Režisér představení Saturnin Jiří Suk (v kolečku), jemuž při rekonstrukci domu vypomáhá Ondřej Lemon, představitel Milouše.

Hitem dražby rekvizit byl klíč od Miloušova pokoje

Saturnin vydržel na repertoáru jedenáct let

Do historie Divadelního spolku Tyl se Saturnin zapíše jako divadelní kus, který se udržel na repertoáru absolutně nejdelší dobu. Data hovoří za vše: Premiéra 8. října 2005. Derniéra 16. dubna 2016. Za jedenáct let čtyřiapadesát představení. Z toho třicet tři bylo zájezdních a jedenadvacetkrát se hrálo přímo v Rakovníku. Celkově vidělo Saturnina v nastudování DS Tyl přes 8500 lidí. Krátce po derniéře jsme se sešli s režisérem Jiřím Sukem, abychom se za úspěšným kusem trochu poohlédli. Schůzka se uskutečnila na staveništi, Jiří byl v montérkách a na pozadí kdosi další oklepával omítku. Když přišel blíž, poznal jsem pod vrstvou prachu tvář Ondřeje Lemona, představitele saturninového Milouše. Lepší kulisu pro náš rozhovor bych vymyslel jen stěží.

Saturnin byl tvůj režijní debut?

Činoherní ano. V loutkovém divadle jsem před tím dělal jednu nebo dvě věci.

Jak jsi přišel právě na Zdeňka Jirotku?

Máma tu knížku od někoho dostala a četla si ji. Já jsem do toho také nakoukl, a vůbec mě to nebavilo. Po nějakých letech jsem si knížku přečetl znovu a pak jsem viděl ten film. A říkal jsem si, že takhle to přece vůbec není. Já jsem to při té četbě viděl úplně jinak. A tak jsem si řekl, že by to možná stálo za hřích. A sháněl jsem scénář. Vždycky se mi doneslo, že to tam a tamhle dělali, ale nakonec se mi žádný scénář sehnat nepodařilo. Tak jsem s máminým svolením vzal do ruky knížku a zaškrtal pasáže, o kterých jsem věděl, že by tam měly být. A to jsem pak předal Adamu Doležalovi. Měl už v té době za sebou nějaké věci, které sám dělal. On něco napsal, já mu k tomu něco doplnil, on zase něco předělal, a takhle jsme si to delší dobu přehazovali jako horkej brambor. Asi na pátý pokus měl ten scénář zhruba takovou podobu, jak ho známe dnes. Pak jsme sice ještě dělali drobné úpravy, ale to už bylo na základě rad odborníků na přehlídkách.

Takže pod dramatizací textu je podepsán Adam Doležal?

Vlastně ano. Dělali jsme na tom společně, ale hlavně Adam.

A k tomu hrál vlastně i hlavní roli. Sluhu Saturnina.

To se ale dozvěděl, až když to napsal. Řekl jsem mu, to je ono, takhle se mi to líbí. A Saturnina hraješ ty. Já jsem to věděl už před tím, ale neřekl jsem mu to, aby to nepsal sám sobě na tělo.

Při dalším výběru herců jste sáhli i mimo DS Tyl. Prvního vypravěče hrál nejprve Josef Štross ze Žatce. Jak jste k němu přišli?

Prvně to začal zkoušet Milan Jakubský, který se nám pak odstěhoval do Brna. Pak jsem sháněl dál a šťastná ruka padla na Pepíčka z divadelního spolku Jitřenka ze Žatce.

S Marcelou, která hraje od začátku slečnu Barboru, tedy jeho lásku, se seznámili až během hraní, nebo už spolu chodili před tím?

Až tady. A hned jak jsem to zaznamenal, hned jsem si říkal: sakra, to nebude dobrý. A samozřejmě nebylo. Pak se stalo to, že se rozešli. Brzy po tom jsme měli mít představení v Mníšku pod Brdy. Ve čtvrtek byla zkouška, v pátek být neměla, a v sobotu se jelo. A Pepíček přišel a povídal, Jirko, prosím tě, nezlob se, já na to jeviště nevylezu. Já tam být nemůžu. Nutit jsem ho nemohl, tak jsme udělali zkoušku i v pátek a role vypravěče jsem se chopil já, protože jsem ten text znal. Říkal jsem si, že to bude jen dočasně. Až emoce opadnou, Pepíček se vrátí. Jenže Pepíčka postihla srdeční příhoda, která ho nechala v Ugandě v horách. Takže už to zůstalo na mně napořád.

Další významnou změnou v obsazení bylo angažování Pavla Tajčovského do role sluhy. Jak došlo k téhle změně?

Tajčo se objevil, když Adam udělal přijímačky na JAMU. To jsme tušili, že nastane, takže postupně jsme začali Tajču přibírat. Našli se lidé, kteří říkali, že je to nesmysl, vždyť Adam a Tajča jsou přece úplně rozdílní. To jo, Tajča je samozřejmě úplně jinej než Adam, ale je to Saturnin. Je to exot, kterým Saturnin být prostě musí, aby se lidé pozastavovali nad jeho chováním. Takže už do Třebíče jel s námi Tajča jako divák a na Hronově si to dali na střídačku.

Další zajímavá věc je výběr hudby. Koho to napadlo, že pod představením bude znít nahrávka rakovnického Brass Bandu?

No mě samozřejmě. Po dlouhém poslouchání skladeb jsme je vybrali a sestřihali nebo naopak naprodlužovali tak, aby seděly přesně podle potřeb představení. Hudba mi byla jasná od začátku, je to dobová muzika, navíc od nás z Rakovníka. Nic jiného si tam neumím představit.

Vaše nejlepší štace?

Všude se hrálo dobře. Strašná byla jen některá představení pro školy. Například učiliště v Žatci s plánovaným nezájmem studentů. V první řadě seděl takový arogantní rozvalený týpek, něco jako náš pan prezident. Ještě měl na hlavě kšiltovku, tak jsem mu ji, když jsme šli lesem (část představení, kdy herci vyrazí do hlediště, pozn. red.), sebral z hlavy se slovy, že jsem našel žampion. A pak už byl hodnej až do konce. Naštěstí nepokřikoval svlíkni se, což prý se tam nějakému souboru také stalo.

Poprvé jste vyšli před porotu na Wintrovkách. Naznačil jsi, že vám doporučili změny. Co konkrétně?

Rozmluvili nám přestávku a doporučili předělat tu část, když se jde psát závěť. A měli pravdu. Obě změny byly ku prospěchu představení. Dostalo tak větší spád.

A pak přišel Hronov. Mekka ochotnických divadelníků.

Nejprve jsme postoupili na národní přehlídku do Třebíče, kde jsme dostali jenom doporučení k výběru na Jiráskův Hronov. A do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli tam pojedeme. Vyšlo to, ale představení ovlivnilo málo prostoru na vlastní přípravu. Místo požadovaných 90 minut jsme dostali jen 30 minut. Z toho pak vznikly dosti nešťastné momenty, jako posunutý začátek představení, navíc jsme si nestihli obšlápnout potřebné věci. Ten spěch představení poznamenal. Bylo více rozvleklé. Ale byli jsme tam a to je dobře.

Co tě nejvíce potěšilo z reakcí publika nebo i odborné veřejnosti?

Největší radost mi dělali diváci, když za námi po představení chodili, že se jim to líbilo. Já si totiž představení udělal sobecky tak, aby se líbilo hlavně mně. A tak mě potěšilo, že se to líbilo obecně.

A názory kritiků?

I kritiky byly veskrze pozitivní. Že to má vtip a že ten anglickej suchej humor tam je obsažen. Ale zaznamenali jsme i drobné výhrady. Třeba na Třebíči při „rozboráku“ přišla divačka nebo možná kolegyně z jiného souboru a řekla mi, že jí tam chyběla noční přestřelka na schodišti. Tak jsem jí říkal, že kdyby tam bylo všechno, co je v knize, tak by představení trvalo šest hodin. Ale nedala si to vymluvit. Po semináři za mnou přišla znovu a povídá: „Já ale vím, jak by to tam šlo udělat. Sice na scéně schody nemáte, ale ...“ Tak jsem jí poděkovat a dal se na ústup.

Jak se na životě představení odrazil vývoj profesní kariéry Marcely Škábové, představitelky slečny Barbory. Ze studentky se stala moderátorkou TV Nova. Tedy „selebritou“, jak ona říkává o slavných lidech. Jak dalece byla ochotná sloužit ve prospěch představení?

Velice dobře, dokonce nám vydržela i jako slečna. Ještě štěstí, že už byla derniéra, protože je čerstvě zasnoubená a již brzy bude mladou paní. K čemuž jí gratuluji. Samozřejmě, jak pronikala do světa médií, už to bylo pro ni časově stále náročnější, ale vždycky si čas udělala. Ona byla jednou z těch, kteří nechtěli představení derniérovat a chtěla Saturnina ponechat i nadále na repertoáru DS Tyl.

A kdo to tedy usekl?

No já. Mám k tomu dva zásadní důvody. Zájem už není takový. Teď jsme představení hráli po dvou a půl letech. K tomu pořád musíš někde schraňovat kulisy a kostýmy. Druhá věc je, jak jsem pořád na jevišti, ztratil jsem k představení potřebný nadhled. A anglický humor je hodně o timingu. O přesném načasování gagu. A pokud jsem na jevišti, tak to neuhlídám. Některé vyšperkované věcičky přestaly vycházet, což mi přišlo na škodu.

A není to náhodou tím, že už chystáš něco nového?

Nového? No opravuji svépomocí starý barák, aby se v něm dalo žít. Hodně mě kreativně vysává i moje nová práce v ZUŠ, kde je sedm skupin dětí, pro které se člověk snaží něco vybrat, aby si děcka zahrála a bavilo je to.

Ty jsi se stal učitelem Základní umělecké školy v Rakovníku?

Už vloni jsem zaskakoval za manželku na mateřské. Od září jsem pak nastoupil na plný úvazek, takže tu učíme s manželkou oba. A střídáme se. Když Evička učí, já hlídám. Takže teď se musím jít podívat, jestli Vašek ještě spí. Mám ho v autě. (Odchází k autu, které parkuje před domem).

Koho máš v autě?

Syna. Byl jsem pro Vaška v zušce, pak jsem tady chvíli kroužil po Zátiší, než usnul. A teď spí, zatímco já makám baráku.

Žádný větší kus tedy pro Tyláky nechystáš?

Občas doma s manželkou u kávy spřádáme nějaké myšlenky, ale nic konkrétního v plánu nemám.

Jak vlastně dopadla aukce rekvizit, které byly po derniéře nabídnuty divákům?

Velkolepě. Adam s Marcelou se toho chopili mistrovsky. Největší zájem byl o klíč od Miloušova pokoje, byť to byla v pravdě pouze fiktivní rekvizita, která s námi nikdy na představení nebyla na rozdíl od těch všech ostatních. Vydražitel ale dostal skutečný klíč. Hitem byla i Miloušova plechovka na červy nebo láhev do slivovice doktora Vlacha a flaška od Napoleona. Dražilo se bujaře. Celková částka byla něco kolem 3000 Kč, které budou použity ve prospěch divadelního spolku.

Pavel Sklenička