Ivo s bráchou a jeho první auto

„Možná jsem nejdéle sloužící zvukař u jedné kapely,“ říká Ivo Hudeček

Důchodové sny – Big Band i expozice keramiky

Možná jste na tom s Ivo Hudečkem podobně jako já. Víte, že je spjat s rakovnickou muzikou, že spoluorganizuje pravidelné hudební čtvrtky Pod Václavem, že pracuje v Lasselsbergeru a že je velmi pozorným dědečkem. Možná jste také slyšeli o tom, jak čtrnáct dní slavil šedesátiny. Ale víte, co přesně na Raku dělá? Víte, jak se dostal k muzice, anebo jaké má plány na důchod? Pokud ne, pak vězte, že alespoň na některé otázky naleznete v následujícím článku odpověď.

Z chemika laborantem

Rozhodně nebudu přehánět, když řeknu, že Ivo Hudeček je s RKZ či dnešní firmou Lasselberger spjat celý svůj profesní život, byť původně chtěl být chemikem. Vystudoval totiž rakovnické gymnázium a poté začal studovat na VŠCHT. „Tam jsem zjistil, že chemie není tak jednoduchá, jak to vypadalo na gymplu. Tak jsem přešel na obor automatizované systémy řízení. Mám sice diplom na počítače, ale v podstatě jsem dělal takové mezioborové studium – měřící a regulační technika na chemické škole,“ líčí.

Vzhledem k tomu, že poslední dva roky studia měl od tehdejších RKZ stipendium, bylo zřejmé, kam po škole nastoupí. Vyšlo mu to přesně. Po roce vojny, kdy bylo v osmdesátém roce dostaveno RAKO 3, nastoupil. „Začínal jsem v laborce, kde jsem se chytil díky svému oboru. Chvíli jsem byl i v početce. Těšil jsem se, že budeme zpracovávat provoz – řízení, ale toho jsem se nedočkal, tak jsem se po roce vrátil zpátky do laborky a dokonce jsem jí šéfoval,“ pokračuje.

Grafikem

Po této fázi přešel Ivo do technologie, kde zpracovával různé technologické postupy a v podstatě úředničil. Současně si na stavárně dodělával postgraduál – automatizace a robotizace ve stavebnictví. Začal studovat i keramiku, ale přišel rok 1989, a i když školu dostudoval, závěrečnou práci už nedělal, protože ji po něm nikdo nechtěl.

Chvíli pracoval v provozu na Raku 3, ale když se objevila nová technologie potiskování obkladaček, začal se zabývat počítačovou grafikou. „Dříve se vše dělalo fotocestou, ale dnes se i na sítotisk dělají podklady počítačově. Dokonce i reliéfy si vyrábíme sami gravírováním z počítačových dat. To dělám od roku 1994 dodnes a od dubna to mám tři roky do důchodu,“ přibližuje v kostce svou profesní historii v keramických závodech.

Mlíčňáci a Poutníci

Jak to bývá s řadou věcí v životě, k muzice se Ivo Hudeček dostal víceméně náhodou v podstatě přes taneční. „Na našich tanečních ještě hrál Merkur, ale pak se začalo šetřit, takže na běžné lekce se využívala reprodukovaná hudba. Pouštěl ji můj brácha ještě s nějakým Milošem Košťálem, a když šel na vysokou, nějak jsem to po něm zdědil. Tím jsem se dostal k tomu točení a šoupání s knoflíky,“ přibližuje své zvukařské začátky.

Toto však byla jen jedna cesta. Tou druhou byla kapela Mlíčňáci, který vznikla během studií na gymnáziu. „Bylo to v době, kdy místo skauta vznikl pionýr, a my si usmysleli, že budeme hrát country muziku. Na mě zbyla basa, protože ji nikdo nechtěl a já na nic nehrál. Hráli jsme asi dva nebo tři roky, ale perspektivu to nemělo. Dokonce jsme jednou vystoupili v Tyláku na country show, kde byli Trapeři a Poutníci. Pak jsem Poutníkům začal dělat zvukaře a dělal jsem ho asi tři nebo čtyři roky, než jsem šel na vysokou,“ pokračuje ve vzpomínkách.

Ivo Hudeček

Skauti do SSM

Hovoříme o sedmdesátých a osmdesátých letech, takže si musíme uvědomit, že nic nebylo takové, jako dnes. Aby kapela mohla hrát, musela být pod něčí hlavičkou. „Proto jsme – bývalí skauti – založili místní organizaci SSM. Já jsem se navíc stal členem městského výboru, protože tam z každé organizace musel někdo být. Předsedu dělal Jirka Röll, a když přešel do klubu mládeže dělat programového vedoucího, vzal mě s sebou, abych tam dělal zvukaře,“ popisuje svou zvukařskou dráhu.

Ta je i nadále spjata s Jiřím Röllem, který v roce 1975 přešel do kapely Autobrzd, z níž později vznikl Kampánus. „Potřebovali zvukaře, a protože Jirka o mě věděl, začal jsem s nimi jezdit v roce 1977 a vydržel jsem to do svých padesáti, což je 27 let. Možná jsem nejdéle sloužící zvukař u jedné kapely. Jeden čas jsem byl i kapelníkem a Kampánus se mi stal srdeční záležitostí. Dnes jezdím jako záskokář s Ideal Bandem tam, kde je mix, na který jsem zvyklý. Nechci se už přeučovat, ale občas je to dobré, dostanu se mezi mladé. S nimi snad budu pomaleji stárnout,“ směje se.

Hudební čtvrtky

Jak už bylo řečeno v úvodu, řada z nás má Ivo Hudečka spojeného s hudebními čtvrtky Pod Václavem. Za jejich duchovního otce se on sám nepovažuje, byť je právě Ivo rozjel do dnešní podoby. „Zakladatelem je Jirka Soukup, který tam začal chodit s několika kamarády. Pak se k nim přidal Jirka Röll a pozval i mě. Tehdy jsme byli u stolu asi ve čtyřech nebo v pěti. Já jsem tam pak začal zvát další lidi, o kterých jsem věděl, že do hospody stejně chodí, a začal jsem dělat prezenci. Takže od roku 1998 kontrolujeme docházku a zhruba od roku 2000 máme i fotodokumentaci. Jsem jednatel, Jirka Soukup předseda. Dokonce jsme si chvíli hráli i na to, že jsme měli výbor a předsedy klubů mládeže a důchodců. Ale to nikdy opravdu nefungovalo,“ uvádí na pravou míru.

Díky prezenci mají Pod Václavem podchycené, kdy má kdo narozeniny a svátek, takže prý nikdo neunikne – oslavenec totiž musí zaplatit rundu pro všechny. „Už jsme měli i výjezdní zasedání na bazénu, ale Pod Václavem už je to taková tradice, že na ní nic měnit nebudeme,“ uzavírá tuto kapitolu.

Oslava šedesátky

Faktem je, že během prosince jsem slýchala hotové zkazky o oslavě Ivových šedesátých narozenin. Proto mi to nedalo a zeptala jsem se, zda opravdu slavil čtrnáct dnů. „První oslavu jsem měl 4. prosince a poslední 19. 12., takže to opravdu bylo čtrnáct dnů. Možná by se to táhlo ještě déle, ale pak už se přiblížily Vánoce. Došlo i k tomu, čemu se většina lidí vyhýbá, že jsem slavil dopředu. Chtěl jsem – po zkušenostech z oslav padesátky v DDM – slavit opět tam, ale 18. 12. nebylo volno, tak jsem to musel udělat 11. prosince. Využil jsem toho, že má vnučka měla 12. 12. čtvrté narozeniny, takže první dvě hodiny slavila Apolenka a pak se rozjely mé narozeniny. Začali kluci z Brass Bandu, zahrál mi Ideal Band, přišla i část lidí z Kampánusu, Poutníků a Žízeň band. V pátek tam bylo asi 100 lidí, v sobotu už podstatně míň. Byli tam pochopitelně i muzikanti zpod Václava, takže v jednu chvíli hráli všichni,“ pokračuje nedávnou vzpomínkou a děkuje všem, kteří se jakkoliv podíleli a zúčastnili na některé z oslav: „Děkuji za dárky, které jsme s Apolenkou dostali a jsem moc rád, že jste se přišli pobavit na naši oslavu. Moc děkuji kameramanovi a fotografům, všem muzikantům, kteří vytvořili a do samého konce udrželi skvělou náladu, všem, kdo pomáhali s přípravou občerstvení, obsluhou a samozřejmě celé rodině za pomoc při přípravě i úklidu.“

První vnučka

A protože zmínil svou první vnučku – Apolenku, nedá mi to, abych se nezeptala i na ni, protože Ivo Hudeček je známý tím, že je s ní vidět poměrně často. „Někteří lidé dokonce říkají, že ji se mnou vidí častěji než s rodiči. Je to první vnučka, a protože jsem měl tři děti a byl jsem zvyklý brát je všude s sebou, dělám to tak i s ní. Ona je navíc správná, tak jsem s ní rád. Když jsem s ní ještě jezdil v kočárku – to bylo období, kdy jsem z piva přešel na víno – bylo mi hloupé dávat jí mléko a později polévku někde venku na lavičce. Chodili jsme proto do vinotéky v Palackého ulici, kam se dá krásně vjet i s kočárkem. Mám fotky, že tam se mnou jezdila od čtyř měsíců. Dnes je to s ní většinou pohoda, i když už začíná chytat manýry ze školky. Dokud byla v kočárku, vládl jsem já, teď už vládne Apolenka,“ usmívá se pod vousy.

Důchodcovské plány

Během hovoru Ivo zmínil, že od důchodu jej dělí pouze tři roky. Pochopitelně předpokládá, že své aktivity nepřeruší a také očekává, že přijdou další vnoučata. „Takže myslím, že budu mít co dělat. Ale mám i tajné plány. Původně jsem tu chtěl zorganizovat Big Band, jako měl kdysi Jirka Soukup, ale bohužel tu není dost trumpet a pozounů. Nechci na to brát Kladeňáky nebo Pražáky. Možná bych se mohl pro začátek pokusit dát dohromady nějakou dechovku, na tu by tu trumpeťáci byli,“ prozrazuje první ze svých plánů.

Tím druhým pak je více v Rakovníku prezentovat historii keramických závodů. „Neříkám, že by to muselo být přímo muzeum, stačila by expozice. Ta je sice v muzeu, ale myslím si, že by mohla být podstatně větší, abychom pořádně ukázali, co se tu dělalo. Uvažuji i o expozici starých hudebních nástrojů, ale s těmito plány souvisí i získání nějakého prostoru a jeho uživení. Na keramiku by možná přispěl Lasselsberger, ale s nástroji nevím kdo. Možná bychom museli zavést nějakou muzikantskou daň,“ uzavírá nadsázkou.

Lenka Pelcová