Karel Fiala

Díky Karlu Fialovi se dnes můžete kouknout na akce RG i z klidu domova

Ve třech si natočili vlastního Vinnetoua

S Karlem Fialou, který již zhruba rok spolupracuje s Rabasovou galerií (RG) – natáčí pro ni videa z koncertů a vernisáží, jsem se poprvé potkala právě v této době. Což, jak vyplývá z jeho profesního života, je vlastně malý zázrak. Jako rakovnický rodák se tu pohybuje celý život. Nejprve krátce pracoval na „okrese“ a pak třicet let v České pojišťovně. Zde dělal ekonoma, pojišťovacího poradce, obchodního ředitele a posledních deset let před důchodem byl ředitelem. Možná i proto se podivil, když jsem ho oslovila s tím, že bych jej ráda představila: „Myslel jsem si, že mě tu zná snad každý.“ Naše krátké představení se však trochu protáhlo, což snad nebude na škodu, neboť Karel Fiala je nejen příjemný společník, ale i skvělý vypravěč. Proto není divu, že jsme se od jeho zájmu o video dostali i k tomu, jak s kamarádem natočili Vinnetoua, pořídili si dvojkolo či jak se dostal k bicím.

Kluci z ulice

Jako první mě pochopitelně zajímalo, jak se Karel Fiala dostal ke spolupráci s RG. „Oslovil mě Václav Zoubek, respektive jeho bratr – jsme spolužáci. Poznali jsme se, když jsme začali chodit na devítiletku. Já jsem bydlel na dnešní Pražské ulici a oni za koupalištěm, takže vlastně mohu říkat, že jsme byli kluci z jedné ulice. Kultura mě zajímala odjakživa, ale protože mám ve zvyku vše dělat naplno, šla trochu stranou, když jsem se věnoval své profesi a rodině. Teď jsem se k ní vrátil, což jsem bral jako výzvu,“ přibližuje.

Karel Fiala je, co se týká natáčení videí, samouk. Věnoval se i fotografii, byť to prý pro něho byla okrajová záležitost. „Mám rád, když se věci hýbou,“ dodává.

Vinnetou

Jeho první setkání s kamerou však přišlo mnohem dříve. „Když jsem byl malý, šel v kině Vinnetou, tak jsme si s kamarádem Jardou Pěnkavou řekli, že si natočíme svého vlastního. Vybrali jsme lokalitu – pod Váchovou vilou – švihli jsme jeho tátovi Admiru, koupili film – byl tehdy strašně drahý – a ještě s kamarádem Mílou Černohorským jsme točili. Jeden vždy držel kameru a ostatní dva hráli. Film jsme si nechali vyvolat, což trvalo asi dva měsíce, a sami jsme si ho střihali. Sice na to byl nějaký přístroj, ale my jsme to vzali nůžkami a pak jsme to lepili. Moc střihu tam nebylo, protože nám bylo líto filmu. Pak jsme si ho několikrát promítli a moc jsme se tomu nasmáli, byla to hrozná bejkárna. Škoda, že se ztratil, rád bych se na něj dnes podíval,“ směje se.

Fotografem – kolážistou

Přestože Karla Fialu zajímají spíše pohyblivé snímky, neminula jej ani fotografie. „Můj bratr a posléze i švagr byli blázni do fotografování. Díky tomu jsme měli i potřebné pomůcky, takže když jsem asi ve dvanácti dostal foťák Pionýra, věděl jsem, i jak se vyvolává a fotky jsem si dělal sám. Tedy ne zcela sám, opět jsme v tom byli s kamarádem Jardou Pěnkavou. Koupili jsme si vývojku, ustalovač, zavřeli se u nich v koupelně, udělali fotky a pak jsme se jimi chlubili. Už tehdy jsme uměli udělat všelijaké koláže, takže jsme se snažili někam vmáčknout jako, že jsme byli i tam, kde jsme nebyli,“ pokračuje. Zhruba v patnácti, kdy prý dostali rozum, fotili už něco jiného. „Nebyly to dívky, jak vás teď určitě napadlo, ale dvojkolo,“ směje se.

S dvojkolem a kamarádem Jardou Pěnkavou (vpravo).

Jako z fabriky

Toto kolo si udělali sami a v Rakovníku byli velkou raritou. Sehnali si stará kola, rozřezali je a na náměstí u pana Vlasáka si je nechali svařit. Kolo vypadalo naprosto dokonale, byť bylo z použitých součástek. Není divu, vždyť Karel Fiala byl tehdy studentem obchodní školy a jeho kamarád chodil na zemědělskou. „Aby to vypadalo jako tovární výrobek, napsal jsem tehdy do Favoritu Rokycany, zda by nám neposlali nějaké obtisky. Což se i stalo, my jsme si je nalepili, takže kolo vypadalo jako originál z fabriky. Byl rok 1968, nám bylo sedmnáct, sbalili jsme stan, vzali ještě jednoho kamaráda na normálním kole a vyrazili k Českým Budějovicím. Celkem jsme na této tréninkové jízdě najeli asi 600 km,“ přibližuje.

Současně s Apollem

Po tomto testu kluky napadlo, že by příští rok mohli vyjet do Německa – tehdejší NDR. Díky tomu, že maminka Jardy Pěnkavy pracovala na okrese, který tam měl družbu s nějakou vesnicí, domluvila, že by tam mohli jet na brigádu.

„Tak jsme se nechali na tři týdny najmout u stavební firmy. Něco jsme si vydělali, a pak jsme skočili na kolo a vyrazili k Baltu. Kolo budilo nevídaný zájem a díky tomu, že jsme ani moc neuměli německy, užili jsme si spoustu legrace. Jeli jsme po malých silničkách, kde často byly kočičí hlavy, takže jsme mnohokrát dojeli úplně vyklepaní. Ale jakmile jsme někde zastavili, Němci se k nám hrnuli a okukovali kolo. Dojeli jsme až na Rujánu, což je z Rakovníka asi 650 km. Bylo hezké počasí, takže jsme ani nepotřebovali mazání na omrzliny, ale dokonce jsme se opálili. Pak jsme zase hupsli na kolo a jeli domů. Tehdy tu vycházel Rozvoj, a když jsme se vrátili, mávali na nás známí novinami. Byl tam o nás článek, který nesl titulek Současně s Apollem. Pak nám tu říkali Apolláci,“ pokračuje ve svém vyprávění.

Preachers – kazatelé

S dospíváním přišla pochopitelně i změna zájmů. Kolo už kluky tolik netáhlo, ale zato přišla éra bigbítových kapel. „Měl jsem spolužáky, kteří dodnes hrají – Míla Černohorský, Míla Černý, Vlastík Beneš a další. Také tu fungovala Mandragora a přímo vedle mě v lavici na ekonomce seděl Libor Laun (její bubeník). Byl do toho tak zapálený, že si pořád bubnoval. A mě zblbnul tak, že jsem začal také. Nakonec jsme si s kamarádem Jardou Pěnkavou založili kapelu. Já jediný jsem na nic neuměl, tak jsem si i díky vlivu Libora řekl, že se naučím na bicí. Začal jsem trénovat, doma ze mě šíleli, protože to byl hrozný rámus, ale pak jsem nějak pochopil ten rytmus a na bicí jsem hrál. Dokonce jsme prošli přehrávkami. Jmenovali jsme se The Small Madman a posléze jsme se přejmenovali na Preachers – kazatelé. Hrávali jsme hodně v hospodě na Zátiší, kde jsme obnovili tradici tamního sálu a pořádali tam divoké čaje. Bohužel přímo naproti bydlel profesor Bařtipán, kterého jsem měl na statistiku, hospodářské počty a ekonomiku. Když zjistil, že ten rámus dělám já, hned mě tasil a nakonec jsem dělal tři reparáty,“ vzpomíná i na situaci, která tehdy asi příliš příjemná nebyla.

S Janotou a agitkou

Po maturitě pochopitelně přišla vojnu. I když Karel Fiala narukoval do Příbrami, po čase se dostal do Krušovic. „Tam jsem se shodou náhod setkal i s Honzou Janotou. Politruka tam dělal kapitán Kaderka, který potřeboval vykázat nějakou svazáckou činnost. Protože tam byla docela dobrá aparatura, sháněl lidi, kteří na něco hrají. Brali jsme to jako zašívárnu, ale Kaderka z nás udělal takovou agitku a my jezdili po okrese. Většinou jsme byli spokojení, protože jsme dostali najíst, ale pak jsme museli vystoupit i na velkém předvolebním shromáždění v rakovnickém osvěťáku. Snad nás tehdy moc lidí nepoznalo, ale i tak to pro nás byla strašná ostuda. Ale nakonec jsme se převtělili v plnohodnotnou kapelu a jezdili jsme do Lebedy hrát na čaje. To už frčela tvorba Honzy Janoty, který už tenkrát pro nás skládal.“

Za hubičku či za husičku

Po vojně se Karel Fiala usadil a začal se věnovat práci a rodině, takže koníčky šly stranou. Ale vzhledem k tomu, že jako rodina začali cestovat, pořídil si kameru a tyto výjezdy začal dokumentovat.

„A protože mi to připadalo takové suché, začal jsem své filmy i střihat a ozvučovat, aby se na ně dalo koukat. Jak jsem se zdokonaloval, ukazoval jsem je nejen příbuzným, ale i známým. Docela se líbily, a tak mi lidé začali říkat, zda bych jim nenatočil to, či ono. Video mám jako zálibu a dělám ho – jak říkám – za hubičku nebo za husičku, ale hlavně lidem pro radost,“ směje se.

Když se jej ptám, zda práce pro RG po roce zkušeností splnila jeho očekávání, odpovídá bez zaváhání: „Hned zpočátku jsme se s Václavem Zoubkem domluvili na určité představě. Pak jsem natočil několik videí, Václavovi se líbila a mně tato práce také. Dal jsem jim jednotný styl a založil jsem galerii na Youtube vlastní kanál. Videa se dají najít i na Google +, protože ne každý má dnes čas jít na vernisáž nebo koncert osobně, “ uzavírá.

Lenka Pelcová