Jan Jirátko při noční hlídce v pralese.

Spoustě ohrožených druhů hrozí vyhynutí kvůli tradiční čínské medicíně

Ředitel pomáhal jako dobrovolník v pralese

Osvěta funguje. Zafungovala i organizaci Prales dětem, která na začátku letošního roku zavítala do Rakovníka představit svoji bohulibou činnost v ochraně přírody na Sumatře. Propagační materiály se ocitly i v Průmyslové škole Emila Kolbena v Rakovníku a dostaly se do rukou řediteli Janu Jirátkovi. Skončily tak přesně tam, kde měly. Ředitele totiž zaujaly natolik, že se rozhodl na Sumatru odletět a jako dobrovolník dva týdny pomáhat v tamní české rezervaci. Držel protipytlácké hlídky, prosekával pralesní stezky, pomáhal budovat Tygří dům nebo opravovat chatky na základně. „Rezervaci Green life založila organizace Prales dětem v roce 2009. Původně měla jen několik hektarů, dnes už se její velikost přehoupla přes 50 hektarů a cílem je, aby byla velká 300 až 400 hektarů. Dobrovolníci do ní jezdí pomáhat od dubna do září. Týmy se střídají po čtrnácti dnech. My jsme jeli v srpnu a byli jsme předposlední turnus v tomto roce. Z Česka jsem odlétal spolu s dalšími třinácti dobrovolníky. Organizace má na Sumatře dvě pralesní základny,“ popisuje Jan Jirátko.

Jak jste se dozvěděl, že Prales dětem shání dobrovolníky pro práci na Sumatře?

Na jejich webových stránkách. Řekl jsem si, že je to dobrá cesta, jak pomoci dobré věci a leccos poznat. Přihlásil jsem se a byl vybrán. Možná při výběru pomohl obor, který jsem studoval, tedy biologie, možná i to, že mám spojení se školou a mohu tak myšlenky přenést dál, protože na naší škole mimo jiné učím ekologii. To vše jsem jim ve svém motivačním dopise popsal.

Proč česká rezervace na Sumatře vznikla?

Ochrana přírody na Sumatře a obecně v celé Indonésii je na daleko nižší úrovni, než jsme zvyklí. Je tam všudypřítomná korupce, takže pokud dobře zaplatíte příslušnému úředníkovi, je možné kácet nebo lovit i na území národního parku. Řádí tam pytlácké bandy, funguje černý trh s ohroženými druhy zvířat a pralesy mizí kvůli pěstování palmy olejné a kaučukovníku. Česká rezervace má vytvořit jakousi ochrannou zónu mezi zemědělskou oblastí a národním parkem Gunung Leuser a tím ho pomáhat lépe chránit. V rezervaci se například drží protipytlácké hlídky a je potřeba říci, že to funguje velice dobře. Pytláci už vědí, že můžou být hlídkou chyceni a odzbrojeni, může jim být zabavena kořist a také jsou jim likvidovány nástrahy, které na zvířata líčí. Díky tomu se jich v blízkosti rezervace pohybuje jen velmi málo, my jsme dokonce ani na žádnou pytláckou skupinu nenarazili.

Protipytlácké hlídky dělají dobrovolníci? A to nemusejí být ozbrojené?

Hlídky jsou jedním z úkolů dobrovolníků. Pytláci jsou většinou jednotlivci, maximálně chodí ve dvou. A na hlídku se samozřejmě chodí ve skupině, abychom měli převahu. Nicméně zbraní jsme vybaveni byli. Takovouto. (Z šuplíku stolu vytáhne mačetu). Je to ručně kovaná mačeta a není problém s ní někomu, kdyby na to došlo, useknout ruku.

A to byste dokázal?

No, hrozně nerad bych to zkoušel (směje se). Jinak mačety v pralese slouží i k tomu, abyste si s nimi vysekávali cestu. Tam, i když máte stezku, tak během dvou nebo tří týdnů zaroste. Musí se neustále obnovovat. To je další práce dobrovolníků. Je potřeba se dostat i do vzdálenějších míst rezervace, kde jsou nainstalovány fotopasti, díky kterým se zjišťuje, co v místě žije a co je potřeba chránit. Další naší prací tedy bylo vybírat karty z fotopastí a dávat tam nové. Bylo opravdu zajímavé pozorovat, co vše se v pralese pohybuje. A to hlavně v noci, protože prales nejvíc žije v noci.

Jaké „úlovky“ jste měli?

Indonésané při sklizni plodů palmy olejné.

Fotopasti zachytily různé kopytníky, divoká prasata, ale i tygry sumatránské, dikobrazy a spoustu drobnějších tvorů včetně luskounů, což je nádherné zvíře, které připomíná oživlou šišku. Luskouni jsou bohužel nesmírně ohroženi. Jednak kvůli odlesňování a jednak kvůli Číně a její tradiční medicíně. Z Číny je velká poptávka po různých částech zvířat. Například luskouni mají šupiny, které jsou u nich považovány za symbol štěstí. Situace je dnes taková, že jen za posledních několik let bylo vybito asi 95 procent luskounů a je otázka, jestli zbylých pět procent může přežít, protože se samci a samičky nenajdou. Ohroženi jsou i dikobrazi. V Číně jsou totiž oblíbenou komoditou žlučové kameny dikobrazů. Nic jiného z nich nezpracovávají. Místní lovci třeba zabijí 100 dikobrazů, aby pak zjistili, že jen jeden nebo dva mají žlučové kameny. Situace je opravdu tristní. A obrovským problémem je i odlesňování kvůli pěstování palmy olejné. Palma je v tamní půdě schopna plodit jen velmi krátce. Během pěti nebo deseti let půdu úplně vyčerpá a na místě plantáží zůstává doslova poušť. V pralese totiž není půda jako u nás. Je to v podstatě písek, na kterém je vrstva humusu. Vrstva organického odpadu se stále obnovuje tím, jak se na zemi rozkládá listí, větvičky, mrtvá těla mravenců a podobně. Jenže to všechno se na palmových plantážích naruší. Zůstává jen poušť. Možná se půda někdy vzpamatuje. Za stovky nebo tisíce let.

A to Indonésanům nevadí?

Spousta rodin tam žije z plantáží olejných palem. Za nepatrnou výkupní cenu (firmy jim platí asi korunu za kilo) dodávají plody do továren, které navíc vlastní zahraniční vlastníci. Indonésané bohužel příliš nepřemýšlejí o budoucnosti. Pokud jim nějaká firma navrhne, aby vykáceli kus pralesa, vysázeli palmu a slíbí jim, že od nich bude plody vykupovat, nechají se snadno zlákat, protože mnoho možností na výdělek tam nemají. Mají dojem, že přírody je tam pořád ještě dost, a tak plantáže postupují dál a dál. Bohužel se tím čím dál větší část indonéských ostrovů mění v naprosto neplodné. A situace se zhoršuje i tím, že obyvatel v Indonésii nesmírným tempem přibývá. Zatímco před několika desítkami let jich bylo asi 80 nebo 90 milionů, tak dnes jich je 270 milionů. Na některých ostrovech už kvůli tomu přírodu téměř nenajdete.

A zmůžou tam čeští nadšenci vůbec něco?

Důležité je přinést tam zahraniční zkušenosti, střežit, co se ještě dá, a další věc je vychovávat místní mládež k tomu, aby si přírody vážila a chránila ji. Na některých menších ostrovech už se to podařilo. Pochopili, že pokud budou provázet turisty a starat se o přírodu, přinese jim to větší a trvalejší zisk, než když ji budou ničit. Sama organizace Prales dětem buduje na Sumatře tzv. Tygří dům, což je vzdělávací středisko pro místní děti. Je ve vesnici Batu Katak, kde žije několik set lidí. Tygří dům je experimentem, jestli je možné chování lidí změnit. Postupně se začíná realizovat i to, že někteří vesničané jsou přímo zaměstnáváni v organizaci a v době, kdy tam Češi nejsou, střeží prales a vydělají si tím víc než pěstováním palmy nebo kaučukovníku. Jinak jsou místní lidé velice příjemní a milí, nepozorovali jsme žádnou agresivitu nebo zášť, ale změnit jejich myšlení je skutečně spíše záležitostí další generace.

Z čeho je Prales dětem financovaný?

Jednak z příspěvků lidí, tedy jednotlivců, kteří mohou přispívat i drobnou částkou. Jednou z možností je, a je to i dobrý dárek k Vánocům, koupit kus pralesa. Jeden ar vyjde asi na 800 korun. Prales pak samozřejmě nepatří tomu, kdo přispěl, ale organizaci. Člověk má ale dobrý pocit, že přispěl něčemu, co má smysl. Do projektu se kromě toho postupně zapojují i různé firmy, které cítí určitou společenskou odpovědnost. Peněz by to samozřejmě chtělo víc. Teď je například potřeba dokončit Tygří dům, což na naše peníze vyjde asi na 350 tisíc korun. Navíc na výkup pozemků je potřeba stále více peněz. Místní se sice prodeji nebrání, ale když vidí, že je o pozemky zájem, nasazují jejich cenu poměrně vysoko. Když rezervace začínala, kupovalo se prvních pár hektarů za hubičku, dnes je na jeden hektar potřeba 80 až 100 tisíc korun. Ale i přesto se letos podařilo koupit dalších třináct hektarů.

Byl už jste někdy předtím v podobné zemi?

Přímo v tropech jsem ještě nikdy nebyl. Sliboval jsme si od toho, že uvidím spoustu druhů rostlin a živočichů ve volné přírodě, což se mi podařilo. I když s tygrem jsme se přímo nepotkali, tak jsme viděli řadu druhů opic, ptáků a pochopitelně velkou spoustu bezobratlých živočichů. Zajímavé je, že když jdete pralesem, tak velká zvířata moc nevidíte. Ani ptáky, protože koruny jsou husté a většina života se odehrává v korunách stromů. Spíš vidíte, že se hýbe listí a také slyšíte spoustu zvuků. Navíc je prales kvůli hmyzu tak hlučný, a to zejména v noci, že se doporučují i špunty do uší. Rozhodně to není jako u nás, že jdete do lesa za klidem. A jsou tam i krásní velcí pavouci. S jedním patnácticentimetrovým jsem sdílel chatku. Spali jsme samozřejmě pod moskytiérami.

Brr, tak to nebude nic pro arachnofobiky?

To opravdu ne. Mně osobně pavouci nevadí, ani žádná jiná zvířata, co tam byla. Pokud má někdo fobii, jezdit by tam neměl. Organizace před tím i předem varuje. A podobné je to i s alergiky, kteří mají reakce na bodnutí hmyzem. Jsou tam třeba velice agresivní včely. To jsem sám poznal, když jsem jednou natíral chatku. Omylem jsem šlápl do jejich hnízda a dostal čtyři žihadla, což už se tam považuje za dosti rizikové. Naštěstí mi to nic neudělalo, ale bolest z žihadla je nesrovnatelně větší, než když vás bodne naše včela nebo vosa. Kdyby měl někdo alergickou reakci, byl by to velký problém. Lékařská péče je tam dostupná desítky kilometrů daleko. Před odletem se doporučuje i očkování. Já jsem se nechal očkovat proti tyfu, hepatitidě a vzteklině. Hrozí tam kousnutí netopýrem, ostatně dva se mnou v chatce také bydleli, nebo vás může napadnout pes. Na Sumatře je velké množství psů, kteří se volně potulují, a nedělám si iluze, že jsou očkovaní. Sice někomu patří, ale vesničané se o ně moc nestarají. Hodí jim nějakou potravu a zbytek dne tam pes běhá někde po vesnici. Na druhou stranu se ale v této oblasti nevyskytuje malárie nebo žlutá zimnice. (Dokončení v příštím vydání)

Markéta Hartlová