Podle plánu je nejpravděpodobnějším místem výstavby hřiště u Roztok. V návrhu jsou však ještě tři další varianty.

„Boj proti suchu a povodním je bojem o kvalitu půdy,“ říká geolog Radmil Drahoňovský

Zatopíme jedno území, abychom ochránili druhé?

S geologem Radmilem Drahoňovským jsme se v uplynulých letech sešli několikrát. Tématem našeho hovoru bylo obvykle sucho na Rakovnicku a to jak mu zabránit. Tentokrát jsem jej oslovila s tématem zdánlivě opačným – povodně a s nimi související záměr vybudovat na Berounce hráz neboli retenční nádrž. Ale sucho a povodně jsou spojité nádoby, dvě strany jedné mince, takže jsme i tentokrát v podstatě zůstali u tématu, kterým je udržení vody v krajině.

Přehrada vs. vysychání krajiny

„Voda, kterou neudržíme v plochách v celém povodí, stéká po nepropustné půdě, soustřeďuje se do toků a její přísun vrcholí povodňovými stavy ve středních a dolních částech říčního systému. A pokud definujeme, že za ochranu stojí území ve spodní části říčního systému, tak nejjednodušším, nejrychlejším a nejrealizovatelnějším řešením je výstavba přehrady nad chráněným územím. Což v podstatě Povodí Vltavy navrhuje,“ konstatuje Radmil Drahoňovský.

Z jeho úvodu vyplývá, že přehrada rozhodně není jediným řešením. Udržet vodu v horní části povodí znamená udělat taková opatření, abychom maximálně udrželi vodu v krajině. A jsme opět u práce s půdou, mezí, výstavby suchých poldrů, retenčních nádrží, rybníků a všech dalších opatření, která zabraňují vysychání krajiny.

„Neznám případy, že by často vznikaly povodňové stavy na území, kde je půda a krajina v pořádku, kde je půda schopna akumulovat a udržet velké objemy vody a kde je vyvážený stav mezi obdělávanou a neobdělávanou půdou – čili mezi poli a lesy. Tato opatření by v podstatě povodňové stavy vyřešila. Ne úplně vždy, ale určitě na 90 %. Ovšem jejich realizace je složitější a časově náročnější, než výstavba hráze,“ pokračuje.

Radmil Drahoňovský

Co chceme chránit?

Pokud i vás v tomto momentě napadne otázka, zda by tato opatření nebyla náhodou i nákladnější, pak vězte, že v první fázi možná ano. Ale tyto investice by se zcela jistě vrátily. Zlepšila by se kvalita půdy i tvář krajiny, dokonce by se zvedly výnosy zemědělcům.

„Pokud chceme pouze postavit přehradu, v podstatě říkáme, že má význam chránit jen spodní část povodí. Aby se ochránilo těchto 30 miliard (o nich se hovoří v materiálech ke stavbě přehrady), vynaloží se 6 miliard (sama stavba přehrady). Vzhledem k tomu, že jde o to ochránit majetek zhruba tří tisíc lidí, pak mi to z čistě finančního hlediska vychází, že do jednoho člověka v zátopovém území dolní Berounky stát investuje 2 miliony. Nebylo by lepší, mu ty dva miliony dát, ať se někam odstěhuje? I když přehradu postavíme, jakmile přijde větší než stoletá voda, přehrada stejně nepomůže. Možná teď trochu nelogicky řeknu, že jsem rád, že povodí ten návrh dalo, protože chce rozpoutat diskusi a dotlačit i jiné organizace, aby začaly problém sucha a povodní komplexněji řešit,“ upozorňuje geolog.

Trocha čísel

V této fázi si dopřejme malou odbočku, která nám nastíní nepříliš pozitivní budoucnost, jíž se však dočkáme, pokud se v dohledné době nezačneme zabývat výše nastolenými problémy. Víme o klimatických změnách i o tom, že zhruba každých deset let vzroste u nás teplota o 0,3 ºC. Jakmile se zvýší o jeden stupeň, nebude už možné na zdejších půdách stávajícím způsobem hospodařit – krajina vyschne. Pak, pokud nyní ke stavbě přehrady nedojde kvůli povodním, bude její stavba opět na pořadu dne za několik desítek let, ale kvůli suchu.

Dnes na Rakovnicku spadne za rok zhruba 500 mm srážek. Část se jich rychle odpaří, část steče po povrchu (čím dál tím více), část se jich vsákne do půdy a jen malý zbytek doplní i zásoby vod podzemních. „Z 500 mm (což je 500 l/m²) doplňuje zásoby podzemních vod pouze 10 – 15 %. To znamená, že největší objem vody zůstává v půdním horizontu. Největší zásoby vod jsou tedy v kvalitní půdě, odkud se postupně odpařují nebo jsou spotřebovány rostlinstvem. Pokud má půda retenční kapacitu pro vodu 100 mm/m² (tzn. 100 l H2O/ m²), tak v přepočtu na hektar to znamená, že na rozloze 100 x 100 m se zadrží 1000 m³ vody. Na Rakovnicku máme půdy s retenční kapacitou 160 až 200 mm. Ta se však z důvodu degradace půdy neustále snižuje. V údolní nivě Rakovnického potoka, kde jsem nedávno dělal pedologický průzkum, jsou běžně zastavovány půdy s retenční kapacitou dokonce 320 mm. Čili na hektaru se zde může zadržet 3200 m³ vody. Což je obrovské množství,“ vypočítává Radmil Drahoňovský.

Profil hráze, která by mohla vzniknout v prostoru dnešního fotbalového hřiště v Roztokách. Její výška je více než 33 metrů a základna valu je 140 metrů.

Další náklady

Pokud bude skutečně fungovat dávno zavedený koloběh vody, nebude tak často docházet k velkým povodňovým stavům a dokonce je tu i reálná možnost, že se zlepší zásoby vod podzemních, jejichž vyčerpání na Rakovnicku v budoucnu hrozí. Boj proti suchu a povodním je zkrátka bojem o kvalitu půdy a krajiny. Pochopitelně půda – pole a lesy – spadá pod Ministerstvo zemědělství a právě to by se mělo začít více starat, například i změnou různých pobídek pro zemědělce.

„Dnes nemá smysl nekvalifikovaně napadat přehradu a jen říkat, že se stejně zanese blátem – což se zanese, pokud se nebude nic dělat s půdou. Opět přijdou intenzivní deště a opět budou splachovat půdu. My je sice zastavíme přehradou, bláto se tam usadí a jeho vyčištění by stálo značné peníze. Tak se asi čistit nebude. Teď bychom mohli začít počítat, že přehrada sice něco ušetří, ale vyvolá další náklady. Proto ti, co mají proti přehradě námitky, by měli začít klást logické otázky a námitky a navrhovat, co by se mělo dělat lépe a jaká jsou další řešení. A ta jednoznačně existují,“ pokračuje geolog.

Nenahraditelné území

Faktem je, že pokud se o půdu nebudeme řádně starat, nezbude nám nic jiného, než stavět další a další přehrady a jediný „relativně volný“ prostor ve Středočeském kraji, který by poskytl dostatečné místo pro akumulaci značných zásob vod, je bohužel údolí Berounky.

„Vzhledem k tomu, že Povodí Vltavy pracuje v pětiletých plánech, máme v podstatě pět let na to, aby se o přehradě vedla diskuse. Během této doby by se měly zvážit obě strany mince – alternativy proti nádrži existují. Díky suchu v uplynulém roce se konečně začnou uvolňovat peníze na to, co je třeba. Což je udržení vody v krajině a práce s půdou,“ zdůrazňuje Radmil Drahoňovský a dostává se i k tomu nejpodstatnějšímu argumentu, který by nás měl odvést od myšlenek na zahrazení toku Berounky, a tím je ochrana nenahraditelného území: „Říkáme, že vynaložíme 6 miliard, abychom ochránili 30 miliard, a zatopíme jedno území, abychom uchránili jiné. To je přece nesmysl. Lokalita nad přehradou má obrovskou cenu a její hodnota se bude dále zvyšovat. Nedávno jsem viděl dokument, který přibližoval, jak se v Londýně snaží získat trochu zeleně. Jakási modelka rozjela kampaň, aby se přes Temži postavil asi 350 metrů dlouhý most a na něm se vytvořil park. Náklady na výstavbu jsou naplánovány na 170 milionů liber. Což, když si přepočteme v kurzu 35 korun, jsme téměř na našich šesti miliardách. Za obrovské peníze si dnes lidé v zastavěných aglomeracích rozvinutých zemí vytvářejí umělou přírodu a my si tu skutečnou zničíme,“ uzavírá.

Lenka Pelcová