Ve veselé pohádce Byl jednou jeden drak ochotníci i zpívali.

„Z dnešního pohledu byla naše první hra moderní minimalismus,“ říká Pavel Tintěra ml.

V Čisté hrají divadlo už 170 let

Je to už 170 let, co se Čistečtí poprvé vydali podívat na divadelní hru, kterou pro ně nastudovali jejich sousedé. Tehdy plakáty zvaly na představení Čech a Němec od J. N. Štěpánka. Dnes už by s ním možná u diváků neuspěli, ale tenkrát tím zdejší amatérští herci zaseli semínko úspěšné ochotnické historie. I po 170 letech a několika pauzách DS Tyl Čistá stále funguje. V podobě, jakou má dnes, byl obnoven v roce 2000, kdy se vrátil na prkna kulturního domu s pohádkou Strakonický dudák. Od roku 2004 funguje jako občanské sdružení a během své novodobé historie už nastudoval deset divadelních her a bezpočet krátkých scének a vystoupení, kterými baví dospělé i dětské publikum při různých příležitostech. „Letošních 170 let neslavíme jako výročí založení, protože oficiální DS Tyl byl patrně založen později. My odkazujeme na rok 1845 jako na rok, kdy se Čistečtí dali dohromady a začali provozovat divadlo,“ říká Pavel Tintěra ml., režisér souboru. K letošnímu výročnímu roku nastudovali ochotníci hru z repertoáru pražského Semaforu. Její premiéra bude 14. listopadu od 17 hodin v kulturním domě.

Jaké hry vaši předchůdci v 19. století hráli?

Na konci 19. století si byly všechny hry dost podobné, byly to hlavně morality, kterými se braly na paškál tehdejší společenské problémy. Přesně s takovými hrami jsme se setkávali, když jsme dohledávali první období existence souboru. Pak je vidět posun. Vždy, jakmile se doba uvolnila, ať už po vzniku republiky nebo později po 2. světové válce, se přikláněli k něčemu veselejšímu. Činnost souboru máme zmapovánu hlavně po 2. světové válce, kdy se začaly objevovat vysloveně komedie. K tomuto období máme nejen písemné materiály, ale i fotodokumentaci. Jinak materiálů, které by se vztahovaly k ochotnickému divadlu v Čisté, moc není. Dlouho jsme si mysleli, že přeci musela existovat nějaká stará kronika, ale ukazuje se, že pravděpodobně neexistuje. K výročí jsme připravili brožuru. Jarča Hurtů, která ji sepsala, sháněla materiály hlavně v okresním archivu. Něco jsme získali od místního občana, který našel doma na půdě po předcích krabici s listinami souboru.

Víte, kdo je nejstarším žijícím čisteckým ochotníkem?

Zjišťovali jsme to, protože po premiéře chystáme společenský večer, na který pozveme bývalé členy Tylu. Snad se nám podařilo dohledat všechny a na nikoho jsme nezapomněli. Nejstaršími žijícími ochotníky jsou Václav Šajner a pan Hejda, který žije v Čisté. A kdyby žila, tak by byla jednou z nejstarších členek naše bývalá režisérka Helena Forejtová. Ta se na fotkách Tylu objevuje už po válce jako mladá holka.

Tyl funguje 170 let bez přestávek?

V činnosti měl několikrát pauzu. Většinou, když přišly horší časy (hlavně války nebo později normalizace), se utlumila a v lepších časech se znovu obnovila. Ale po každém znovuobnovení se vždy navazovalo na původní Tyl. I v době normalizace, kdy byl soubor začleněn pod JZD, se vždycky hlásil k odkazu někdejšího souboru Tyl. V té současné podobě jsme ho obnovili v roce 2000, což bylo po jedenácti letech.

Byl jsi u toho?

Byl jsem osloven, jestli se nechci zúčastnit, tak jsem tehdy poprvé hrál. Měl jsem dokonce dvojroli, a to prince Alamira a Šavličku. Obě to byly malé role. Impulz na obnovení divadla vzešel od dětí rodičů, kteří v roce 1989 hráli poslední představení. Pod vedením režisérky Heleny Forejtové se nastudoval Strakonický dudák. Ale abych nezapomněl, tak už předtím vznikaly k různým příležitostem, jako byl Silvestr nebo oslavy výročí obce, krátké scénky.

Brali jste to tehdy jen jako krátkou epizodu?

Kdepak, všichni jsme to brali vážně. Opravdu jsme se snažili, aby představení dopadlo dobře. Když to srovnám s dneškem, tak bylo samozřejmě velmi primitivní. Téměř bez kulis, i když byl alespoň pokus o kostýmy. Hráli jsme víceméně na prázdné scéně, kde trčela jedna bříza na stojanu a k té jsme přinesli jedny dveře. Dneska by se řeklo, že to byl moderní minimalismus (směje se). Ale lidem se to hrozně líbilo, protože po delší době zase hráli v Čisté místní. Jelikož mělo představení úspěch, řeklo se, že budeme pokračovat.

Jak vzpomínáš na paní režisérku Forejtovou?

Tyl, obnovený v roce 2000, zatím odehrál deset divadelních her. Jednou z nejúspěšnějších byla komedie Ženitba. Pavel Tintěra ml. je na snímku vlevo.

Já jsem ji vždycky hodně respektoval a měl k ní úctu. Měli jsme spolu hezký vztah. Byla přísná a ze začátku jsme si vedle ní všichni připadali takhle malinký, ale postupně ji náš mladý kolektiv trochu zformoval, takže jsme si nakonec troufli jí i odmlouvat nebo vnucovat odlehčenější pojetí. I když měla tendenci dělat spíš klasické hry, třeba Devět žen, tak vždycky nakonec akceptovala, že chceme hrát něco jiného a nevadilo jí nás vést.

Když zemřela, bylo to dost nečekané.

Nikdo to nečekal, nic tomu nenasvědčovalo, protože vypadala pořád čiperně. Stále mě mrzí, že jsem nestihl zaznamenat její vzpomínky na čistecké divadlo, kterých měla spoustu. Jednou jsme jeli na zájezd do divadla v Terezíně, kde hráli hru, kterou jsme zrovna studovali. V Čisté jsme sedli do autobusu a ona celou cestu tam i zpátky vyprávěla. Byl jsem z toho úplně unesený a domluvil se s ní, že k ní někdy zajdu, aby mi to převyprávěla na diktafon. Když jsem si konečně řekl, že už za ní opravdu zajdu, abych si schůzku domluvil, tak týden na to zemřela. Byl jsem z toho hotový. Jednak z důvodu, že to bylo tak nečekané, jednak z důvodu, že jsem si vyčítal, že jsem za ní nezašel dřív. Máme sice k dispozici fotokroniku Tylu, ale ona byla její textovou částí. Všechny lidi na snímcích znala, měla k nim příběhy.

Jaká byla první hra, kterou jste hráli bez ní?

Byla to Šípková Růženka. To, že najednou nemáme režisérku, nás hodně zaskočilo, byli jsme v takovém vzduchoprázdnu. Sáhli jsme tedy po pohádce, která bude jednoduchá a rychlá k nastudování. Režírovala ji Anička Hurtová.

Ještě s paní Forejtovou jste nastudovali pohádku Byl jednou jeden drak, kde jste na jevišti poprvé zpívali, to chtělo odvahu?

Děvčata Hurtovic zpívat uměla, jsou hudebně nadaná, my ostatní jsme na tom byli podstatně hůř. Ale řekli jsme si, proč nezkusit něco nového, že by to mohla být legrace. Navíc to byla pohádka, takže když drak zpíval falešně, vcelku to tam patřilo. Pohádka se líbila. Byla veselá a barevná. Pěvecké výkony byly podle očekávání hrozné, přesto jsme se nepoučili a letos máme hru, ve které budeme zpívat ještě víc (směje se). Ale omladili jsme a máme teď v souboru lidi, u kterých by to neměla být ostuda.

Co jste pro letošní jubilejní rok vybrali za hru?

Hrajeme hru od Jiřího Suchého, ke které napsal hudbu Ferdinand Havlík, takže je to klasická semaforovina. Jmenuje se to Dr. Johann Faust, Praha 2, Karlovo náměstí 40. Není to třeskutá komedie, jako byl Dědeček nebo Postel pro Anděla, humor si v tom lidé musejí sami najít, není prvoplánový. Je to hodně hra o slovíčkách. V tom to máme složitější, protože si musíme text opravdu dobře pamatovat. Když se nějaké slovíčko z věty vytratí, může ztratit vtip.

Se souborem nehrajete jen celovečerní představení, máte širší záběr?

Kromě toho děláme ob rok i krátké vánoční hry, potom krátké pohádky pro děti, které mají podobu takového desetiminutového Večerníčku a jsou buď s loutkami, nebo hrané. Ty hrajeme při různých příležitostech, jako je pouť a různé oslavy. A pak děláme noční prohlídky a u těch si troufnu trochu neskromně říct, že je umíme. Letos se nám „nočky“ v Plasích obzvláště povedly, byl to hodně kostýmní příběh a návštěvníci odcházeli opravdu nadšení. Téma je pokaždé jiné a vzhledem k tomu, že do kláštera jezdíme hrát od roku 2006, začínají se vyčerpávat. Proto zvažujeme, že skončíme, abychom odešli na vrcholu. Navázali jsme ale spolupráci i s muzeem v Mariánské Týnici, kde jsme noční prohlídky dělali loni a letos. Tam se témata zdaleka nevyčerpala, takže bychom rádi pokračovali. Scénáře si píšeme sami, tedy Anička Hurtová, která má na to talent.

U čisteckého Tylu vždycky bývalo legrační číst jména na programu, kterému dominoval klan Tintěrů a Hurtů. Teď se sourozenci Hurtovi rozprchli mimo okres, není vám líto, že tím soubor oslabil?

Samozřejmě je. Teď už dominuje jen klan Tintěrů. Ale snažíme se k nám stále lákat nové lidi. Teď s námi třeba hraje dívčina, která pochází z Čisté a bydlí v Kožlanech. Je šikovná a naše velká naděje, hrála s námi i letošní noční prohlídky a v nové hře je naší hlavní zpěvačkou. Nalákat nové lidi bohužel není jednoduché. Už několikrát jsme zveřejnili výzvu, zveme lidi, ať mezi nás přijdou. Když nechtějí přímo hrát, můžou pomáhat jinak. Dělat zvuk, světla nebo pomáhat s kulisami. Někteří třeba prošli souborem jen jednu sezonu a už nepokračovali, protože je to náročné na čas. To je zřejmě to, co lidi nejvíc odrazuje.

Markéta Hartlová