Reprezentační dres padne Petrovi dodnes jako ulitý.

Reprezentačního brankáře nepustili na západ, a tak odešel od policie

Anča se lvíčkem na prsou a 23 let na pracáku

„Rakovník se může pochlubit nejen vyrovnaným týmem, ale především výraznou individualitou: Petra Sklenku může trenér Václav Růžička postavit střídavě na dvě místa. Petr si skvěle vede jak v brance, tak i na hrotu útoku jako nebezpečný střelec.“ „Anča Sklenka byl znám nejen jako výborný brankář, ale i jako hráč, který se není schopen dlouho dívat na střeleckou nemohoucnost svých útočníků. Často pak svlékal brankářské betony a běžel dopředu dávat góly.“

Podobných artefaktů, jako jsou citované výstřižky z deníku Sport, obsahuje „archivní sešit“ Petra Sklenky bezpočet. Články z Rozvoje, denního tisku, ze Sportu i ze Stadionu. K tomu spousta zažloutlých fotografií i legendární pohlednice z Mnichova. Sedíme nad nimi v jeho kanceláři na úřadu práce a divíme se, jak to všechno rychle uteklo. Petr totiž 30. října oslavil padesátku.

Přezdívka po letadle

Petr je rodákem ze Pšovlk neboli z Čoblik, jak se říká. Když mu bylo pět, přestěhovali se do Rakovníka. Do školy chodil Na Paraplíčko a na druhý stupeň na 3. ZŠ, která byla tehdy v budově dnešního gymnázia. Vyučil se v TOSu jako univerzální obráběč kovů. Prvním sportem, ke kterému Petr přičichl, byl fotbal. „Začínal jsem v přípravce za SK, ale prý jsem nebyl až takový talent, takže mě tam později už nějak nechtěli, proto jsem přešel na pozemák, kde mě dali do brány. Nejdřív mi říkali Kanárek. Že prý v bráně skáču jako kanár v kleci. Ale pak jsem byl najednou Anča. Všichni si myslí, že přezdívku mám podle křestního jména mojí mámy. Ale není to pravda. Nejdřív jsem chytal na fotbale, a jak mi bylo 12, 13 let, lítaly nad Rakovníkem hodně často Anduly s parašutisty. A já při tréninku často koukal do mraků na letadla. A tak mi začali říkat Anča,“ vysvětluje.

Ke zrodu přezdívky se váže i jedna veselá příhoda. „Jednou u nás doma zazvonili kluci z pozemáku. Táta otevřel a kluci na něj: Je doma Anča? Naši o té přezdívce ještě nevěděli. A tak táta kouká jako blázen, co to má jako znamenat, a přísným hlasem volá: Mámo, pojď sem. Ančo, kde jsi? A kluci na to: Ale my chceme toho malýho Anču. A tak se to provalilo i doma.“

Anča v uniformě v době vojenské základní služby s týmem Lokomotivy Rakovník.

Carrera podle afrotanců

„Další přezdívku jsem dostal kvůli tancování. Je to spíš takový umělecký pseudonym. Byli jsme s reprezentací v Německu a po turnaji jsme šli na pláž. Bylo to na Rujáně. A tam hráli a tančili Kubánci. Krásně voháklí, kvádra, spousta bubnů. Já tam seděl jen tak v pantoflích, trenýrkách a tričku a říkám: Kluci, já bych tam vlítnul, to by koukali. A kluci na trenéra, jestli můžu. Trenér přikývl a tak jsem tam vletěl a spustil ten svůj tanec. Kubánci vůbec nevěděli, co se děje, ale měl jsem úspěch a od té doby jsem prostě Anča Carrera.“

Cesta do reprezentace

„Když mi bylo asi tak 14 let, hráli jsme pražskou halovou soutěž. Já byl v brance. Najednou jsem chytil balonek, vzal jsem ho na hokejku a i v těch betonech jsem projel s míčkem celé hřiště a dal gól. Rozhodčí nejdřív vůbec nevěděli, jestli má platit nebo ne. Nakonec gól platil a Pražáci byli vykulený. Já hrál v těch 14 letech už za osmnáctku, v 16 jsem chytával za juniory, pak jsem se dostal i do širšího výběru dospělé reprezentace. Poprvé jsem byl za repre do 18 let v roce 1980. V Rakovníku, když jsem chytal, míval jsem pod brankářským trikem normální dres a někdy jsem v průběhu zápasu chodil do útoku a místo mě šel do brány jinej brankář. I v repre to bylo několikrát připravený, ale nikdy k tomu nedošlo.“

Anča v brance Lokomotivy v dobách největší slávy.

Se lvíčkem na prsou

Od roku 1980 do roku 1983 chytal Petr Sklenka za dorosteneckou či juniorskou reprezentaci ČSSR, kde působil až do vojny. Pozemní hokej se tehdy za vojenské kluby nehrál, a tak Petr v roce 1984 narukoval do Humenného k tankistům. Po vojně nastoupil k veřejné bezpečnosti a v roce 1987 byl povolán zpět do reprezentace. Tentokrát už do A mužstva mužů. V červenci 1987 měl odjet do Mnichova na přátelské dvojutkání se západoněmeckou reprezentací. Náčelník tehdejší okresní správy veřejného bezpečnosti to ale začínajícímu policistovi neumožnil.

„Nějaký soudruh Fojtík mi tenkrát nedal povolení. V pátek bych býval odjel, v neděli bych se vrátil a mohl jít zase do služby, ale náčelník mi to prostě neumožnil. A já se seknul a rozhodl se, že od policajtů odejdu. Jenže to byl tenkrát docela problém. Musel jsem kvůli tomu do Prahy do Bartolomějský a získat celkem 17 razítek, než mě pustili. Ale dotáhl jsem to do konce a odešel. Na cestu mi dali na tři roky zákaz kamkoliv vycestovat. Kluci mi z Mnichova poslali moc vtipný pohled, kde si ze mě dělali legraci a já z toho měl málem průšvih,“ vzpomíná a ukazuje pohled s podpisy celé reprezentace.

„Po policajtech jsem dělal tři roky správce na sokolce, pak jsem byl rok na šachtě, a když ji zavřeli, dělal jsem necelý rok i řezníka u Pepíka Sklenky. A na Josefa roku 1992 jsem nastoupil na pracák. Dělám tu od té doby domovníka, kotelníka, údržbáře a teď po tom podřezání klienta jsem dokonce i zdravoťák,“ směje se Petr.

Největší sportovní zážitek

Mezi své největší sportovní zážitky řadí zápas se Sovětským svazem v srpnu 1983. „Byl jsem prý úplně první brankář v dresu ČSSR, který chytil Rusákům penaltu. A my je porazili 2:1 a skončili na turnaji třetí. Na Rusáky zbylo až 4. místo. To bylo až dojemný. V knížce 100 let pozemního hokeje o tom píšou, že jsem byl první Čech, kdo to dokázal. Oni tehdy zcela jednoznačně vládli Evropě. I v mládeži. My jsme tak dobrý nikdy nebyli. Dostávali jsme od nich běžně búra,“ vzpomíná.

Dnes už je prý pozemní hokej o něčem jiném. „My jsme hrávali na škvárách nebo na přírodních trávách. Umělé povrchy ještě nebyly. První umělky jme viděli v Rakousku. Spali jsme tenkrát v Bratislavě a na tréninky jsme dojížděli do Vídně. Tady byla tráva jenom na Slávii, v Mnichovicích a Budějovicích. Hodně jsme jezdili i do střediska sportů do Nymburka. Tam jsem se jednou potkal ve sprše s Otou Zarembou (držitel zlaté medaile z olympiády v Moskvě z roku 1980, vzpěrač, pozn. red). Šel jsem do sprchy a najednou mi někdo šlápl na nohu. Já, aniž jsem mu viděl do obličeje, jsem na něj naštvaně houknul: Co děláš? A teprve pak jsem ho poznal. On se strašně omlouval, byl tehdy po olympiádě hodně populární.“

Anča rozhodčím

Aktivní sportovní kariéru už Petr sice ukončil, ale ve formě se udržuje i nadále. „Teď už jenom pískám a na pozemáku se starám o kabiny. Pět let jsem dělal i maséra fotbalistům SKR, kteří hrávali ještě divizi. Kolem fotbalu jsem se vždycky točil souběžně s pozemním hokejem. Když jsem hrál pozemák, kopal jsem za Šanov, ale pak jsem si utrhl křížový vaz a rok jsem s tím marodil. Před vojnou jsem chytal i lední hokej. Za Kněževes a za Rakovník za dorostence. V hokeji jsem chytal v obráceném gardu. Na pravou ruku. V pozemáku naopak na levou. Ale je to úplně jiný styl chytání. V pozemáku se jenom sráží, tam se nelapá jako na ledě. Ale moc lidí to nekombinuje.

S pozemákem jsem končil v Plzni. Tady mi tenkrát kluci řekli, že už jsem starej, to mi bylo 29 let, a tady bylo tehdy mladý mužstvo. Tak jsem jezdil do Plzně do Litice, kde jsme hráli ligovou soutěž, a já hrál v poli. “

Jablka nedaleko od stromu

Sportovní geny a nadání zdědili po Petrovi oba synové. „Staršímu Petrovi je 24 let, hrával pozemák a v hale byl s dorostenci i mistrem republiky. Kuba odmalička hraje fotbal. Nejdřív chytával, asi tak do 13 let. Pak ho dali na beka a byl i v krajským výběru mládeže. Pořád hraje za SK. Hrával ale i pozemák. Ale spíš tíhne k fotbalu. S Kubou jsme Slávisti, Petr fandí Spartě. Když měli společný pokoj, půlka byla v barvách Sparty, druhá patřila Slavii, to bylo docela vtipný,“ směje se Anča.

Petr se narodil 30. října. Stejně jako Pelé a Maradona, jak říká. Padesáté narozeniny slavil skoro celý týden. Nejprve s klukama na hřišti, v rodině a nakonec i se spolupracovníky z úřadu práce. „Přišlo kolem 60 kolegyň. Dostal jsem spoustu různých dresů, hlavně slávistických. Samozřejmě došlo i na můj legendární afro taneček. I když jsem trochu přibral, stále to dávám a dodnes odhazuji i to tričko,“ směje se Anča.

Pavel Sklenička