Evelyn Guadalupe Pacheco Ponce je velmi příjemná a milá dívka.

„Není tu zvykem objímat se a líbat. Ale já s tím nepřestanu,“ říká Mexičanka Evelyn.

Je užitečné znát jazyk, který mnoho lidí neumí

Od začátku září do června příštího roku můžete v ulicích Nového Strašecí a v Rakovníku narazit na Mexičanku. Sedmnáctiletá Evelyn Guadalupe Pacheco ­Ponce sem přijela studovat češtinu v rámci výměnného studentského pobytu. Žije v Rakovníku u hostitelské rodiny a studuje na strašeckém gymnáziu ve 2.B, neboť do této školy chodí i její hostitelský bratr. Ve škole má speciální rozvrh, který jí dokonce minulý týden na její přání předělali. Podle nového rozvrhu chodí do školy až od třičtvrtě na devět, protože není zvyklá brzy vstávat a má v něm co nejvíce hodin češtiny. Největší problémy má s porozuměním v hodinách chemie, biologie a dějepisu, takže tyto předměty má zredukované. Když si s Evelyn povídáte, na první pohled poznáte, že nejde o středoevropanku. Je totiž plná pozitivní energie a živosti. Vzhledem k tomu, že ona vládne češtinou asi jako já angličtinou, přímo jsme si moc nepopovídaly. Hovor nám překládala paní učitelka Alexandra Tůmová.

Proč sis vybrala Českou republiku a jak ses ocitla v Rakovníku a ve Strašecí?

Věděla jsem, že ČR je krásná země, navíc je tu úplně jiná kultura než u nás, a to jsem hledala. Ale nepočítala jsem s tím, že jazyk bude tak těžký. Přijela jsem už v srpnu a první, co jsem navštívila, byl Český Krumlov. Jsem tu přes agenturu a na ní záleží, do jaké rodiny se dostanu. Ale poskytuje i možnost jiného výběru, kdyby se mi v hostitelské rodině nelíbilo. Ale já jsem v Rakovníku ve své hostitelské rodině velice spokojená.

Jaká je tvá hostitelská rodina?

Je velká, velmi velká – rodiče, čtyři bratři (4, 9, 19, 25 let) a ještě s námi žije děda. Myslím, že jsem na hostitelskou rodinu měla štěstí, některé nejsou tak dobré. Maminka je tam jediná žena, takže si teď užívá i takové ty ženské věci. Jdeme si spolu třeba nechat upravit nehty, do posilovny a pod. Cítím se tam velice dobře, všichni mě opečovávají. Rodiče nejsou příliš přísní, ale chtějí nějaký řád, takže musím hlásit, kam jdu, jedu, kdy se vrátím, třeba, když chci jet do Prahy. Spíše se mi přizpůsobují, jsou na mě velmi hodní a zajímají se o nové věci, mexickou kulturu.

Jak reagovala tvá rodina, když jsi přišla s tím, že odjedeš na celý školní rok tak daleko?

OK. Toto není můj první pobyt v zahraničí, už jsem byla před rokem tři měsíce ve Velké Británii. Rodiče sice říkali, jestli nechci jet jen na půl roku, ale já jsem se rozhodla, že pojedu na deset měsíců. Pak souhlasili, nebránili mi, když jsem to chtěla podniknout. Ale veškeré papírování a celou administrativu jsem si musela zařídit sama, s tím mi nepomohli. Řekli, tak dobře, jeď, ale buď opatrná, ne že tě rychle pošlou zpátky domů. Tady nemám žádné problémy, docela dobře jsem se tu zadaptovala. Jen váš jazyk je strašně těžký.

Jak jsi se svou rodinou v kontaktu?

Maminka mi volá dvakrát během tří dnů, jestli ještě žiju, jestli jím, jestli jsem zdravá. Já jí říkám, že ano. Píšeme si také sms a emaily. Maminka se občas doma nudí, tak mi píše, co dělám a já jí hned odpovídám. Ale někdy se kvůli časovému posunu úplně netrefí a volá mi třeba i v časných ranních hodinách. Tatínek mě láká, abych přijela zpátky, že jsou právě teď na party, naše rodina ráda slaví. Říká – my ti to zaplatíme, pojeď domů, přijedeš na víkend a pak se zase můžeš vrátit. Občas je mi smutno, ale teď zrovna ne. Možná to přijde na Vánoce.

Jakou školu navštěvuješ v Mexiku?

Podobnou. Je to také gymnázium, jenom nemá poslední – maturitní – ročník, takže necítím žádný velký rozdíl.

Přemýšlela jsi o tom, zda ti bude v budoucnu čeština užitečná?

Čeština pro mě není důležitý jazyk, určitě ho nebudu používat denně, ale klidně se může stát, že se sem třeba jednou vrátím. Je užitečné znát jazyk, který u nás moc lidí neumí. A když řeknu ve škole, že jsem se učila česky, bude to zajímavé i pro mé spolužáky.

Třeba bychom si mohly popovídat před tvým odjezdem už česky...

Ano, proč ne (směje se velmi upřímně).

Co už umíš z češtiny?

Ahoj, čau, dobrý den, dobrou noc, dobrý večer, takové ty normální věci, jedno kafe, cappuccino, prosím. Je divné, jak máte různé pády – jedno, jedna, jeden. I know (umím) jedno pivo prosím. To je důležité! Děkuju, dík, jak se máš?

Z jak velkého města pocházíš a víš, kolik obyvatel má Strašecí?

Oaxaca má dva až tři miliony obyvatel, Strašecí pět tisíc.

Jak na tebe působí ta změna – z velkoměsta do dvou maloměst?

Je to pochopitelně odlišné, jsem zvyklá na velké město, ale když chci jít v Rakovníku do kina, můžu, a pokud chci na větší nákup, jedu do Prahy nebo do Kladna. V Mexiku jsou velké vzdálenosti. Když cestuji z našeho města do jiného, trvá to pět až šest hodin. Do hlavního města jedu sedm hodin. Tady je všude velmi blízko.

Slyšela jsem, že na vesnicích v Mexiku bývají hudební skupiny, zvané mariachi, které chodí zahrát, když má někdo svátek nebo narozeniny. Platí to i ve městě, kde žiješ?

V Mexiku velmi rádi slavíme, velké party jsou běžné ve městech i na vesnicích, ale na vesnicích se ještě dodržují různé zvyky, které ve městech nejsou. Když se slaví na vesnici, uvaří jedna rodina pro ostatní, nebo se jídlo odnese před kostel a daruje se potřebným. Ve velkém městě se to už nevidí. Ale na vesnicích je velká čest být vybrán, že můžete uvařit, lidé si toho velmi považují.

Jak se ti zamlouvá česká kuchyně?

Je dobrá. Nevidím žádný velký rozdíl mezi českou a mexickou kuchyní. Pochopitelně odlišnosti v nich jsou, ale také jíte maso, polévky, těstoviny. Neznala jsem ale knedlíky a rolády. Ty jsou moc dobré stejně jako typické české koláče. Také tu jíte hodně chleba, což je pro mě docela problém. A také tu pijete velké množství piva a my pijeme tequillu.

Pivo si umíš objednat. Jak tí chutná?

Už jsem měla Bakaláře, Plzeň, Gambrinus a Krušovice, ale moc mi to nechutná. Nejlepší je Bakalář. Plzeň je i v Mexiku.

Jak se ti líbí čeští kluci?

(V této chvíli ani nemusela nic říkat, její výraz úplně stačil). Mexičtí kluci jsou hezčí, čeští jsou docela milí, ale mám z nich pocit, že se jdou raději někam napít a ve škole si raději hrají s mobilem a dělají jiné věci, než aby se bavili s holkami. Někdy jsou na holky i hrubí.

Jak se vlastně vyrovnáváš s českou náturou?

Vy jste celkově klidnější, odtažitější, na ulici se nesetkáváte pohledem. Když se jede autobusem, správný Mexičan si přisedne, a i když toho člověka nezná, dají se do hovoru. Také si více pomáháme. Když třeba někomu něco upadne, vy to tak necháte. Ale v osobním kontaktu je vidět, že jste dobří. Nejste zvyklí se příliš dotýkat. Když jsem přijela, objala jsem hostitelskou maminku a ona z toho byla trochu překvapená. Není tu zvykem objímat se a líbat, když se neznáte. Ale já se s tím nechystám přestat, jsem na to zvyklá. Mexičané jsou daleko osobnější, poplácávají se po zádech, líbají se. Tady se raději zeptám, jestli to mohu udělat. Ale když odcházím z rodiny, loučím se tak s maminkou.

Lenka Pelcová