Jaroslav Skalický dva dny před devadesátinami.

Zažil bombardování Plzně, poválečné osidlování Jesenicka i kolektivizaci zemědělství

Jaroslav Skalický – osud na pěkně tlustou knihu

Osudy některých lidí by vydaly na pěkně tlustou knihu. Jedním z nich je určitě pan Jaroslav Skalický z Chotěšova u Jesenice, který se v pondělí 23. listopadu dožil devadesátých narozenin. Zažil nejen masivní bombardování Plzně v dubnu 1945, ale i osidlování Jesenicka po odsunu německého obyvatelstva, násilnou kolektivizaci zemědělství, rozmach jesenického státního statku…

Bombardování Plzně

„Narodil jsem se ve Dřevci u Kožlan a s rodiči jsem posléze bydlel v Kožlanech. Tady jsem chodil do obecní školy i do měšťanky a pak jsem se vyučil tesařinu. Rodiče měli u Kožlan pár strychů polí, tak na nich i hospodařili. Na jaře roku 1945, když spojenci podnikali nálety na Plzeň a rozbombardovali škodováckou lokomotivku, jsem byl spolu s kolegy tesařské firmy, kde jsem se vyučil, nasazen na opravy zdejších střech. Dvacet metrů pod námi jely stroje a dál se vyrábělo,“ začíná své vzpomínání Jaroslav Skalický.

Přišel nový nálet na plzeňské hlavní nádraží. Jenže spojenecká letadla se na něj netrefila. Zásahy dostala Nádražní třída, Sirková ulice a také městské lázně. „Byl jsem tam nasazen na zajišťovací práce. Jedna půlka domu byla rozbombardovaná, druhá stála a my dělali zabezpečení stropů, vchodů ad. Byli jsme ubytovaní na sále Spolkového domu na Letné, kde byla noclehárna. Jednou v noci jsem se vrátil pozdě. Sotva jsem zalehl, začaly houkat sirény, které ohlašovaly další nálet. Nechtělo se mi vstávat, ale velitel světnice mě vyhnal do krytu. Když jsem byl na schodech, začaly padat bomby. Jedna spadla do zahrady Spolkového domu a druhá do domů přes ulici. Jak jsem zůstal na kraji krytu, tak mě tlaková vlna hodila na jednu stranu, a když spadla druhá, tak zase na druhou. Vyrazila dekl u okna a ten mi spadl na hlavu. V první chvíli jsem si myslel, že mě to zasypalo. Ráno jsem sebral nářadí – sekeru, dláto, vingl – dal jsem to do kufru a šel jsem k tetě do města. Dal jsem jí kufr a vydal jsem se pěšky do Kožlan. Přišel jsem v noci a rodiče byli překvapení, když mě tam viděli,“ pokračuje pan Skalický.

Další nálet na Plzeň byl 24. dubna. To už byl ale Jaroslav v Kožlanech a právě s otcem seli na poli ječmen. „Když jsem ty strašné rány slyšel, tak jsem se tak rozklepal, že jsem si musel sednout na mez a nemohl jsem udělat ani krok, jak se mi vrátily zážitky.“ I když po osvobození dostal lákavou nabídku, aby v Plzni mistroval tesařské partě, rozhodl se odejít z města na venkov. „Rodiče mi řekli, že si v pohraničí – v Chotěšově – vyhlédli malé hospodářství s osmi hektary půdy, jedním koněm a třemi krávami. A protože rodiče ještě chtěli v Kožlanech sklidit úrodu z polí, odjel jsem do Chotěšova prozatím sám. Přijel jsem 1. srpna 1945 a od té doby jsem tu až dodnes,“ usmívá se pan Skalický.

První jelen ulovený u Fikače.

Osidlování pohraničí

Začátek nebyl právě snadný. Sice tu už bylo několik českých obyvatel, ale většinu tvořili ještě Němci. Akorát učitel, který byl nacista, prý včas uprchl na západ. V hospodě se usadila posádka Svobodovců. „Osidlování zařizoval František Kočandrle, který tu jako jediný Čech zůstal po celou válku. Po něm pak nějaký Valta, který seděl na největším gruntu čp. 12. Ten také dělal sčítání hospodářského zvířectva. Některá zvířata v noci záhadně ,mizela‘. Když jsme viděli, jak si Valta počíná, stěžovali jsme si u Okresní správní komise v Podbořanech. Dopadlo to tak, že byl Valta zbaven funkce a předsedou místní správní komise jsem byl jmenován já. Od té doby jsem zařizoval i osidlování. Nebylo to vždy právě snadné. Chodily sem někdy dost podivné existence. Když zjistily, že se z nich nestanou milionáři, tak zase odešly a po nich přišli jiní zájemci. Přednostní právo při dosidlování měli Svobodovci. Poslední odsun Němců z Chotěšova proběhl v srpnu 1946. Odcházeli postupně. Do západní části Německa dřív, do východní později.

Převrat na vojně

Ve volbách v roce 1946 zvítězila v Chotěšově ČSSD, jejímž členem byl i Jaroslav Skalický. Není tedy divu, že byl zvolený předsedou Místního národního výboru. „Tuhle funkci jsem dělal až do roku 1947, kdy jsem 1. října narukoval na vojnu do Vimperka. Odtud jsem byl převelen do Písku na plukovní ošetřovnu, kde jsem absolvoval kurz na „lapiducha“ (slangový výraz pro vojáka základní služby sloužícího na ošetřovně jako pomocník lékaře – pozn. T. B.). Pak jsem ještě absolvoval kurz v budějovické nemocnici a poté jsem se vrátil na ošetřovnu do Vimperka, kde nebyl stálý doktor,“ popisuje svoji vojenskou anabázi Jaroslav Skalický.

Na vojně zažil i komunistický převrat v únoru 1948. „Do kasáren přijela auta, naložili nás a odvezli na bavorské hranice. Ubytovali nás na sále hospody v Horní Vltavici. Dělali jsme pochůzky z Horní Vltavice na Lenoru, na Vlčí jámy, na Kunžvart (dnes Strážný), odtud na Polku a zpátky na Horní Vltavici. Esenbáky, kteří tam sloužili, stáhli do Prahy, vojáci a pohraničníci drželi služby na hranicích. V červnu 1948 jsem se vrátil do Vimperka. Pak celý pluk přestěhovali do Strašic u Rokycan, kde byla velká kasárna. Po roce vojny mi, jako zemědělci, byla vyřízena náhradní záloha a já se vrátil do Chotěšova, kde zatím hospodařili moji rodiče.“

První čeští dosídlenci Chotěšova. Fotografie pochází ze srpna roku 1945.

Družstvo pod nátlakem

Předsedou MNV se už Jaroslav Skalický po roce 1948 nestal. O pět let později přišly další těžké chvíle. „V roce 1953 se tady zakládalo Jednotné zemědělské družstvo. My jsme do něj nechtěli vstoupit, většina z nás se tomu bránila. Jako soukromý zemědělec jsem měl vysoký kontingent, musel jsem odvádět státu nejen obilí, ale i vejce, vepřové a hovězí maso. Abych splňoval odvod vajec, musel jsem je kupovat od malozemědělců, kteří nemuseli nic odevzdávat. Stejně mi to nebylo nic platné. Když v Nahořeticích u Lubence založili družstvo, sebrali nám spolkovou mlátičku, abychom nebyli soběstační a byli jsme odkázáni na Státní traktorovou stanici v Jesenici. Tak jsme pod nátlakem založili JZD,“ vypráví.

V zemědělství zůstal Jaroslav Skalický prakticky celý život. Od roku 1951 se stala jeho velkým koníčkem myslivost. Dodnes visí na chodbě jeho domku trofeje a vypreparovaná hlava prvního jelena, kterého se mu podařilo skolit u jesenického rybníka Fikač. V 50. letech se musel vyrovnat s nepříjemnou nemocí – tuberkulózou, s níž se neúspěšně léčil v Nejdku a Ústí nad Labem. Síla vůle a příroda pomohly Jaroslavovi překonat i tuto nebezpečnou chorobu.

Sušárna nebo kriminál

V roce 1959 se začla stavět v Chotěšově sušárna chmele. I s touto stavbou má pan Skalický spojenou zajímavou příhodu. „Od března vozili na stavbu mukly, kteří dělali její základy. Od května sem jezdila zednická parta z Prahy. Za týden postavila patro. Já jsem dělal všechny tesařské práce. Přitom jsem pro zedníky zajišťoval materiál. Práce se tak dařila, že v srpnu už se tam sušil chmel. Přijeli nějací dva pánové z Prahy a ptali se, kdo je za stavbu zodpovědný. Když jsem odpověděl, že já, řekli mi, že se jdou podívat, koho mají zavřít. Posléze mi to vysvětlili. Ve Valči u Podbořan stavěli tu samou dvoukomorovou sušárnu a ona jim spadla. Tak se přišli přesvědčit, jestli to děláme správně, aby to taky nespadlo. Později jsem dělal ještě jednu sušárnu ve Vrbici.“

V roce 1972 převzal chotěšovské JZD jesenický statek, kam Jaroslav Skalický přešel jako zootechnik. Posléze byl jmenován střediskovým zootechnikem a vedoucím velkokapacitního teletníku. „Do penze jsem šel koncem roku 1988. Naštěstí jsem nezažil likvidaci statku,“ dodal muž, který právě vstoupil do desáté dekády svého života.

Tomáš Bednařík