Paní Alena Švantnerová nemá v současné době náladu na fotografování. Proto ji na ilustrační fotografii zastoupila paní Jaroslava Bláhová. Slepeckou hůl zapůjčila prodejna Zdravotnických potřeb na Husově náměstí.

Jak úřední moc „vyléčila“ nevidomou ženu!

Ke slepecké holi dostala i žebráckou

RAKOVNÍK. Už jako dítě jsem si oblíbil pohádku o Kubovi Dařbujánovi, který ve spolupráci se Smrťákem zázračně léčil na smrt nemocné spoluobčany. Podobné schopnosti prokázaly ruku v ruce i dva rakovnické úřady. Respektive jejich pracovníci. Referent Úřadu práce a posudkový lékař OSSZ vyléčili paní Alenu Švantnerovou z Rakovníka, která já vážně nemocná od svých dvanácti let, chodí o slepecké holi a prodělala dvě mozkové mrtvice. Po zásahu obou úřadů byla paní Alena zázračně uzdravena. Tedy jen po administrativní stránce. Ve skutečnosti je sice nemocná stále stejně, stát ale ušetřil nemalé prostředky na sociálních dávkách.

Nemocná odmalička

Paní Alena (1941) poprvé vážně onemocněla už jako dítě ve 12 letech. Prodělala žloutenku a tuberkulózu. Záhy se jako mladá žena dostala do invalidního důchodu. Víceméně celý život „marodí“ s očima jako zrakově postižená. Ve 43 letec oslepla na jedno oko, na druhém jí zbyl jen zbytkový zrak. Během posledních dvou let prodělala navíc dvě mozkové příhody. A jinak je dlouhodobě ve třetím stupni invalidity. ZTP/P se tomu říká a k tomu pobírá odpovídající příspěvek na péči.

Když jsem přišel za paní Alenou na návštěvu, byla u ní v bytě její dcera a manžel. Paní ležela v obýváku na gauči pod dekou a plakala. Slova se ujala dcera. „Maminka je už několik týdnů v depresi. Má pocit, že je všem na obtíž. Když teď navíc dostala od úřadů dopis, že jí odeberou většinu dávek na péči, cítí se úplně odepsaná,“ vysvětluje dcera.

Paní Alena po chvíli vstává z gauče, aby si došla na toaletu. Po paměti se rukou opírá o stůl, kde leží můj poznámkový blok, a znejistí, protože je to nečekaná změna. Pak se opírá o opěradlo křesla, kde zas nachází mou hlavu, a na podlaze málem zakopne o fotobrašnu. Dávám všechno stranou, aby mohla projít. „Maminka už skoro vůbec nevidí a stále se to zhoršuje. Ošetřující oční lékařka paní doktorka Hamouzová, která ji zná celý život, nás na to upozornila. Vloni zjara nám řekla, že je na tom maminka zase hůř, v podstatě už skoro nic nevidí, a že by si měla zažádat o zvýšení příspěvku. Dala nám nějaký papír, já ho předala paní doktorce Semelkové, naší obvodní lékařce, a víc se o to nestarala,“ popisuje dcera. Dál už pokračuje paní Alena:

„Když jsem přišla na oční na zimu, ptala se mě lékařka, jestli už mi přidali. Já přišla domů, říkám to dceři, ta se o to začala starat, sepsala se žádost a poslali jsme ji. Pak sem přišli i z pečovatelské služby a říkali mi, že jsem na tom hůř,“ popisuje.

„Takže vlastně na základě doporučení oční lékařky, se souhlasem obvodní lékařky i na doporučení pečovatelské služby jsme tedy nakonec požádali o zvýšení příspěvku. Ze 3. do 4. stupně invalidity. No a je to pár týdnů zpět, když mi tatínek povídá, že to přišlo a že nám to zamítli. Jenže já na to koukám a říkám: Tak pozor. Ne že mamince zamítli žádost o zvýšení stupně invalidity, ale oni mamince sebrali úplně všechno, na co měla doposud nárok. Z toho stupně, co měla, jí dali jedničku, kde nepotřebuje vůbec žádnou pomoc. Udělali z ní prostě úplně zdravého člověka,“ kroutí hlavou dcera.

Úplně bez dávek

Když rodina kontaktovala obě lékařky, byly z toho špatné. Hlavně z hlediska lidského cítění. „Říkali mi, že se někde musela stát chyba. Po dohodě a ve spolupráci s nimi jsme podali odvolání, tzv. blanketní, protože nás ve věci zastupuje právník. A teď čekáme, co bude dál.“

Případ na první pohled postrádá logiku. Proto se zajímáme, jak vlastně celé šetření probíhalo. „Já u toho bohužel nebyla. Ale tatínek s maminkou popisují, jak k nim přišel domů zhruba třicetiletý muž. Představil se jako pracovník Úřadu práce. Posadil se do křesla v obývacím pokoji, jako teď sedíte vy, a odškrtával si v nějakém dotazníku. Možná půl až tři čtvrtě hodiny. Zajímalo ho třeba, jestli se maminka sama nají. Ano, nají, ale jídlo jí dáme na talíř, řízek jí nakrájíme, podáme jí do ruky vidličku.“ „Nebo to jím rukou,“ vstupuje do řeči paní Alena. „No a po jídle ji musíme převléknout, protože je celá ušpiněná,“ doplňuje dcera. „Dále se úředník zajímal, jak se maminka pohybuje. Sama to zvládne pouze po místnosti, kterou zná. Sama není schopna opustit byt. A někdy má problémy i doma, hlavně v noci. V bytě občas bez pomoci zabloudí a pak většinou padá. Další dotaz zněl, jak se obléká. Oblečení jí připravíme, ale když na ni nedohlédneme, tak se stává, že si vezme oblečení naruby. Když jí nepomůžeme s obutím, vezme si každou botu jinou nebo boty obuje obráceně. Pomáháme jí i s mytím. Sociální pracovník na základě svých zjištění zaškrtal formulář, zpracoval ho a poslal posudkovému lékaři. Takže vůbec nevíme, kdo pochybil. Zda sociální pracovník nebo posudkový lékař. Na OSSZ sedí celkem čtyři lékaři. Měla jsem snahu zjistit jméno toho, který naši žádost posuzoval, ale to se mi nepodařilo. Maminka se totiž s dotyčným posudkovým lékařem ani nesetkala. To mi přijde jako hodně zvláštní,“ podivuje se dcera.

Kdo pomůže opuštěným?

„To, že mamince sebrali peníze, je jedna věc. Ale oni jí vzali i ZTP/P, tedy i kartu pro doprovod lidí, kteří jí vozí k lékaři apod. Od té doby, co se to stalo, je maminka v depresích.“

Dcera paní Aleny zdůrazňuje, že zveřejněním případu nehájí jen svoji maminku, ale i všechny ostatní lidi. „I my jednou zestárneme a můžeme se dostat do podobné situace. Ovšem pokud ten člověk zůstane sám, jak má proti úřadu bojovat? Přijde sociální pracovník, který najednou rozhodne, že jste zdravý a o všechno přijdete. Mám dojem, že stát spoléhá na to, že spousta starých lidí se bojí odvolat nebo neví, jak postupovat. A stát je tímto způsobem ožebračí.

V našem případě stát ušetří na příspěvcích nemalé prostředky. Z příspěvků na péči nechali mamince 800 korun. Jinak má minimální důchod. Paradoxem je, že doktoři navrhovali, aby jí z trojky dali čtyřku. I kdyby jí to nepřiznali, měli přece nechat dávky ve stávající výši, ale oni jí skoro všechno vzali. Mám dojem, že kdyby posudkový lékař maminku viděl, nemohl by takto rozhodnout,“ uzavírá dcera.

Závěrem připojuje i výtku na adresu Úřadu práce. „Když jsem se snažila podat odvolání, nevěřila jsem vlastním očím, jak neprofesionálně úřad postupuje. Přišla jsem do podatelny, ale dívka, která tam zrovna seděla, mi odvolání odmítla přijmout. Že prý tam jen zaskakuje a poslala mě do dveří číslo 55. Tam jsem zaťukala, příslušná paní, která by byla oprávněna odvolání převzít, tam rovněž nebyla, tak jsme šli zase zpátky na podatelnu. Chtěla jsem jen razítko a potvrzení o přijetí odvolání s datem a hodinou. Netušila jsem, jaký to bude problém. Přitom byl úřední den. Čekala bych mnohem profesionálnější přístup. A zase opakuji, kdyby si to řešila maminka sama, neměla by vůbec šanci takové martyrium zvládnout.“

Stala se chyba, omlouváme se

O vyjádření jsme samozřejmě požádali i oba zmiňované úřady. Ředitelka rakovnické pobočky Úřadu práce Jitka Ledvinová uvedla, že pracovník, který prováděl místní šetření, ho provedl bezchybně. Další posouzení pak bylo věcí posudkového lékaře. „O případu vím, nyní už podané odvolání řeší ministerstvo. Nechci předjímat, ale vypadá to, že věc bude rozhodnuta ve prospěch klienta,“ míní ředitelka.

K postupu posudkového lékaře jsme chtěli znát názor ředitelky OSSZ Hany Kronichové. Sdělila nám, že se k případu může vyjádřit pouze prostřednictvím tiskové mluvčí, která sídlí v Praze. Když jsme jí zaslali žádost o stanovisko, přišla nám odpověď, že tisková mluvčí je celý týden mimo kancelář a že se vyjádří až po návratu na pracoviště. Zhruba po deseti dnech jsme získali následující vyjádření:

„Na Váš podnět lékařská posudková služba ústředí ČSSZ případ prošetřila. Shledala, že byla nesprávně interpretována lékařská dokumentace, jednalo se o nešťastné pochybení jednotlivce. V rámci metodického dohledu budou lékaři nově instruováni. Klientce se velmi omlouváme za nepříjemnosti, kterým byla ona i její rodina vystavena.

V tuto chvíli již bohužel posudková služba ČSSZ nemůže provést recenzní posudek a je třeba vyčkat do ukončení odvolacího řízení. V rámci odvolacího řízení, které již bylo zahájeno, by mělo dojít k nápravě posouzení zdravotního stavu. Posouzení provede posudková komise MPSV, závěr však v tuto chvíli nelze předjímat. Po vydání nového rozhodnutí bude samozřejmě vyplacen eventuální rozdíl v dávce.

Posuzování zdravotního stavu pro účely přiznání příspěvku na péči probíhá zpravidla v nepřítomnosti klienta. Při posouzení se vychází z doložených lékařských zpráv, odborných nálezů a další zdravotní dokumentace, je-li potřeba. Součástí podkladů je i tzv. sociální šetření, které provádí pracovník Úřadu práce ČR,“ napsala Raportu Jana Buraňová, vedoucí oddělení komunikace a tisková mluvčí ČSSZ.

Pavel Sklenička