Václav Upír Krejčí ve svém ateliéru se soškou Oscara, kterou dostal od své šestnáctileté dcery za roli nejlepšího tatínka. Narozeniny oslavili společně, proto číslo 1660 v pozadí fotografie.

Václav Upír Krejčí dokončuje hrůzostrašnou autobiografii z Rakovnicka

Nejradši teď píše a hraje pro děti

Rakovnický rodák Václav Upír Krejčí je člověk mnoha profesí. Proslavil se jako mim, herec, zpěvák, moderátor a spisovatel. Svoji kreativitu využívá v reklamě, působí jako dramaturg televizních stanic. 13. října oslavil šedesáté narozeniny. Těsně před oslavou jsme ho zastihli v plném pracovním vytížení v rodinném domě v pražských Řepích. Zatímco jsme si povídali u kávy, v jeho střižně, která je součástí domácího televizního studia, se právě střihaly hudební nahrávky.

Co ti ze všech tvých profesí dělá největší radost?

Odjakživa jsem hrál hrozně rád pro děti. To mě obrovsky baví. Dřív proto, že mě bavilo, jak reagují. Jak jsou spontánní. Ale teď mám pocit, že děti degenerují a potřebují pomoc. Rodiče na ně nemají čas, posadí je před televizi a nechají jim vymejvat mozky americkýma sračkama. Já jdu na ně interaktivně. Jezdím po představeních. Ze začátku na mě koukaj, jak vyvoraný myši, protože chci, aby reagovaly, ale ony nejsou zvyklé reagovat. Ani ve škole to po nich nechtějí. Chci, aby mi řekly, co dělám blbě. Třeba vytáhnu balonek a ptám se, co to je. No taky už se mi stalo, že drzé děti řekly, že je to šprcka. Ale ty slušnější se se mnou přou. Já třeba tvrdím, že je to šlupka od pomeranče. Když mě přesvědčí, že mají pravdu, nechám si poradit, jak se takovej balónek nafukuje a schválně to kazím. Při tom se je snažím učit i základům slušného chování.

To se jim ve škole také nedostává. Já to vidím u svých dětí. Kolik času věnují třeba takovým zbytečnostem, jako jsou zlomky. Mladší dcera, které je devět let, dostává ve škole nakládáno zlomků, že to nemůže unést. Mně je 60 a v životě jsem zlomek nepoužil. Ani jeden. K čemu to je? Ale slušné vychování, stolování, design, to jsou věci, které potřebujeme stokrát denně. Třeba jaké ponožky si mají vzít k barvě oblečení. To je nikdo neučí. Tak to supluju na svých představeních. A taky mám jedno, kde supluju za policajty. Třeba o bezpečnosti na přechodech. Snažím se vyvracet ten blud, že na přechodu má přednost chodec, protože to je blbost. Na přechodu má přednost zdraví, nikoliv chodec. Říkám tomu dopravní legrácky. Základem mého představení je, aby se děti cítily chytřejší než dospělý.

Vyučoval jsi někdy i herectví?

Rok jsem učil na mezinárodní konzervatoři. A taky jsem pracoval na učebnici jevištního pohybu. Dělal jsem na tom 7 měsíců, Regina Rázlová mi dělala oponenturu. Vzniklo dílo, které mi je dnes k ničemu, protože jsem už ze školy odešel. Ale myslím, že se to docela povedlo. Většina učebnic je napsána tak, aby autor nevypadal jako blbec, takže to napíše tak, že tomu málokdo rozumí. A to jsem nechtěl. Napsal jsem to tak, aby to pochopil i ten, co se to nechce učit.

Hraješ divadlo i pro dospělé?

Jo. Jezdím s divadlem Artur, s Pavlem Trávníčkem dělám dvě představení a zkouším ještě jedno. Baví mě to, ale s dětmi se to nedá srovnávat. Dospělý, i když se mu to nelíbí, vydrží až do konce. Dítě, když se mu to nelíbí, tak na to kašle a odejde.

Jak to máš s filmovými rolemi?

Filmový hraní miluju. Ale mrzí mě, že mě ještě nikdo pořádně neobjevil. Sem tam mě sice někdo objeví, ale velká role byla naposledy v zahraniční koprodukci. Byl to italsko německý film o Adrianu Olivettim, výrobci psacích strojů. Já tam hraju chirurga. A moje filmová dcera se do něj zamiluje. Blbý na tom je, že mě tam nikdo nepozná, protože nemám ty vlasy nahoru.

Teď jsem hrál v Kameňáku, tam hraju funebráka. Taky jsem točil na Nově nový seriál s Tomášem Klusem, jednu epizodní roli.

Prý máš i Děčínskou kotvu. Jak jsi k ní přišel?

Dostal jsem ji za píseň, kterou mi složil Michal David. Jmenuje se Ošklivý ženský nejsou. My jsme s Michalem hodně kamarádili a já mu vlastně na každý desce pro děti zpívám nějaký písničky. No a ještě před revolucí Michala napadlo, že tu chybí zpěvák srandista a že mi napíše písničky a postaví kapelu. Udělal asi 30 věcí, dokonce i na dětských hitparádách se chvíli držely. A pak že udělá prdel a napíše písničku na Děčínskou kotvu. Nakonec jsem měl dostat třetí cenu jako zpěvák a dostal jsem cenu diváků. Ale setkalo se to s nepochopením kolegů, tak mi nakonec nechali jen tu cenu diváků. A za ni mám Děčínskou kotvu.

Jako mladík jsi prý hrával velmi slušně na bicí.

Já byl jako kluk hrozně hubenej mastňák. A poněvadž jsem toužil už jako cucák milovat holky, táta mi radil, že musím něco dělat, abych ty holky dokázal zaujmout. Tak jsem začal zpívat a měl jsem takovou tu barvu hlasu jako Spálený. Tenkrát bubnoval v naší školní kapele Pepík Šiler. Rakovize se to jmenovalo. A protože byl dobrej, tak nám ho přetáhly lepší kapely. A tehdy mi řekli, že musím za bicí, jinak mě jako zpěváka vyhodí. Jak mě to nebavilo! Ale pak jsem se chytnul a prej mi to docela šlo. Ale moje úplné hudební začátky byly zpěvavý. To bylo ve 13 letech.

A co tvoje herecké začátky?

Chodil jsem do školy na starou poštu. Že mám herecké vlohy, si všimla nejprve paní Jakubská, velká ochotnice, která tam učila. Řekla mi, že jsem talent, že mě představí Cónovi. Že se na mě podívá, ale že rok budu v přípravce a pak se uvidí. Já na to, že nemám čas být rok v přípravce. Tak mi poradila, abych šel do Prahy. Tak jsem šel na Ježkovu konzervatoř. Pak jsem vyhrál v Litvínově festival pantomimy, kde byl i Michal Nesvadba. Řekli jsme si, že budeme dělat spolu a pak už vzniklo Mimtrio se Světlanou Nálepkovou a už to jelo.

Před tím jsem se kamarádil se spisovatelem Pavlem Boškem. Ten založil Redutu, divadlo Atelier. Spolu jsme udělali představení. Měli jsme mít premiéru. On hrál v sobotu v Rakovníku, ještě říkal, jak mě tam bude chválit. V neděli jsme měli mít generálku a pak premiéru. Jenže on na tu generálku nepřišel, protože umřel. Takže jeho poslední představení bylo v Rakovníku, v místě mého rodiště. Zemřel 17. listopadu 1980. To jsou někdy v životě situace.

Jak se vlastně člověk stává Upírem?

To bylo v 8. třídě. Hráli jsme s Rakovizí vánoční divadelní představení. Já hrál kůzle, měl jsem rohy a bradku. A najednou vypadl proud. Já našel svíčku a sirky, a jak jsem si svíčkou osvítil ten namaskovanej obličej, někdo v jevišti zařval: „Upír!“ A už mi to zůstalo. Já to tenkrát nenáviděl.

Tvoje první knížka vyšla ještě pod hlavičkou vydavatelství Raport jako Up-oezie. Máš ji ještě?

Jasně. Za tu jsem dostal největší pochvalu od Jiřího Suchému. Moje básničky se mu moc líbily. Pak jsem napsal knihu Bezceler, těch se prodalo 120 tisíc výtisků. Psal jsem i cestopisy do časopisu Story a Šťastnýho Jima, které pak vyšly jako sebrané reportáže i knižně. Dalším knižním titulem byly sebrané citáty slavných osobností. Teď už mám připravený druhý díl. ForUm se to jmenuje.

Co píšeš teď?

Autobiografickou knihu. Zatím má 120 stránek a pořád jsem u dětství. Jsem dyslektik a dysgrafik, takže si to po sobě pořád dokola musím číst, ale neumím to číst v počítači. Musím si to nejdřív vytisknout, přečíst v klidu a pak to zase přenést do počítače. Dokud to nedostane tu dynamiku. Píšu, dokud nepadnu. Třeba od 3 hodin od rána a skončím v 10 večer. Je to tvrdá autobiografie. Jmenuje se to Krásné hororové dětství. Ty největší hrůzy se odehrávají ve Slabcích, u babičky a u dědy. Mám v sobě takovou strašnou vzpomínku, jak děda babičku týral a nakonec ji ubil lopatkou na uhlí. Když se ponořím do intenzivního přemýšlení, což je pro mě velký nápor na hlavu, protože se neumím moc soustředit, ale když se do toho dostanu, mám to pořád v sobě. Úplně slyším ty přímé řeči, slovo od slova.

Jak kniha končí?

Strašně. Táta na tom byl na sklonku života zdravotně špatně. Bydlel ještě v Rakovníku v paneláku, kterému se říká kravín. Měl problémy s cévami, ale my mu o pět let prodloužili život. Kámoš prodal jeho byt v Rakovníku a za to jsme mu koupili domeček se zahrádkou v Kněževsi, kde byl šťastnej. Já mu tam dovezl nářadí a další věci. A pak, když už byl táta po smrti, jsme jednou hráli s Trávníčkem v Kněževsi. Divil jsem se, že macecha ani nikdo jinej z rodiny se nepřišli podívat. A tehdy jsem se dozvěděl, že domek po tátovi prodali za 1,2 milionu korun, včetně všech věcí, které jsem tam měl, a vůbec nic nám neřekli. Dodneška nám neberou telefony. Prostě nic. A tak v té knížce píšu: „A najednou jsem začal být dospělý.“

A co tvoje cévy a zdraví?

Moje žena, která je stavební inženýr architekt, chodí každý měsíc s kamarádkama na víno. Má mezi nimi nejstaršího manžela. Tuhle přišla domů a povídá: „Upírku, kolik je ti?“ „Dyť to víš, ne?“ „Ne, řekni to nahlas.“ „No šedesát.“ „Tak poslechni, moje nejstarší kamarádka, která má nejstaršího manžela, tak je mu 45. A není mezi nimi jeden, který by neměl zdravotní problém. Všichni už něco berou. A ty?“ „Já neberu nic.“ „Ani na tlak?“ „Ne.“ „Tam skoro všichni berou na tlak, už v pětačtyřiceti. A ty nic.Upírku, ty jsi nějakej divnej.“

Takže zdraví slouží. To je důležitý.

Hale, já na něj seru. Jedna kamarádka u tchýně je lékařka a ta mi říká. „Upíre, nemůžete jet pořád na 200 %. Ten organismus vám dává nějaký informace. Nějaký varování, a vy to v tom fofru ani nevíte. Musíte ubrat.“ Ale jak ubrat? Co to je ubrat? To neumím.

Pavel Sklenička