První útok šedesátých let – zleva Zdeněk Jánský, František Linke, Karel Polívka.

„Na Kladně jsme trénovali klidně i v půlnoci,“ říká Zdeněk Jánský

Na zápas jsme jeli i na kole...

Koncem loňského roku proběhly v Novém Strašecí oslavy připomínající fakt, že zdejší hokejový klub SK Viktorie funguje (byť s přestávkou) již osmdesát let. Jedním z těch, kteří se slavnostního večera v bývalé restauraci NKC zúčastnili, byl i Zdeněk Jánský, který strašeckým hokejem žil zhruba dvacet let: „Začínal jsem na Fortně a končil na zimáku v Praze, kde jsme hráli nějakou kvalifikaci,“ říká muž, který hrál na pravém křídle. Právě s ním jsme si povídali o době, kdy se k lednímu hokeji využíval areál Na Kocourku. Což podle stavebního deníku bylo od 24. září 1953. Původně tu totiž bývala školní zahrada, kterou tehdejší hokejoví nadšenci přeměřili a zjistili, že jim rozměrově vyhovuje. Dostali proto od ní klíče, škole byla dána náhrada a začal se tu stavět stadion.

Začátky a nadšení

„Jak jsem se k hokeji dostal? Díky tomu, že mě to už jako kluka bavilo. Začínal jsem asi v šesti letech, ale nevěděl jsem, jestli jít raději na lyže nebo na brusle, takže jsem to střídal. Pak jsem ještě začal hrát tenis a ping-pong. Fotbal mě nijak netáhnul, i když jsem si občas s klukama chodil zahrát, ale hokej ano, tak jsem se mu začal věnovat intenzivněji. Dokonce to fungovalo tak, že jsem si doma natáhl šlajfky a dojel na nich až na rybník. Zní to neuvěřitelně, ale všude byly klouzačky – ledovky, tak se jelo,“ přibližuje Zdeněk Jánský.

Jeho otec byl hokejovým funkcionářem, takže, jak dodává, vše do sebe nějak zapadalo: „Když jsem hrál za žáky, táta nás vozil na zápasy. Bez mecenášů to nešlo a nejde to ani dnes, i když mnohdy jsme si s dopravou vystačili i sami.“ Jako žáci se účastnili i školních turnajů. Tradičním soupeřem strašeckých byly například Lány či Rynholec. „Na zápas jsme jeli klidně na kolech. Prostě jsme na ně sedli a vyrazili. Tak jsme do toho byli zbláznění. Pochopitelně jsme takto nejezdili někam daleko, ale do okolních vesnic jsme se dopravili sami i s výstrojí. Ta tehdy vypadala jinak, než ta dnešní. Chrániče byly jen z filcu a koženky, v níž byly uchyceny bambusové tyčky. Poklice na koleno, to byla jen prošitá kůže. Rukavice měl každý koupené své, někdo hrál i v obyčejných. Helmy žádné nebyly, jen brusle a hokejky, což se dalo uvézt i na kole,“ líčí.

Šlo to i bez bruslí

Když hovoří o tom, že rukavice měl obvykle každý své, musíme si uvědomit, že například dresy byly „putovní“. „Měl jsem výhodu, že můj budoucí švagr hrál už za áčko, takže já jsem věci po něm dědil. Jinak to bylo špatné, dresy byly jedny, maximálně dvoje a šetřily se pro ty starší. My malí jsme museli počkat. Mezi dospělými a námi byli ještě dorostenci. Kabiny jsme neměli žádné. Ale ve Sportce v patře byla jedna místnost, kde jsme měli skříně s dresy a vybavením. Ta zároveň sloužila jako klubovna. Scházeli se tam především dospělí, ale chodilo nás tam i pár mladších. Vždy jsme čekali, až skončí zápas, hráči přijdou, svléknou se. My jsme si jejich věci hned vzali a spěchali domů, abychom je dali vysušit a měli je pro sebe,“ pokračuje ve vzpomínkách.

To, jak byli kluci i přes popsané nesnáze pro hokej zapálení, dokládá i jednou historkou: „Neměli jsme brankáře, tak jsme řekli jednomu klukovi, který v životě nestál na bruslích a nikdy nechytal, aby nám odchytal jeden zápas. Dali jsme mu dres a on byl na to tak hrdý, že den předem chodil po náměstí ve výzbroji, aby ho holky viděly. Jak to nakonec odchytal, si už nepamatuji, jen vím, že v bráně stál bez bruslí.“

Na Kocourku

Pochopitelně, když hokejisté chtěli led, museli sami vzít do rukou hadice a plochu si postříkat vodou. „Naštěstí tam byla studna, takže vodu jsme měli svoji. Občas nám také pomohli hasiči, především postříkat ten základ. Sami jsme si ale lajnovali a vše dělali svépomocí. Terén Na Kocourku nebyl ideální, ze svahu prosakovala na plochu voda a sjíždělo nám to tam. Než se udělal první led, byla to vždy neskutečná práce. Lezly tam kameny, ale to je škoda slov. Bavilo nás to, tak jsme to nějak přečkali. Led tu býval dlouho, Rakovník ho už neměl, a my jsme pořád hráli. Nepřítelem tu bylo sluníčko, které svítilo na východní stranu. Tam jsme k mantinelům museli dávat sníh, ale led jsme většinou udrželi dlouho. Také jsme ale třeba v půlnoci vstali a šli jsme stříkat. Prostě jsme se střídali a polévali.“

Ono zmíněné nadšení nejen pro hru nesdíleli, jak vyplývá ze slov Zdeňka Jánského, úplně všichni: „Většinou se nás sešlo jen několik, a to i v případě plánovaných brigád. Ale to se týkalo i pozápasových posezení v hospodě, kde jsme probírali detaily utkání. Byli i tací, co přiběhli na poslední chvíli, nazuli brusle, odehráli a spěchali domů.“

Plocha Na Kocourku však nesloužila jen hokejistům. Bruslila tam i veřejnost. „I když osvětlení nebylo právě levné, dovolili jsme si tam i rozsvítit a k veřejnému bruslení jsme pustili i muziku. Vstupné bylo asi tři koruny, takže jsme i něco získali, byť to nebylo nijak divoké,“ upřesňuje.

Zdeněk Jánský

Úrazy

Při pohledu na staré chrániče či líčení toho, jak dříve vypadaly, člověka hned napadne, že úrazů asi muselo být mnohem více, než dnes. Podle Zdeňka Jánského to tak nebylo. „Nebyly sice takové chrániče jako dnes, ale také se hrálo jinak, takže se nedá říct, že by úrazů bylo více. Teprve v době, kdy jsem s hokejem končil, začínalo se střílet příklepem. Dříve to bylo jen švihem, takže ty střely nebyly tak razantní. Úrazy pochopitelně byly – vyražené zuby od puku, nebo když hráč upadl na mantinel. Větší si nepamatuji, jen odřeniny, boule, a ty patřily k věci.“

Přes toto tvrzení zažil Zdeněk Jánský i jeden smrtelný úraz, který jej zasáhl i rodinně. Stal se totiž jeho švagrovi Miroslavu Zelenkovi. „Hráli tehdy v Rynholci, já tam zrovna nebyl. Švagr upadl na hlavu a pak si jen stěžoval na bolest. Po zápase si šel ještě s klukama sednout do hospody, kde do něho nalili kafe. To mu asi nepřidalo. Po návratu domů upadl do bezvědomí, sanita ho sice odvezla na Kladno, ale nakonec ve výtahu v nemocnici zemřel na krvácení do mozku.“

Většinou okres

Na takto smutnou vzpomínku se sice těžko navazuje, ale přesto se vracíme zpět ke strašeckému hokeji. „Nejdále jsme to dotáhli do krajského přeboru, i když naším cílem bylo dostat se do divize. Jinak jsme v podstatě hráli na okrese. Měl jsem asi pět nebo šest odznaků přeborníka okresu. Finále se vždy hrálo na kladenském zimáku, protože když končila soutěž, venkovní led už nebyl. Asi deset let jsem byl i kapitánem mužstva, takže jsem vždy odnesl i ty ceremonie,“ líčí.

Zmíněný krajský přebor prý byl problematický už jen z hlediska dopravy, která byla drahá. „Hrálo se třeba v Počernicích, Kralupech, což bylo dost náročné. A všichni jsme pochopitelně chodili do práce. Hrálo se, myslím, dvakrát týdně a k tomu ještě byly i nějaké přáteláky, takže bylo poměrně těžké dát dohromady kompletní manšaft. Proto jsme několikrát hráli jen v sedmi nebo v osmi. A obyčejně, když jsme byli tzv. nabití, prohráli jsme. Nechá se to hrát i v tak malém počtu, i když je to velmi namáhavé,“ odpovídá na doplňující otázku a vzápětí vzpomíná, jak se na zápasy v Rakovníku a v Rynholci převlékali v tamních sokolovnách a na kluziště chodili po gumovém pásu.

Nerezové chrániče

Zdeněk Jánský už v sedmnácti hrál za dospělé. „Když pak odpadli ti starší, hrál jsem s Karlem Polívkou a Frantou Linkem první útok a docela nám to šlo,“ pokračuje a vzpomíná na derby, která se hrávala v Rakovníku a byla plná rivality, i na noční tréninky na Kladně: „Měli jsme je třeba od půlnoci a ve čtyři jsme vstávali do práce. Museli jsme brát ty časy, které byly na zimním stadionu volné a prostřídat se tam i s vesnicemi. Kladno mělo i dva dorostenecké kluby a dvoje žáky, takže na jeden zimák toho bylo až dost. Dokud tam ještě bývala stará tribuna, fungovala nahoře restaurace. Tam jsme chodívali po tréninku a potkávali jsme tam ty staré hráče. Od Stanislava Bacílka jsem dostal chrániče – je na nich desítka – plechové z nerezu. Všichni jsme na ně jen zírali. Ani nevím, jestli jsem v nich někdy hrál, hlavně, že byly od Bacílka,“ usmívá se Zdeněk Jánský.

Z hráče rozhodčím

Konec hokejové kariéry Zdeňka Jánského zapříčinila dopravní nehoda. „V roce 1969 jsem měl bouračku. Vrazil do mě autobus a pak jsem měl problémy s nohou. Pochopitelně jsem přestal hrát a přihlásil jsem se s kamarádem do kurzu rozhodčích a začal pískat. Ale pak jsem se jednou zamotal do nějaké skrumáže a na to pochroumané koleno mi sedli asi tři hráči. Zase jsem musel do nemocnice a pak už jsem s hokejem skončil úplně. Bál jsem se. Tehdy v podstatě končila i ta naše parta a hokej ve Strašecí pomalu začal skomírat.“

Chybí led

V době, o níž se se Zdeňkem Jánským bavíme, tvořili devadesát procent mužstva strašečtí hráči. Fungoval tu i oddíl žáků a dorostu, což je prý nutný základ pro to, aby hokej mohl fungovat. „Když si nevychováváte následovníky, nedáte nikdy dohromady dospělé mužstvo. Je mi jasné, že dnes už by nikdo nešel hrát ven, ani by nejel na zápas na kole. Ale základem všeho je podle mého ledová plocha. Dříve býval plácek u traktorky, kde hráli učni a sem tam mohla i veřejnost, ale dnes tu není vůbec nic. Nechci sahat radním do svědomí, ale už léta tam není nikdo, kdo by trochu zdejšímu hokeji pomohl. Tak mi to alespoň připadá. Fotbal se dotuje – umělá plocha, osvětlení. Kluci hrají dobře, je jim to přáno, ale hokej...,“ uzavírá Zdeněk Jánský poněkud neradostně své vzpomínky na strašecký hokej. Ten dnes díky několika nadšencům začíná opět trochu ožívat, i když o tom, že by gró mužstva bylo místní, rozhodně nemůžeme mluvit a na výchovu dorostu také nemůže být zatím ani pomyšlení.

Lenka Pelcová