Vlakový pošťák při práci. Snímek je z unikátního souboru fotografií, které pořídil zaměstnanec vlakové pošty Jiří Vašků v 70. a 80. letech pro seminární práci při studiu na institutu výtvarné fotografie.

Výstava ke 165. výročí vlakové pošty měla zastávku i na Rakovnicku

Po přepadení dostali pošťáci prémie

Proč bandité rádi přepadávali vlaky? Nebylo to kvůli tomu, že měli zvláštní zálibu v lovu železného oře. Důvodem byla vlaková pošta, respektive zásilky, které převážela. Kromě obyčejné korespondence totiž vlakem putovalo leccos, i peníze nebo tajné vojenské dokumenty. Být pošťákem ve vlaku tak bylo i nebezpečné povolání, ale především to byla řehole. Dnes už je vlaková pošta historií, v Česku byla zrušena v květnu 1999. Do zapomnění ovšem neupadla. Petr Študent je jedním z jejích posledních zaměstnanců. V poštovním vagonu a obklopen dopisy a balíky putuje po republice pořád. Teď už ovšem ne jako zaměstnanec. Založil Muzeum vlakové pošty a s výstavou, která mapuje její historii, kočuje po železničních muzeích. Jednou z jeho letních zastávek byla i vlečka v Kněževsi.

Přesně jako tenkrát

„Ve vlakové poště jsem pracoval bohužel jen devět let, než byla zrušena. Ale nechtěl jsem, aby se na ni zapomnělo. Když jsem se v roce 2009 stěhoval z Ostravy do Brna, tak jsem narazil na věci, které mi z té doby zůstaly. Naskenoval jsem je, nafotil a udělal jednoduchý web. A pro kolegy z celého bývalého Československa jsem k tomu napsal zprávu: Pánové, jestli něco máte, pošlete mi to a já to na web umístím. Setkalo se to s velkou odezvou a ze všech koutů někdejšího Československa mi začaly chodit různé věci a fotky. To už mi bylo jasné, že s tím musím něco udělat,“ popisuje začátky Petr Študent. V roce 2011 uspořádal první výstavu v poštovním voze z roku 1971, ve kterém kdysi sám jezdil.

Dnes už po republice kočuje s jinou výstavou. Je propracovanější, informace jsou zaktualizované a hlavně představuje vlakovou poštu opravdu autenticky. Když vstoupíte do vagonu, ocitnete se v jejím reálném světě. „Během pár let se mi podařilo nashromáždit spoustu exponátů, takže jsem schopný naprosto věrně nasimulovat poválečné období, tedy celou éru od 50. do 90. let. Pro předválečné období to bohužel zatím tak úplně neplatí,“ říká.

Vynález průmyslu a Anglie

Vlaky se začaly k přepravě pošty využívat v první polovině 19. století. Vlaková pošta je vlastně vynálezem průmyslové revoluce. Železnice byla v tu dobu nejrychlejším způsobem dopravy a rozvoj průmyslu tlačil na to, aby bylo doručování korespondence co nejrychlejší a nejpružnější.

Vlaková pošta má kořeny v Anglii. Poprvé ji vyzkoušeli mezi Birminghamem a Liverpoolem. Odtud se pomalu a jistě vydala na cestu Evropou. V roce 1844 vznikla v Belgii, 1848 ve Francii, 1849 v Rusku a 1850 i u nás v Rakousko-Uhersku. První rakousko-uherská vlaková pošta dokonce jela přímo na našem území, a to z Vídně do Bohumína, a její první zastávkou u nás byla Břeclav. Letos 1. srpna se tedy slavilo 165. výročí.

Konduktér se nudil

„Předtím, než vznikla, fungovala tzv. konduktérská jízda, kdy jel ve služebním voze drážní společnosti poštovní průvodčí a ten doprovázel hotové pytle se zásilkami, které už předem vytvořila kamenná pošta. Dotyčný úředník je jenom převezl. Během jízdy neměl nic na práci, vždy jen naložil a vyložil pytel. Jakmile se ale začal rozvíjet průmysl, tak průmyslníci tlačili na to, aby mohli poštu podávat ve stále pozdější dobu. Tudíž musela pošta nějak zefektivnit čas, kdy se zásilkami zabývala a výsledkem bylo, že podrobné třídění zásilek přesunula do železničních vagonů,“ popisuje Petr Študent.

Síť vlakové pošty byla velmi propracovaná. Než vlak dojel z bodu A do bodu B, kde byla jiná odbočná trať, museli úředníci všechny zásilky vytřídit a předat kolegům na odbočné trati hotový traťový svazek. Ti ho vytřídili ještě jemněji a další ještě jemněji. Pro úředníky na vytížených tratích to byl velký stres. Věděli, že ať už je objem zásilek jakýkoli, mají na jeho vytřídění jasně daný čas. Vlaky totiž nečekaly. A představte si, jak se pracuje za jízdy, když s sebou vagon háže. Peklo pak zažívali v létě. Když do plechové střechy vagonu, který stál ve stanici, pražilo slunce, mohlo v něm být i 50 °C. Při jízdě sice mohli nechat otevřená okna, ale ne moc, aby dopisy nelítaly. Kromě toho se z poštovních pytlů a dopisů hodně prášilo, takže byla mezi pošťáky spousta alergiků a astmatiků. A komu se práce nepodepsala na průduškách, přivodila mu žaludeční vředy z nepravidelného režimu a věčného stravování po hospodách. „Hrozbou byla i přepadení, nejvíc za první republiky. Pro dotyčnou posádku to sice znamenalo finanční odměnu, případně povýšení nebo posunutí na vyšší pozici, ale málokdo o takový zážitek stál,“ přibližuje.

Petr Študent provází návštěvníky vlečky expozicí o vlakové poště.

Plzeňská emancipace

Ostatně ani pracovní doba nebyla kdovíjak záviděníhodná. „Když to vezmu podle sebe (jezdil jsem za poštu Ostrava II), tak jsem v pondělí ve dvě odpoledne nastoupil. Do odjezdu vlaku ve čtyři hodiny jsme pracovali a zpracovávali zásilky. V každé rychlíkové stanici se manipulovalo, vykládalo a nakládalo. V jednáct večer se naposledy vyložilo a ve dvanáct jsme se dostali na ubytovnu. Druhý den ve čtyři nebo pět odpoledne byl nástup a jelo se zpět. Do Ostravy jsme přijeli ve dvě nebo tři v noci. Vyložili jsme a šli spát. To už byla středa ráno a ve středu večer jsem třeba nastupoval na trať na Brno, takže jsem se domů z práce vrátil až v pátek. Samozřejmě jsem pak měl pár dní volno, ale ne nějak výrazně dlouho, protože se nám do volna započítával i čas, kdy už jsme byli v cílové stanici a na ubytovně,“ popisuje pracovní režim vlakového pošťáka.

Není tedy divu, že ve vagonech pracovali samí muži. Raritou byl jen plzeňský uzel, kde se v 70. letech rozhodli přibrat do vlakové pošty i ženy. „Ale pro cílová stanoviště to byla komplikace, protože když přijela smíšená posádka, museli mít pro ni připravené dva pokoje místo jednoho,“ vysvětluje Petr Študent.

Atlas v hlavě

Třídění zásilek nezvládl jen tak každý. Správný třídič musel dokonale ovládat místopis republiky. „Na škole byl poštovní zeměpis jedním z předmětů, ze kterého se skládala závěrečná zkouška. Zeměpis republiky jsme museli znát nazpaměť a to i přesto, že už byla PSČ, podle kterých se dá třídit velmi jednoduše. Staří pošťáci dodnes dokáží místopisně správně zařadit kdejakou Lhotu. Stačí jim říct třeba Nová Ves u Nové Paky a oni hned ví, kde leží a jaké má poštovní směrovací číslo,“ směje se Petr Študent.

A protože i on kdysi skládal z poštovního zeměpisu zkoušku a štos starých pohlednic zařazený do expozice k tomu vybízí, dáme si malý test. Na první pohlednici je adresa do Mimoně. „To je u České Lípy a PSČ začíná 471.“ Odpověď je správná. Co takhle Děčín? „Vedle Ústí nad Labem a 404 až 405.“ Správně. A Vilémov? „To bude někde u Kolína. Je tam číslo 280 nebo 282? Je, tak to je u Kolína.“ U zkoušky by obstál. Nakonec se nechá nachytat jen jednou, a to když si Mutějovice splete s Mutěnicemi. Ty totiž leží u nich na Moravě.

Sabotáž s Rudým právem

„Samozřejmě se občas stávalo, že se něco omylem hodilo jinam, než mělo. Nejhorší bylo, když se třeba poslal na špatnou stranu balík Rudého práva, to mělo opravdu nepříjemné následky v podobě ztráty prémií a vyšetřování, jestli to nebyla sabotáž. Sám jsem to jeden rok zažil. Nejvíc pozor si člověk musel dát na pytle se zelenými pruhy, kterým jsme v pošťácké hantýrce říkali psi. Byly to zásilky vojenské posádkové správy, které šly pod velmi přísným režimem a byly velmi hlídány. Pokud nějaký zelenáč přehlédl, že má pytel zelený pruh, otevřel ho a vysypal, tak se nemohlo jít v cílové stanici domů dřív, než to schválila posádková správa, která k tomu poslala nějakého vyšetřovatele, možná i z kontrarozvědky, to jsme se nikdy přesně nedozvěděli. I když si myslím, že armáda vlakem nic extra tajného neposílala. Občas jsme v pytli nahmatali třeba boty nebo nějaké blbosti,“ vypráví. V pytlích s červenou vlaječkou se převážely doporučené a proclené zásilky, s bílou vlaječkou obyčejné dopisy. Pokud měl pytel olověnou plombu, byl peněžní.

Dnes už třídí stroje

Vlakovou poštu přinesl pokrok a pokrok ji také odnesl. Ruční třídění vystřídaly stroje. „Když byl třídič střízlivý, dobře najedený, odpočatý a dobře motivovaný, vytřídil 2000 zásilek za hodinu. To je sice hodně, ale třídícím linkám, které jsou pětkrát výkonnější, nemohl konkurovat. A tak v roce 1999 v Česku vlaková pošta skončila a poštovní historie se vrátila před rok 1850. Dnes už se zásilky opět třídí jen v kamenných poštách a odtud se odváží již vytříděné. A i na to už se železnice využívá minimálně. Jen na trati Praha, Pardubice, Olomouc a Ostrava ještě pořád jezdí poštovní vagony, ale v těch už se žádné zásilky netřídí. Naprostá většina zásilek se přepravuje po silnici,“ uzavírá Petr Študent. Díky němu ale pošta z železnice zatím tak úplně nezmizela. Markéta Hartlová