Řidička autobusu Kristýna Suchomelová.

„Jako malá jsem vozila v kočárku ‚dvanáctsettrojku‘,“ říká řidička 25tunového kolosu

Ženy za volantem autobusu a kamionu

Vlasy dlouhé do pasu, štíhlá a drobná postava a vizáž dvacetileté dívky. Takový popis by většina lidí jen těžko přiřadila k řidičce kamionu. Stejně jako svojí profesí, tak i vizáží bourá 33letá Hana Beranová ze Žlutic všeobecné klišé, že žena za volantem náklaďáku musí být zákonitě potetovaný babochlap s mluvou dlaždiče. Takovému obrazu se na míle vzdaluje. U rakovnické firmy Anexia pracuje už tři roky a není zde jedinou profesionální řidičkou. Druhou růží v trní je stejně stará Kristýna Suchomelová z Veclova. Ta už několik týdnů usedá za volant linkového autobusu.

Hrály jste si jako malé spíš s autíčky?

K. S.: Jako úplně malá spíš s autíčky a pak i s panenkami. Pamatuji si, jak mi jednou naši chtěli koupit nějaký dárek, vzali mě do hračkářství, ať si něco vyberu, a já jsem sáhla po traktoru.

H. B.: S autíčky. V kočárku jsem vozila „dvanáctsettrojku“. Vztah k autům mám i díky dědovi, který je automechanikem, takže jsem se mu v dílně pořád pletla. I když mě odháněl, že holky tam nepatří a že budu špinavá, stejně mě neodradil.

Pamatujete si, kdy jste poprvé seděly za volantem?

K. S.: Poprvé v autoškole, v traktoru. A bylo to strašné. Řadící páka je jinde, takže jsem ji za jízdy věčně někde hledala.

H. B.: Bylo mi dvanáct let a řídila jsem na poli žigula. Bylo to právě s dědou a už odmala mi říkal, že mi to jde. Když jsem byla malý capart, tak jsem i po zvuku poznala, jaké auto k nám jede.

Udělaly jste si řidičák hned v osmnácti?

K. S.: Chodila jsem na střední zemědělskou školu, kde se dělal řidičák povinně v rámci školy, takže jsem ho měla hned, jak to šlo. Nejdřív na traktor, pak jsem si dodělala ještě na náklaďák, osobák a motorku. Dneska už mi chybí jen skupina E.

H. B.: Autoškolu jsem dělala ještě před osmnáctinami a řidičák jsem dostala den po narozeninách. Hned ten den jsem si musela udělat vyjížďku ze Žlutic do Varů, abych si to vyzkoušela. Auto jsem měla svoje, k osmnáctinám jsem dostala Favorita.

Proč jste se rozhodly stát profesionální řidičkou?

K. S.: Byl to tátův nápad a ze začátku mi připadal dost šílený. Ale tak dlouho do mě šil, až jsem si řekla, že se půjdu do Anexie zeptat. Předtím jsem dojila krávy, jenže jsem začala mít různé zdravotní problémy a musela si najít jiné zaměstnání. Než jsem do Anexie nastoupila, musela jsem si udělat profesní průkaz, což znamenalo absolvovat 140hodinové školení. Jezdila jsem do autoškoly do Žatce.

H. B.: To je otázka, kterou si dodnes sama kladu. Ono se to těžko vysvětluje, prostě jsem chtěla, vždycky mě velká auta fascinovala. Čím větší, tím lepší. Deset let jsem pracovala jako úřednice na magistrátu a jednoho dne jsem sebrala odvahu a přihlásila se do autoškoly, to bylo v roce 2012. Do toho jsem si rovnou udělala i profesák. Je pravda, že jsem si chvílemi říkala, jestli opravdu nejsem trochu blázen, ale vůbec toho rozhodnutí nelituji. Ale moje maminka se o mě pořád bojí a říká mi, jestli bych se nechtěla vrátit zpátky do kanceláře. To opravdu nechci, líbí se mi za volantem.

Bylo to těžké rozhodování, z čeho jste měly největší obavy?

K. S.: Zazečátku jsem se na všechno hrozně těšila, takže obavy jsem neměla. Nejhorší pro mě bylo chodit do práce a zároveň si dělat profesák. V kravíně jsem byla od půl čtvrté do osmi a už v osm jsem měla být na školení, ale naštěstí mi vyhověli, že jsem mohla chodit až na devátou. K tomu jsem se ještě musela postarat o děti a zařídit si hlídání. Bylo to náročné, ale naštěstí to trvalo jen tři týdny.

H. B.: Vůbec mi nepřišlo na mysl, že bych se měla něčeho bát, strašně jsem se na to těšila. Až potom, když se mi zákonitosti profese začaly rozkrývat, jsem si chvílemi říkala, jak zvládnu tohle a tamto? Třeba co budu dělat, až mi bouchne guma, že kolo ani neodvalím. Teď mám trochu obavy i z náledí a sněhu, ale na začátku jsem si to nepřipouštěla. Ona i práce okolo – nakládání a vykládání, není nejjednodušší. Není to jen o tom, jak se říká, kroutit kolečkem. Je to práce, která zabere hodně času a energie, protože děláme dvanáctky. Ale pořád mě to strašně baví.

Proč jste upřednostnily kamion/autobus?

K. S.: Do kamionu bych nešla. Myslím si, že je to daleko náročnější. Můj bratr jezdí s náklaďákem, takže vím, co to obnáší. V autobuse jedete většinou hodinu, pak máte možnost se trochu protáhnout. S kamionem jedete v kuse 4,5 hodiny, pak máte 45 minut pauzu a zase 4,5 hodiny v kuse. Navíc vezete náklad, který musíte vyložit a naložit. To lidi vám nastoupí a vystoupí sami.

Řidička kamionu Hana Beranová.

H. B.: Ve firmě mi nabízeli, jestli bych nechtěla jít na autobus, ale to mě neláká. Je to větší zodpovědnost.

Jaké jste řidičky?

K. S.: Težko říct, to byste se měla zeptat spíš cestujících. Mám ráda klidnou jízdu, kdy to moc nedrncá a je to pro cestující pohodlné. Samozřejmě ale nemůžu jezdit tak pomalu, abych měla zpoždění. Vyloženě rychlou jízdu ráda nemám. Když mi bylo 23 nebo 24 let a koupila jsem si svoje první auto, vymstilo se mi, že jsem moc pospíchala do práce. Sice jsem jela jen sedmdesátkou, ale hodně pršelo. V Krušovicích v zatáčce u zastávky jsem dostala hodiny a nabourala do stromu. Auto jsem defitivně zrušila a sama skončila v nemocnici s natrženými játry. Od té doby mám respekt a snažím se jezdit opatrně.

H. B.: Těžko říct, řekla bych o sobě, že jsem opatrnější. Rozhodně opatrnější než většina mých mužských kolegů. Nejezdím tolik rychle, takže si zřejmě někdy myslí, že jsem až pomalá. Ale stojím si za tím, že není kam spěchat a obzvláště ne, když za sebou máte 25 tun. Naložená jezdím opravdu opatrně, z toho mám respekt.

Už jste musely nějak bojovat s předsudky a hloupými narážkami typu: Dejte si bacha, řídí ženská?

K. S.: Samozřejmě jsem různé narážky slyšela. Ženy jsou hodně překvapené, že pojedou s řidičkou, někteří chlapi zase reagují tím hloupým: Ježiši, to bude jízda. Ale nijak to nevnímám a nevěnuji tomu nějakou velkou pozornost, abych se zbytečně stresovala a snažila se jim ukázat, jak jezdím dobře. Prostě si jedu po svém, ať si trhnou.

H. B.: Zažila jsem to, občas slyším, proč to dělám, že za volant nepatřím, že to není nic pro ženskou. Ale takových reakcí bylo málo. Vždycky to bylo jen takové jízlivé popichování, ne že by byl někdo vyloženě nepříjemný.

Mělo by být profesionálních řidiček víc?

K. S.: Rozhodně ano, ať nejsem na autobusu sama.

H. B.: Ano, protože ženy jsou opatrnější. Tím, že se víc bojíme, jsme zodpovědnější. Připadá mi, že chlapi víc riskují. Názor, že řidičem kamionu by měl být jedině chlap, je dost zkostnatělý. Dneska už mají auta posilovače, takže to není něco, co by žena nezvládla. Navíc muži tuhle profesi bohužel občas berou tak, že pro ně není jiná možnost, než jít na kamion. Dost převládá názor, že když už nevím co, půjdu řídit, že to může každý blbec. To si rozhodně nemyslím.

Máte na svých trasách nějaká místa nebo úseky, ze kterých máte strach?

K. S.: Je tu pár nepříjemných křižovatek, ale vždycky se s tím poperu. Špatné je to třeba v Senomatech, kam se hůř zajíždí, ale zase tam díky zrcadlům dobře vidíte. A nepříjemné je to na Křivoklátsku, navíc ve tmě, kdy ani nevidíte, kde končí silnice a začíná krajnice. Ale jezdím tak, abych se na silnici bát nemusela.

H. B.: Takových úseků mám i povícero. Například je jedna trasa, která se nedá celá jezdit po dálnici a část vede přes vesničky, kde je to úzké a samá ostrá zatáčka. Tam se potkat třeba s autobusem je neštěstí. Vždycky se modlím, ať je tam co nejmenší provoz.

Už vás na silnici potkal nějaký nepříjemný zážitek?

K. S.: Vždycky je nepříjemné, když před vámi zastaví nějaký řidič, hned otevře dveře a vyleze ven. To pak máte co dělat. Dvanáctitunový stroj nezastavíte na pětníku. A taky platí, že jen tak tři z deseti řidičů vás pustí, když vyjíždíte ze zastávky.

H. B.: Nejhorší zážitek byl, když mě na pražském okruhu vybrzdil řidič kamionu. Měl zřejmě pocit, že záměrně brzdím provoz, jenže jsem jela tak, jak mi dovolil provoz přede mnou. On mě předjel a šlápl na brzdu. Bylo to opravdu na centimetry. Kdybych měla naloženo 22,5 tuny a neubrzdila to, tak jsem byla placatá. Opravdu nechápu, co si od toho řidiči slibují a proč to dělají.

Máte nějakou radu pro ostatní ženy, které zvažují, jestli by to nebyla práce pro ně?

K. S.: Hlavně ať vydrží. Nejkritičtější je poprvé sednout do autobusu, pokud předtím neřídily nic většího než osobák. V Žatci jsem dělala autoškolu na starém autobusu a ten měl obrovskou vůli ve volantu a řídil se hrozně. Bylo to opravdu hodně o výdrži.

H. B.: Pokud do toho mají chuť, tak ať se nebojí a jdou do toho. Držím jim palce.

Markéta Hartlová