Návrat volyňských Čechů z Kliščichy do ČSR v únoru 1947. Antonie Kovářová (tehdy ještě Mazurkiewiczová) je úplně vlevo. Vedle ní je maminka Marie Mazurkiewiczová.

Antonie Kovářová: „Věděly jsme, že jsme konečně v bezpečí, že tady nás nikdo nezastřelí.“

Zpověď ženy, která přežila válečné hrůzy na Volyni

Češi, kteří koncem 19. století přicházeli z Rakousko-Uherska na Volyň, byli pro tuto oblast tehdejšího carského Ruska božím požehnáním. Přinášeli sem nejen kulturu a osvětu, ale především hospodářský rozvoj. Podle dostupných informací zde založili 82 škol, 71 kulturních domů, 9 sokoloven, 42 hasičských zbrojnic a 42 kostelů, postavili 113 mlýnů, 32 mlékáren, 16 pivovarů, 5 cukrovarů, 37 strojních dílen, 19 větších cihelen, 2 elektrárny, cementárnu a vápenku. A učili zdejší obyvatelstvo hospodařit. Ukázali jim, jak správně obdělávat pole, jak využívat chlévské mrvy jako hnojiva, stavěli chmelnice a dokonce první pivovar na území Ruska.

Historicky patřilo volyňské území Polsku, posléze připadlo Rusku. Roku 1919 vytlačila armáda gen. Józefa Pilsudského z tohoto teritoria sovětská vojska a připojila ho opět k Polsku. Přišel však rok 1939 a známá smlouva Ribbentrop – Molotov znamenala vrácení Volyně Sovětskému svazu. Po napadení svazu Hitlerovou armádou v roce 1941 se stala Volyně německou okupační zónou. Až do roku 1944, kdy byli Němci Rudou armádou vyhnáni, a území se stalo součástí Sovětského svazu. Na Volyni tedy žili Poláci, Rusové, Ukrajinci, Židé a Češi. To pro vysvětlení historických souvislostí.

Antonie Kovářová dnes.

Do carského Ruska

Předci Antonie Kovářové, která dnes žije v Kosobodech u Jesenice, se usadili na Volyni koncem 19. století. „Můj dědeček pochází z Libunce u Turnova a babička z Herálce. Když odjížděli do Ruska, byly babičce tři roky, dědeček byl o devět let starší. Tady byla bída a na Volyni byly pro přistěhovalce připraveny pozemky. Moji prarodiče se usadili ve vsi Kliščicha, v rajonu Dubno, v oblasti Rovno. Tam jsem se v roce 1934 narodila. Když mi bylo sedm let, začala jsem chodit do školy na Křivuchu. Musela jsem jít pěšky přes kopec a přes les. Chodila jsem ještě s kamarádkou. V zimě tam bylo hodně sněhu, do kterého jsme zapadaly. Kolikrát jsme přišly do školy úplně promočené. Paní učitelka nás vysvlékla, půjčila nám své oblečení a to naše usušila. Pak zřídili školu v naší vesnici a už to bylo lepší,“ začíná své vyprávění Antonie Kovářová. „Když jsem byla malá, mluvila jsem česky, ukrajinsky a polsky. U nás nebyla česká škola, jen ukrajinská, a tak jsme se učili v ukrajinštině. Polsky jsme se naučila od tatínka. Na něho jsem mluvila polsky, na maminku česky.“

Jozef Mazurkiewicz a Jaroslav Kovář ve vojenských uniformách.

Peklo na Volyni

Když vypukla druhá světová válka a německá armáda obsadila západní území Sovětského svazu, nastalo na Volyni peklo. V regionu operovali nejen Němci, ale zejména Banderovci. To byli ukrajinští nacionalisté, kteří se snažili s pomocí nacistů vytvořit samostatnou Ukrajinu nezávislou na Sovětském svazu. Metodou, kterou k tomu zvolili, byl teror. Etnické čistky byly zcela běžné. Němci likvidovali hlavně Židy, Banderovci vraždili zejména Poláky. S Banderovci, kteří prosluli svojí krutostí, měla své zkušenosti i Antonie Kovářová a její rodina. Ta byla smíšená. „Moje maminka byla Češka, tatínek Polák. Jmenovali jsme se Mazurkiewiczovi. Tatínka v roce 1942 poslali Němci do Říše na práci, tak řádění Banderovců v naší vesnici a okolí unikl. V chalupě jsme byly jen maminka s babičkou a já.“

Podle Antonie Kovářové bylo nejhorší, že nikdo nevěděl, kdo je Banderovec a kdo není. V noci si nasadili šátky přes obličej, aby je nebylo poznat, a vyvražďovali Poláky. Vrátili se domů, umyli si ruce a dělali jako by nic. Měli po vesnicích celou řadu konfidentů. „Nás, Čechy, nechávali být. Byli nám vděční, že jsme naučili Ukrajince hospodařit a povznesli jsme celou oblast. Ale byly i výjimky, kdy jejich řádění odnesl i Čech. Jednou navečer k nám přišel cizí chlap s velkým psem. Maminka právě dělala bramboráky, on se zeptal, jestli se může posadit a na něco zeptat. Maminka řekla, že ano, udělala mu čaj a dala mu i bramboráky. Krmil jimi sebe i psa. Ptal se jí, jestli zná nějakého Parpela. To byl Čech, který dělal starostu naší obce. Maminka mu řekla, kde bydlí, on poděkoval a odešel. Jak jsme se později dozvěděli, od nás šel rovnou k Parpelovi a zeptal se ho, co by dělal, kdyby se ve vsi objevili Banderovci. Parpel mu řekl, že by sedl na koně, jel do Dubna a zalarmoval stripki, což byla Němci dosazená ukrajinská pořádková služba. Sotva chlap odešel, vtrhli do domu Banderovci, Parpela vyvlekli na ulici a oběsili ho před domem na třešni. Dívat se na to musela polovina vsi včetně dětí. Byla to hrozná podívaná. Nikdo ho nesměl sundat. Až pak přijeli stripki, sundali ho a pohřbili,“ vzpomíná na jednu otřesnou událost Antonie Kovářová.

V Košicích vítal volyňské Čechy i generál Ludvík Svoboda.

Pogromy na Židy

K masakru polských obyvatel z nedaleké Křivuchy došlo u hájovny, asi dva kilometry od Kliščichy. „Banderovci tam zahnali všechny Poláky z Křivuchy, uřezali jim hlavy a těla naházeli do studny. Pak hájovnu zapálili.“

Pogromy na Židy také paní Kovářová zažila. „Jen jednou jedinkrát přijel tatínek z Německa na dovolenou. Seděli jsme v kuchyni a s námi tam byl i soused Zachar Zahotowczyk. Byl to Žid. Najednou se rozlétly dveře a v nich stáli stripki. Zeptali se, který z mužů je Zahotow­czyk. Sebrali ho, odvedli a zastřelili. Jeho smrt měl na svědomí jeho sok v lásce, také Žid. Aby se ho zbavil, podplatil stripki, aby ho zlikvidovali. Když ho odvedli, tatínek vyskočil z okna a bos běžel ve sněhu až do Dubna, kde sedl na vlak a odjel zpátky do Říše. Nám pak napsal, že se tam v pořádku dostal. Žid, který si vraždu objednal, svého soka ale dlouho nepřežil. Němci ho našli schovaného na půdě a zastřelili ho.“

Také Mazurkiewiczovi schovávali na zahradě židovské spoluobčany. „Měli tam vykopaný bunkr, kde byli ukrytí přes den, a večer přicházeli k nám. Jedna Židovka ale v bunkru onemocněla a zůstala ležet v teple i přes den. Lehla si do babiččiny postele. Procházela německá kontrola a ptala se, co jí je. Řekli jsme německy, že je ,krank‘. Němci chtěli poslat pro doktora, ale řekli jsme jim, že už to bude dobré. Tak Němci zase odešli. Kdyby doktor přišel, určitě by poznal, že se jedná o Židovku a nás by všechny postříleli,“ přidává další příběh paní Kovářová. Hromadné popravy Židů se většinou konaly v Manaské dolině nedaleko Dubna.

Když se přiblížila na Volyň fronta, byla i Kliščicha plná vojáků. „Spali i u nás na peci a na podlaze. Nejprve Němci, pak Rusové. Banderovci tam byli pořád, i když se je snažili Rusové krotit, což se jim moc nedařilo. Jednou naší vesnicí projížděl na koni samotný Stěpan Bandera.

Dobývání Monte Cassina

Zajímavý je i osud Józefa Mazurkiewicze, otce paní Antonie. Jak jsme už naznačili, byl v roce 1942 odeslán na nucené práce do Říše. „Nejdřív pracoval jako zemědělský dělník a pak dělal na železnici při opravě rozbombardovaných kolejí. V roce 1943 se mu podařilo utéct přes Nizozemí do Velké Británie, dostal se do Glasgowa, kde byl výcvikový tábor pro polské vojáky. Dostal se do jednotek, kterým velel polní maršál Harold Alexander. Konkrétně působil u 11. karpatské divize gen. Wladyslawa Anderse. Vylodil se na Sicílii a dobýval známou německou pevnost Monte Cassino. Po válce se vrátil na britské ostrovy, kde byl až do roku 1947, kdy byla polská jednotka rozpuštěna. Mohl si vybrat: buď se vrátí do Polska, nebo dostane jako výsluhu 500 ha v Kanadě. Zvolil si Polsko, aby našel svoji rodinu,“ popisuje válečnou anabázi svého dědy syn Antonie Kovářové Jiří.

„V roce 1948 přijel do Polska a začal svoji rodinu hledat. Pátral přes Červený kříž na Volyni, kde mu řekli, že Češi odjeli do Československa. Podařilo se mu získat i naši adresu. Napsal mamince a sešli se na Sněžce. To bylo v roce 1950. Protože tatínek nechtěl čekat na zdlouhavé vyřizování žádosti o povolení pobytu, dohodl se s maminkou, že při vhodné příležitosti překročí hranici a přeběhne do Čech,“ doplňuje paní Antonie.

Transport do ráje

Vraťme se však ještě do Volyně na konci války. Až do léta 1946 probíhala jednání mezi sovětskou a českou vládou o možnosti vycestování volyňských Čechů za svými muži, kteří byli vojáky Svobodovy armády. Teprve na osobní dopis prezidenta Beneše Stalinovi a na naléhání ministra zahraničí Jana Masaryka a gen. Ludvíka Svobody byla podepsána dohoda o odchodu Čechů z Volyně. Ti měli dosídlit české pohraničí po odsunutých Němcích.

„Odjeli jsme v únoru 1947. V Dubně, které je od Kliščichy vzdálené asi 3 km, byl komitét, který transporty organizoval. Kdo mohl, z Ukrajiny prchal. Bezpečnostní situace tam byla hrozná. Nikdo si nebyl jistý životem. Kdo měl, mohl si vzít i majetek, třeba i domácí zvířectvo. Babička, maminka a já jsme jeli hned prvním transportem. Když jsme vyrazili, vůbec jsme netušili, kam jedeme. Cestovali jsme dobytčáky, které ale byly vytápěné. V našem vagónu nás jelo patnáct. Měli jsme tam kamínka s komínkem, strejda Kovář, který tam topil, usnul, komínek vypadl a všechen kouř šel do vagonu. Tak jsme pootevřeli dveře. Najednou se k nám začal někdo do vagonu dobývat, tak jsme zase rychle zavřeli. Možná to byli Banderovci, kteří nás chtěli okrást,“ vzpomíná Antonie Kovářová. „Přesně 10. února 1947 jsme přijeli do Košic, kde jsme vystoupili. Bylo 20 stupňů mrazu a půl metru sněhu. Čekalo nás bouřlivé uvítání, přítomen byl i generál Svoboda. Vzali nás do hotelu, dali nám najíst a s sebou na cestu chleba, máslo, marmeládu. V obchodu mi maminka koupila dvoje ponožky. Prodavačka nám říkala, abychom zůstali na Slovensku a nejezdili do Čech. Když se jí maminka zeptala proč, tak jí odpověděla, že tam je všechno na lístky a na Slovensku ne. Přijeli jsme do Žatce. Tam si volyňští Češi, kteří už tu bydleli, přijížděli náklaďáky pro své rodiny. My jsme ale nikoho neměli. Tak jsme se vydali jiným vlakem do Jesenice. Tam jsme seděli a brečeli, protože jsme neměli kam jít. Bratranec mého manžela Vašek Kovář přijel pro svoji tetu, která také nikoho neměla, a když nás viděl, tak nás saněmi odvezl do Kosobod.“ (Dokončení příště)

Tomáš Bednařík