Informační tabule U Šimků působí, jako by ji tu zapomněli silničáři.

Oběd v zákazu konzumace

Že se nedá věřit úplně všemu, co se napíše v novinách, sice nerad slyším, ale jsem ochoten to připustit, zvláště jedná-li se o naši konkurenci. Že se však nedá spolehnout ani na to, co si napíše člověk sám, toho bych se po 25 letech praxe nenadál. Ale neděle 28. února a následující řádky mě usvědčují z klamání veřejnosti a já na základě informací ze svého vlastního článku držel půl neděle nedobrovolnou hladovku.

Je nedělní ráno. Zataženo, sychravo. Psa by nevyhnal, ale mě se zdá počasí jako stvořené na celodenní cyklovýlet. Svačinu si schválně neberu, o to víc se budu těšit na oběd v některé ze zavedených restaurací cestou. Jen abych nepadl žízní, přibalím jeden nápoj v plechu do brašny v rámu kola, dále beru jen telefon a nějaké to kapesné. Start v 10 hodin z Lubné.

První kilometry vedou polní blátivou cestou na Hostokryje, odtud pokračuji další polňačkou až do Šanova. Penzion Na Statku je dobře značen a po chvíli přijíždím k jeho stojanům na kola. „Cyklisté vítáni,“ hlásí samolepka na dveřích, ale v lokále to na žádný uvítací tribunál nevypadá. Navíc hospůdka je podivně potemnělá. Ale vždyť jsem nedávno psal, že nový majitel bude vařit obědy sedm dnů v týdnu. Že by změna? Když se podívám na rozvrh provozní doby, je mi to jasné. Od pondělí do soboty 11 – 22 či 23, jen nedělní kolonka je přelepena bílou páskou s údajem 16 – 22. Polévka se tudíž nekoná. No nic, najím se v Jesenici.

Pokračuji dále po cyklotrase a dávám si veliký pozor, abych za Šanovem nezakufroval jako posledně a neskončil na Novém Dvoře. Vjíždím do lesa, na prvním rozcestí bez značení se držím vlevo, dávám si pozor na odbočku s nasprejovanou šipkou vpravo, která mě minule svedla z cesty, jenže po chvíli stejně vjíždím do Nového Dvora, jen o něco dál než posledně. Využívám všech svých orientačních schopností, pekelně se soustředím a pokračuji v cestě. Měly by přijít Řeřichy, ale když se mi postaví do cesty rozestavěný most, tuším, že jsem se ocitl v Petrovicích. Ale nevadí. Vezmu to přes Krakov až do Čisté. Cestou je hospod jako naseto, to by bylo, abych někde neuspěl.

V Petrovicích u zavřených vrat Zájezdního hostince zavzpomínám trochu nostalgicky na zlaté časy, kdy tu Zelenkovi pekli vepřová kolena či skopové. Jedny zamčené dveře si mohu prohlédnout též v hostinci v Zavidově a pak už odbočuji ke Krakovu. Mít otevřeno, měli by v místní hospodě srnčí guláš, jak se dozvídám z reklamní tabule. Ale v neděli otevírají stejně jako každý den až v 18 hodin. Hospodský se jmenuje Trávníček, a mně se bezděky vybavuje Mountfield, Jesenice a moje navigační chyba. „Debile,“ nadávám si, když slyším, jak mi začíná kručet v žaludku.

Z Krakova jsem za chvíli na Krakovci. Příjemně vytopenou restauraci u hradu si vybavuji v souvislosti s přebory v uzení masa. Za chvíli jsem u vrátek, kde se dozvídám, že podnik má zavírací dny od října do března. Nevadí, dám si alespoň nápoj z vlastních zdrojů.

Moje kolo už vypadá jako motocykl po šestidenní a stejně je na tom i brašna v rámu. Zip se cestou povolil, a tak mi pracně vydolovaná plechovka připomíná hroudu hlíny. Bohužel i hrdlo s uzávěrem je pokryto vrstvou ornice. Snažím se rukavicí očistit alespoň otevírací plíšek, ale i tak mám pocit, že piju za studena hliněné.

Polní cesta pod hradem mě vede do Šípů. Nárožní konzum s občerstvením je uzamčen na několik visacích zámků, takže pokračuji do Bělbožic. Míjím několik krásně upravených nemovitostí a v duchu si říkám, jací šikovní řemeslníci v nich asi bydlí. Mám sto chutí zazvonit u některého z domů a požádat o skývu chleba. A v tu chvíli si vybavuji slova Radka Fišera, který nedávno básnil o tom, jak skvěle vaří U Šimků v Čisté. Takže dupnu do pedálů a za chvíli jsem na místě.

Je neděle, 13.30. Velká černá tabule mě láká na drštkovou polévku, uzenářský nebo segedínský guláš nebo dokonce krocaní jatýrka. Utírám oslintaný tachometr a když přicházím blíž, všímám si, že nápis je škrtnutý. U dveří mě poleje studený pot: Otevřeno pouze od úterý do soboty!

Mám po náladě. Světýlko na konci tunelu vidím ve dveřích Jednoty. Vstupuji dovnitř, uklidňuji zákazníky, že opravdu nejsem Jožin z bažin, a ptám se, kde se dá v okolí v neděli naobědvat. „Možná na pumpě na Zdeslavi. Zavolám tam,“ radí mi ochotně chlápek v montérkách. Po chvíli má pro mě špatnou novinu. „Kdybyste byl větší skupina, asi by to nebyl problém, ale kvůli jednomu prý fritézu zapínat nebudou.“ Mají pravdu. Vždycky jsem chtěl být větší skupinou, ale narostl jsem jen do 165 cm, s tím teď už nic nenadělám.

„Dejte mi, prosím, jednu klobásu,“ rezignuji u pultu s uzeninou. V regálu s pečivem vybírám rohlík a v chlaďáku nápoj. „To chcete jako k obědu?“ ptá se mě sympatická prodavačka s černými culíky. „Co mi zbejvá?“ odpovím. „Tak já vám to aspoň ohřeju.“ Po chvíli přichází s klobásou na talířku, s hořčicí a příborem. Já usedám do rohu prodejny na plastový nábytek, který tu mají vyštosován na léto, a pod cedulí „Zákaz konzumace“ se pouštím do hodování. Navrch si dám ještě kafe z automatu a připadám si jako král. Děkuji, klaním se až k zemi a vyrážím. Směr Zdeslav, Velká Chmelištná, Drahouš a pak po bludné cyklostezce zpět k domovu.

Další otevřený podnik nacházím až těsně před cílem v Senomatech. Restaurace Na Návsi má otevřeno celý týden od 10.30 hodin. „Ve všední dny vaříme i hotovky, ale dnes vám můžu udělat maximálně smažák s hranolkami,“ sděluje hospodská. Ptám se, zda jí nevadí velikost skupiny. Když s úsměvem zakroutí hlavou, dávám si už druhé nezdravé jídlo během dne a k tomu trochu vitamínů B. Jako od Bakaláře.

Pavel Sklenička