna. Už 196 let stojí v blízkosti Čisteckého potoka nedaleko silnice na Bělbožice. Společnost jí v údolí pod lesem dělá několik starých chalup.

„Historií cihelny jsem se zatím neměl čas zabývat. Musím tu pořád pracovat. Co o ní vím, je jen z doslechu. Prý byla postavena v roce 1820. Ve stavu, v jakém je dneska, odpovídá rekonstrukci v 70. letech, kdy se tu začaly vyrábět drenážní trubky. Všechno zrepasovali a starou technologii s kruhovou pecí ponechali. I když se do toho investovalo tolik peněz, po čtyřech nebo pěti letech výroba skončila. Zjistili, že se ekonomicky nevyplatí, protože technologie už je překonaná. Jen zapálení peci prý stálo 60 tisíc korun,“ říká Václav Kožíšek.

Na starém obrázku, který byl jedním ze zdejších nečekaných objevů, se můžete podívat, jak cihelna kdysi v 19. století vypadala. Komín a rozmístění budov v areálu se v podstatě nezměnily, rekonstrukce v 70. letech minulého století sem ale zavedla jiné stavební materiály, než byly dosavadní cihly a dřevo, a sice ocelové konstrukce a vlnitý plech. „Na druhou stranu díky za to. Tím, že se to tu zrepasovalo, se cihelna zachránila. Když se výroba zastavila, bývaly tu sklady. Pak areál opustili a začal chátrat. Mladí z Čisté sem chodili na pitky a za dalšími zájmy,“ směje se.

Tak vypadala cihelna v minulosti. Obrázek je jedním z nečekaných objevů během úklidu areálu.

Jediný zájemce

Po revoluci byla cihelna vrácena restituentovi. Jakés takés využití měla, ale poté, co se majitel dostal do finančních potíží a byla na něj uvalena exekuce, skončila v dražbě. A to bylo to nejšťastnější, co mohlo areál postihnout. „Na dražbu naštěstí nikdo další nepřišel, takže jsem ho jako jediný zájemce koupil za minimální peníze,“ říká Václav Kožíšek. Nápad to byl možná trochu šílený, ale ne zas tak nečekaný. V blízkosti cihelny totiž už předtím plánoval vybudovat rybník. „Mám tu pozemky po rodičích a na nich chci udělat rybníček. V plánu je pořád, i když je teď kvůli cihelně upozaděný. Navíc dokud nebudou hotové pozemkové úpravy, stavět se ani nemůže,“ vysvětluje. Cihelnu původně koupil do své firmy jako investici a finanční rezervu, měly to být skladové prostory.

„Ale protože jsem, jaký jsem a mám stále nějaké divoké plány, tak ji nakonec přebudovávám na multikulturní prostor. Viděl jsem to tu vždycky, aniž bych tušil, že mi bude někdy patřit. Mám okolí dobře prochozené a člověk rád sní, co by kde mohlo být. Nejsem žádný historik, ale cihelna se mi vždycky líbila a chci ji zachránit. Všechno si tu dělám sám, těší mě to a jsem šťastný, že to bude k něčemu.“

Jak to v cihelně chodilo?

Majitelem areálu je od roku 2012. První rok se lopotil hlavně s uklízením nepořádku. Toho byla všude spousta, na rozdíl od původního vybavení. Mrzí ho hlavně to, že se rozkradly i staré stroje, které se při výrobě používaly. „Třeba vím, že tu byl starý kolečkový bagr. Kdyby tu teď stál, byla by to naprostá bomba. Jenže co nebylo přibetonované metr do země, je pryč,“ říká. Bagříkem se vzadu na hliništi, které se nachází přímo za nejvyšší cihlovou budovou, nakládala do vozíků hlína na výrobu cihel. V nich se po úzkokolejce a mostku přivezl materiál do budovy a vyklopil.

„Byla tu míchačka, kde se hlína s vodou míchala a pak se ve stroji, který vypadal jako velký mlýnek na maso, tvarovala do finálního výrobku. Jako kluk si ještě pamatuji, když se tu vyráběly drenážní trubky. Na konci stroje byla pilka se strunou, která to vždycky v určité délce usekla. Výrobky pak nabrali, naskládali na malá prkýnka (ty tu spolu se starými formami na cihly schraňuju) a po kolejích je ve vozících vyvezli do sušárny, kde se musely výrobky před vypálením sušit. V sušárně se skládaly do dvou pater. Kdyby měly větší vlhkost, tak by v peci popraskaly,“ popisuje během exkurze Václav Kožíšek.

Uvnitř kruhové pece.

Ze sušárny koncertní hala

Právě sušárna je prvním z objektů, který začal sloužit pro multikulturní využití. Majitel ji přeměnil v zastřešené pódium s tanečním parketem. Je to skvělé zázemí pro letní tancovačky nebo koncerty. Zatěžkávací zkoušku už má za sebou. „S kapelami La Banda a Meditací jsme tu slavili narozeniny našeho psa. Všechno tu opravuji tak, aby to zůstalo v industriálním charakteru. Mění se jen to, co je shnilé nebo poškozené, a staré se natírá. V bývalé sušárně ještě budu dodělávat sociálky. To je další věc, která je potřeba, aby se tu mohly konat kulturní akce. A teď momentálně dokončuji rekonstrukci plecháče. To je plechová budova, kde bývalo technické zázemí cihelny a sklad. Původní plecháč byl protažený ještě dál a na konci byla vrata. Neměl podlahy a stav byl tristní. V plecháči bude zázemí pro akce pod střechou. Je tu malé pódium a bar je před dokončením,“ ukazuje Václav Kožíšek další z objektů, zatímco na plechovou střechu bubnují dešťové kapky. Díky uklidňujícímu zvuku by mohl plecháč za deště směle konkurovat nervovým sanatoriím.

Topilo se mourem

To nejúžasnější si však Václav Kožíšek nechává nakonec. „Tohle vás zaručeně dostane,“ říká potměšile před jedním ze vstupů do pece. Už zvenku jsou masivní stěny připomínající hradební opevnění působivé, ale jakmile se ocitnete uvnitř, pochopíte, proč cihelna není 196letá babka, ale překrásná štramanda. Pec sice postavili jako průmyslovou stavbu, ale pod jejími klenbami si připadáte jako v románském chrámu nebo tajuplných podzemních chodbách.

Ačkoli má tvar elipsy, je to tzv. kruhová pec a její výhodou bylo, že se v ní mohlo vypalovat nepřetržitě. „V jedné části to hořelo, v další chladlo. Probíhalo to tak, že se do chodeb naskládaly suché cihly, pak se naložená část zazdila. A otvory, které jsou v klenbě, se ze shora sypal černouhelný mour, který se sem dovážel. Hořel přímo na cihlách a bez problémů vydal takové teplo, že se cihly vypálily. Teplota se dala korigovat podle tahu komína. Komínové šachty jsou uvnitř širokých stěn a jsou vlastně to jediné, co jsem tu ještě pořádně neprozkoumal. Komín má 24 metrů,“ popisuje se zaujetím. Pec by chtěl jednou zajímavě nasvítit a opravit výhybky a úzkokolejku, která kolem vede. Má už i domluvené vozíky ze šachty, které na ní budou jezdit.

Cihelna zkrátka bude žít nejen kulturou, ale i připomínáním historie. Pokud chcete vidět všechno na vlastní oči, stačí sledovat čistecký kulturní program a vyrazit na některou z akcí, které se v cihelně během jara a léta uskuteční. „A když tu bude chtít nějaká parta kamarádů strávit víkend, nemám s tím problém. Jen ať to tu žije,“ dodává Václav Kožíšek.

Markéta Hartlová