Pavel Wohl u endoskopického přístroje v rakovnické Masarykově nemocnici.

Pavel Wohl: „Když mě to chytne, tak jsem schopen malovat i osmnáct hodin denně.“

Dobré jídlo patří k životu, ale všeho s mírou

Jméno Pavel Wohl není sportovní veřejnosti neznámé. Zvláště pro fanoušky ledního hokeje. A právě lékař tohoto jména se objevuje každý čtvrtek v rakovnické Masarykově nemocnici. Nejedná se však o bývalého hokejového trenéra Sparty Praha a reprezentace ČR. Spojitost tu ovšem je. Jedná se o syna této hokejové legendy, který pracuje v pražské nemocnici IKEM, a do Rakovníka dojíždí každý čtvrtek na ambulanci gastroenterologie. Tento zkušený lékař je s Rakovníkem spjat nejen díky nemocnici, ale se svým bratrem, dvojčetem Petrem, měli loni v létě v Rabasově galerii výstavu obrazů. Na všechna tato témata Pavel Wohl ochotně a rád odpověděl.

Sportovní stopa

Pokud se někdo jmenuje Wohl, tak se čeká, že bude hrát hokej. U dvojčat Pavla a Petra to zpočátku také tak bylo. „Jako každé děti, tak i my dva jsme byli neskutečně temperamentní a máma to s námi neměla vůbec jednoduché. A to máme ještě dva starší bratry. Náš život na základní škole, to byl průser za průserem, až se to ve třetí třídě muselo vyřešit rozdělením. Každý jsme museli do jiné třídy. Táta byl velký sportovec a věděl, že náš temperament musí nějak využít, tak nás vedl ke sportu. Nejen k hokeji, ale i k tenisu, lyžování nebo plavání. Naučil nás milovat Krkonoše. Jinak náš temperament asi zvládnout nešel. Leda by nám rodiče dávali diazepam (smích),“ začal své vyprávění Pavel Wohl.

Zárodky umění

Pavel a Petr sice byli od mládí vedeni ke sportu, ale druhou nesmazatelnou stopou byla cesta k umění. „Jak jsem řekl, náš táta je neskutečně výjimečný člověk. Při naší výchově nešel pouze sportovní cestou, ale od mládí si s námi maloval a ukazoval nám umění jako celek. Chodili jsme nejen na výstavy obrazů, ale i do divadel. Rodiče se snažili, abychom měli všestranné vzdělání. V tu chvíli jsme ještě netušili, že to je tátův záměr, abychom neskončili u hokeje (smích).“

Změna na gymplu

„Táta věděl, že kdyby nám natvrdo řekl, že si nepřeje, abychom šli cestou profesionálního sportovce, tak se asi možná postavíme na zadní. I když jsme hráli závodně tenis na dobré úrovni, tak nás pomalu a šikovně nasměroval k medicíně a umění. Zlom přišel ve druháku na gymplu. Sport sice zůstal naší velikou láskou a já si nedovedu život bez sportu představit, ale tátova věta vždy byla – pánové, starejte se o svoji školu a vzdělání. Právě na gymplu došlo ke změně. Ve druhém ročníku jme začali s malováním obrazů a krátce na to se přidal i můj bráška. Myslím, že to bylo 14 dnů po mně. Vtipné na tom je, že technice malby a vůbec výtvarnému umění jsem tehdy nerozuměl. Například znalost použití terpentýnu jako ředidla olejových barev byla velmi překvapivá informace. To se psal rok 1986.“

Bratři Pavel (vlevo) a Petr Wohlovi na Křivoklátsku.

Medicína nebo umění

Pár měsíců před maturitou na gymnáziu museli Pavel a Petr řešit, kam dál. „Byly tři žhavé varianty. Zda jít na uměleckou školu, FTVS nebo na medicínu. Vyhrála medicína. Hodně k tomu opět napomohl táta, který nám dal knížku – Bojovníci se smrtí, což bylo o lékařství. S Petrem jsme si přečetli a stále se rozhodovali. Poslední tátův „majstrštyk“ přišel o letních prázdninách před nástupem do čtvrťáku, kdy nám domluvil brigádu v nemocnici, kde jsme dělali sanitáře. Najednou jsme viděli, o čem je život. V tu dobu se všechno zlomilo a oba jsme si řekli – chceme dělat medicínu.“

Zlatá maminka

Sice se zde zatím mluví jen o vlivu tatínka, ale bez maminky by byla dvojčata ztracena. „Táta nás sice psychologicky navedl na správnou cestu, ale nebýt maminky, tak jsme nevystudovali ani základní školu. Ve třetí třídě na základní škole řekla naše třídní mamince, že s Petrem nemáme na to ani „vystudovat“ základní školu (smích).“

Lékařské dvojčata

Na základní škole sice dvojčata musela být rozdělena, ale na vysoké se opět sešla. „S Petrem jsme šli do stejného kruhu. Učili jsme se spolu. Připravovali jsme se na kaž­dou zkoušku. Šli jsme si za svým cílem. Po úspěšném zakončení vysoké školy se měly naše cesty rozdělit. Petr, jehož oborem byla diabetologie, výživa a endokrologie měl jít do IKEMu. Já měl jít do Motola. Na poslední chvíli jsem si to rozmyslel a šel s Petrem do IKEMu. A byla to správná volba, protože dvojčata mají být spolu. Mým oborem je gastroenterologie a hepatologie. Dnes musím přiznat, že až do šesťáku jsem nebyl rozhodnut, kterým směrem v medicině chci jít. Táhlo mě to k interním oborům, proto jsem si vybral gastroenterologii a hepatologii.“

Medicínské kolečko

Pavel Wohl sice bez větších problémů vystudoval medicínu (v prváku na medicíně měl poprvé samé jedničky, na rozdíl od základní školy nebo gymplu), ale klasické medicínské kolečko jej stejně čekalo. „Sice jsme byli vystudovaní doktoři, ale znali jsme už práci sanitářů i sesterskou práci, což byla dobrá zkušenost. Znali jsme tuto práci i z druhé strany. Taky to na mě jeden sanitář zkoušel. Jen jsem se usmál a řekl – to mi neříkej, sanitáře jsem dělal. V dalších letech jsem si prošel skoro všemi povinnými odděleními před první i nadstavbovou atestací. Pokud nejdete do praxe s malým strachem a pokorou, tak to je to špatně. Musíte být nohama na zemi. Nesmíte se bát moc, ale takovéto mrazivé „lechtání“ obezřetnosti u každého lékaře musí být.“

Pavel Wohl při práci v ateliéru.

Dvacetiletá proměna

Pavel Wohl pracuje v medicíně více jak dvacet let a může srovnávat proměny při léčbě. „Je to neuvěřitelný posun. Kdybychom měli jít do detailu, tak tady budeme ještě za týden. Rychlost vývoje nových diagnostických i léčebných metod je obrovská. Pokud to půjde tímto způsobem, tak za dvacet let bude místo doktora počítač (smích). Ale lidský přístup se nesmí opomenout a je dokonce velmi důležitý. Závažné nemoci, které se před dvaceti lety jen tak tak dokázaly vyléčit, mají dnes vysoké procento úspěšnosti léčby. A to nemluvím o rozvoji a vývoji endoskopických přístrojů. Zobrazení slinivky pomocí endoskopické ultrazvukové sonografie, vyšetření žlučových cest pomocí cholangioskopie a celé řady dalších metod. To, co se dříve operovalo, se dnes dělá endoskopicky. Hodně se zabývám Crohnovou chorobou a ulcerózní kolitidou a i zde je neskutečný posun (biologická terapie). Vždy ale záleží na tom, aby pacient přišel včas.“

Endoskopie střeva

Velká řada lidí má třeba problém, ale bojí se jít na toto vyšetření. Hlavně na endoskopické, kdy je zaváděna hadice skrze konečník do tlustého střeva. „Je to velký předsudek. Pacienti se nemusí vůbec ničeho bát. Každému z nich nabídnu injekci, premedikaci, aby byl zákrok co nejšetrnější. Vím, že toto vyšetření není oblíbené, ale jde o zdraví. Problémy s tlustým střevem celosvětově výrazně narůstají, tedy především rakovina konečníku a tlustého střeva a také záněty tenkého i tlustého střeva. Léčba má šanci na úspěch, pakliže nemocní přijdou včas. Ale pokrok je tak velký, že i při pokročilejších fázích onemocnění máme již léčebné postupy a strategie. Optimismus je na místě. Z pohledu endoskopického vyšetření je velmi důležité, aby člověk netrpěl, protože záporné informace o tomto vyšetření jdou pak mezi lidmi jako lavina a na vyšetření raději nejdou. Ale vidím, že se přístup lidí k těmto metodám mění k lepšímu.“

Zárodky problémů

V dnešní době jsou zdravotní problémy s tlustým střevem na denním pořádku. „Příčin je několik. Vrozené genetické vady se zatím řešit nedají, ale ostatní neduhy, jako je kouření, alkohol, málo vitamínu D (rybí tuk), ano. Velkým problémem je obezita a málo pohybu. Střevo má rádo pohyb. Ale je to většinou u lidí z vyspělé populace. Třeba v Africe rakovinové nádory tlustého střeva skoro neznají. Tito lidé mají pohyb. Jedí většinou luštěniny nebo vlákninu, ale jakmile se přemístí do „fast foodového“ světa, tak se u nich výskyt závažných onemocnění prudce zvyšuje. To ovšem neznamená, že by si člověk nemohl dát bůček a jiné pochoutky. Může – ale pokud si jej dá k obědu, tak by odpoledne měla přijít nějaká sportovní aktivita a večer už by si bůček v žádném případě dát neměl. Strava by měla být racionální. Dobré jídlo k životu patří, ale všeho s mírou. To samé platí o pivu a vínu. Pokud si dá někdo denně jedno, dvě piva nebo dvojku vína, tak to nemůže být na škodu, ale pokud si někdo chce dát denně deset piv nebo litr vína, tak to je špatně. Nejhorší je strašení lidí různými populistickými kampaněmi.“

Vztah k Rakovníku

Pavel Wohl je sice rodilým Pražákem, ale k Rakovníku má dlouhodobě vřelý vztah. „Za vším stojí náhoda a ani v tomto případě tomu nebylo jinak. V roce 2005 skončila v rakovnické nemocnici gastroenteroložka, a jelikož zde mám kamaráda – doktora Tomáše Růžičku – tak slovo dalo slovo. Sice jsem člověk, který nesnáší řízení auta, ale překonal jsem to a dojíždím do Rakovníka už skoro jedenáct let. Příjezd do Rakovníka mi hned učaroval a ani po jedenácti letech si mi neokoukal (smích). A dokonce musím říct, že sem jezdím čím dál raději a se zdejšími lékaři a sestřičkami nemocnice (na endoskopii jsou to Jitka Laubrová a Eva Tolmanová) rád pracuji. Také jsem rád spolupracoval s bývalou primářkou Evou Mandákovou, která organizuje velmi hezké semináře pro lékaře rakovnické oblasti. Jinak náplní naší práce je kompletní gastroenterologie a choroby jater. Vše je ambulantní, ale když narazíme na závažnější problémy, tak není problém uložit pacienta v rakovnické nemocnici nebo poslat do IKEMu. Rozsah našich vyšetření je široký a za těch deset let máme značné možnosti. Velmi bych si přál, aby k nám nemocní chodili rádi a beze strachu.“

Malířství

Na začátku jsme si řekli o další lásce Pavla Wohla, což je malířství. „Pro mne i pro Petra je to hned vedle sportu veliký relax. Když mě to chytne, tak jsem schopen si sednout a malovat i osmnáct hodin denně. Je to nárazové, ale když to přijde, tak je to úžasné. Na endoskopickém sále je mnoho stresu a zodpovědnosti. Proto si rád vezmu paletu a dám se do malování. Mám rozmalováno třeba pět obrazů a přeskakuji od jednoho k druhému. Nebo jen tak sedím, dívám se na ně a čekám až přijde nápad. Když mám hotovo, tak teprve potom si naliji dvojku bílého. Ateliér mám doma. S Petrem každý malujeme jiným stylem a jsme si zároveň kritiky a poradci. Do toho přijde táta, který řekne svůj názor a přidá cennou radu. Já maluji zátiší, interiéry a historické městské celky. Rakovník je krásné město, ale miluji jižní Moravu. Tam přicházejí nápady samy. S Petrem často vyrážíme do terénu se skicákem, kde si uděláme obraz do tužky a doma jej převedeme na plátno. Ideální by bylo malovat v terénu, ale na to není čas. A právě vloni v létě přišla možnost udělat výstavu v Rakovníku, o kterou nás požádal pan Zoubek. Nápad se ale zrodil v hlavě pana Rabase (vnuk slavného malíře). S Petrem jsme neváhali ani minutu. Pan Zoubek je vynikající kumštýř. Přijel k nám. Vybral obrazy a výstava byla skvělá. Jedna z nejlepších, co jsme zažili. Letos máme v plánu zatím tři výstavy. V Rychnově u Jablonce, v Praze a v Severočeské galerii v Litoměřicích. Teď už jen najít čas a namalovat nějaké obrazy. Pokud by ale někdy přišla nabídka z Rabasovy galerie, tak nebudeme váhat ani chvilku,“ ukončil příjemné povídání Pavel Wohl.

David Svoboda