Osmaosmdesátiletá Yvetta Simonová během svého vystoupení v Rakovníku.

„Bylo to těžké, ale prožila jsem pestrý život,“ říká Yvetta Simonová

Jejím partnerům vadil Milan Chladil

S Yvettou Simonovou jsem se setkala před jejím vystoupením v Rakovníku, kde zpívala seniorům na tradičním čtvrtletníku. Musím říct, že na svůj věk (88 let) nevypadá ani v zákulisí, natož na pódiu. Klidně bych jí hádala o deset let méně. I proto se část našeho hovoru točila kolem věku a věcí s ním souvisejících. Ale pochopitelně jsme i vzpomínali, vždyť tato zpěvačka zažila všechny novodobé etapy našeho vývoje od první republiky.

Bojujete nějak se stářím?

Ne, pokud dělám a pokud jsem „zdravá“. Pochopitelně přibývající léta s sebou přinášejí určité obtíže. Vždy se něco nabalí a objeví se nějaká drobnost, které si člověk dříve ani nevšiml. Ale celkem to jde.

Lze vlastně s věkem nějak bojovat?

To se nedá. I když si svůj věk nepřipouštíte, ozve se sám. Vygumovat nejde. Ale cvičím a snažím se zpívat. Denně se rozezpívám, i když nemám vystoupení. Člověk se prostě musí neustále udržovat v pozoru. Pak to nějak jde. Jsem prostě nastavená tak, že musím.

Tak to máte už od mládí?

V podstatě ano. Představení bylo strašně moc, takže to ani jinak nešlo. Takže jsem do toho vlaku naskočila. A byl to rychlík, protože Milan Chladil dělal tolik představení, až to bylo neúnosné především pro naše rodiny. Já se toho držím dodnes, i když to tempo už se pochopitelně zvolnilo.

Dá se říct, že jste do toho vlaku naskočila už v sedmnácti?

To ještě ne, i když v sedmnácti jsem začínala. Ale to bylo jen několik představení.

Věděla jste, do čeho jdete?

Věděla jsem jen, že musím neustále zpívat. Od třinácti jsem chodila k Hilbertu Vávrovi na zpěv a od devíti let jsem hrála na klavír. Ale úplně původně jsem chtěla být učitelkou hry na klavír. Klavír mě fascinoval.

Jak jste se vlastně k hudbě dostala?

Nad námi bydlela dívka, která hrála skvěle na klavír. A jakmile měla hodinu – docházela za ní učitelka – šla jsem domů, i kdybych byla bůhví kde a poslouchala jsem ty její hodiny. Díky ní jsem se seznámila s vážnou hudbou. Učaroval mi Grieg, takže jsem se ho snažila hrát, jakmile jsem trochu uměla na klavír.

Co posloucháte dnes, vydržela vám láska k vážné hudbě?

Částečně ano, ale už mě tak nebere. Spíše jsem přešla na swingové věci, ráda poslouchám například Basieho. Léta, která jsem prožila kolem swingových muzikantů, se na mně zkrátka podepsala.

Vystudovala jste soukromě muzikálový a operetní zpěv...

To ano, protože byla zavřená konzervatoř. Bála jsem se jít na německou, že bych pořádně nerozuměla a nemohla dobře prospívat. I když jsem pochopitelně chodila na němčinu a během okupace byla němčina slyšet všude. Takže jsem udělala chybu a nešla tam. Později jsem si říkala, že i kdybych jen prolezla, něco by mi to dalo.

Co říkáte na dnešní muzikály?

Jsou vynikající. Například muzikály od Svobody jsou obrovské a krásné. Ale já s nimi už nemám nic společného.

Nemrzí vás, že vás tato muzikálová éra minula?

Ani ne, ničeho nelituji. Pochopitelně bych ráda něco z toho dělala, ale věkově jsem byla a jsem někde úplně jinde.

Vy jste zažila první republiku, válku a všechna následující období. Na které vzpomínáte nejraději?

Válku jsem prožila celou. Když nás tu Němci zabrali, bylo mi deset, takže znám i období předválečné. To byla krásná doba, i když ne tak hýřivá, jako je ta dnešní. Mladí lidé dnes nejsou ničím omezováni. My jsme byli, a to i finančně. Pocházím z rodiny, která nežila v blahobytu, ale zle jsme se neměli. Jedna babička měla statek, druhý děda pracoval ve Vídni. Ale nehýřilo se. Pak přišla válka, což byla strašná doba a pak ono mezidobí, kdy jsme si mysleli, že bude zase dobře. Za komunistů jsem už pracovala a vdala se. S mužem jsme uvažovali i o emigraci, ale měli jsme tu své maminky, které ovdověly, a nemohly tu žít samy bez nás a naší podpory. Bylo to těžké, ale prožila jsem pestrý život. Možná až moc pestrý.

Zmiňovala jste, že cvičíte. To je zvyk z mládí, nebo jste začala až později?

Až zhruba ve čtyřiceti, kdy jsem viděla, že cvičení je nutné, tak jsem se začala trochu pohybovat. Jedním z důvodů byla i operace páteře. Od té doby mám takovou sestavu, kterou denně opakuji: Myslím si, že se díky ní cítím lépe. Když pozoruji některé své vrstevníky, kteří chodí sehnutí, říkám si, že je to tím, že pro sebe nic nedělají. Podle mého je nutné se ráno rozcvičit.

Dělala jste i nějaký sport?

Hrála jsem volejbal. Díky své výšce jsem byla u sítě a smečovala. Ale to už je sto let. Také jsem dost plavala, ale to už je také minulost.

Vzpomínala jste na Milana Chladila, s nímž jste vystupovala 28 let, a to, že vaše spolupráce ovlivňovala vaše rodiny...

To rozhodně a hlavně tu moji. Žena, když je finančně závislá na svém manželovi, dokáže leccos přejít. Ale mým partnerům Milan přece jen vadil. Nevím proč, byl to jen kolega a kamarád. Nic mezi námi nebylo, to ani nešlo, jinak bychom spolu zpívali dva, tři roky a byl by konec.

Je pravda, že byl velmi pracovitý a náročný na přípravu?

To ano, ale také jsme za sebou měli velkou kapelu Karla Vlacha, což bylo velké plus.

Koncertovala jste jak v bývalém SSSR, tak i v USA. Dá se to srovnat?

Všude to byla krásné, když člověk zpíval a jeho vystoupení se líbilo. V Rusku jsme byli poprvé v roce 1960. Naše muzika tam měla úspěch. Dokonce se o ni také snažili. Měli tam vynikajícího trumpetistu i svůj swingový orchestr, ale ten se s Vlachem nedal srovnat. Jednou jsem tam byla i s orchestrem Karla Krautgartnera. Tehdy jsme s Milanem zpívali Ježkovy písničky. V USA jsem byla s Milanem Drobným bez orchestru. Zpívali jsme na své hudební základy. Ubytovaní jsme byli u tamních Čechů a diety byly 20 dolarů na den. Ale moc se nám tam líbilo, viděla jsem i Niagarské vodopády.

Je pravda, že vás s vaším prvním manželem Františkem Spurným seznámil Oldřich Nový?

Ne, ale byl v té společnosti. Sezval ji režisér Pišta Munk (režíroval Gogolovu Ženitbu, v níž jsem účinkovala). Jednou mi řekl, abych přišla na oběd, že přijede Oldřich Nový a František Spurný, což byl ředitel Lucerny. Takže díky němu jsem se s oběma seznámila. Po nějaké době mě Spurný pozval na nějaké zpívání v Plzni. A od té doby jsem zpívala v Lucerně na odpoledních kabaretech. Nechal pro mě otextovat poměrně dlouhou směs ze Sněhurky. Takhle to začalo, i když tehdy mě ani nenapadlo, že bych si ho někdy vzala. Natož, když jsem ho viděla poprvé, tehdy jsem byla nadšená z Oldřicha Nového, protože on byl ten Kristian.

Opravdu byl takový?

Opravdu ano a připadalo mi, že se vůbec neměnil. To až ke konci.

Když už jsme u těch osobností, vymyslel vám Jan Werich vaše umělecké jméno Simonová?

To ano. Když jsem se vdala, jmenovala jsem se Spurná. A protože můj muž byl manažer, Jan Werich tvrdil, že je nevhodné, abych se jmenovala stejně. Navíc se jméno Spurná podle něho do této branže nehodilo, protože působí spíše negativně. Muž chtěl, abych měla stejný monogram Y. S., tak mi Werich napsal spoustu jmen a z toho jsme si vybrali Simon – Simonová.

Měla jste tři manžely, může podle vás žena vedle svého muže volně fungovat, nebo má každý chlap určitou tendenci ji vlastnit?

Když jsem se vdala poprvé, myslela jsem si, že zůstanu v domácnosti. S tím jsem byla smířená. Ale když komunisti zabrali Lucernu, byli jsme ve velmi špatné finanční situaci, protože vše zabrali včetně účtů. Tak jsem znovu začala zpívat a koncertovat. On pak pracoval v RaJ a na různých dalších místech. A to ovlivnilo naše soužití. Většina mužů těžce nese, když je žena často pryč.

Lenka Pelcová