Kolo je jedním z oblíbených dopravních prostředků.

Češi museli čínské servírky učit, jak se správně točí pivo

Trest smrti i za převezení pandy

Patnáctimilonové město, kde si i v bůhví kolikátém podlaží připadáte jako v přízemí, protože se nad vámi stále tyčí budovy. Hustá doprava, tříproudové silnice, rikši, pandy, trest smrti, ale i pro Evropana zajímavý alternativní přístup k medicíně. To je v kostce dnešní Čína. V nedávné době v ní pobýval nejen prezident Zeman, ale i delegace Středočeského kraje. Jejím členem byl i strašecký starosta Karel Filip, který nám přiblížil průběh návštěvy i mnohé zajímavosti, jež se váží k této zemi.

Ne Hedvábné stezce

Provincie Sichuan, v níž Středočeši pobývali, se nachází v jihozápadní části Číny a je jednou z největších. Její hlavní město Chengdu je považováno za centrum obchodu a rozvoje celé západní oblasti země. Díky své strategické pozici na jižní Hedvábné stezce a na cestě do Indie byla oblast Sichuanu (nebo Sečuanu) odedávna rušnou obchodní křižovatkou. V Chengdu se prý dokonce v 10. stol. začaly používat první papírové peníze na světě. Po skončení japonské okupace, kdy Čínu postupně ovládly komunistické jednotky, vydržel Sichuan jako poslední pevnost republikánského režimu (Kuomitang) do prosince 1949.

Tolik alespoň v kostce představení partnerské provincie, kterou zástupci Středočeského kraje navštívili ve dnech 4. – 12. září. V delegaci byli nejen krajští zastupitelé, ale i podnikatelé. Během osmi dnů pobytu byla podepsána dohoda o spolupráci, otevřen konzulát a domluveno bylo i to, že v Mladé Boleslavi vznikne pavilon čínské medicíny, a že dojde k rozšíření průmyslové zóny v Nymburku. Tam se v současné době vyrábějí televize, ale v plánu je i výroba lednic. Čínská vláda už dokonce schválila investici 600 milionů do této zóny.

S motorkou na chodník

Cílem pobytu bylo pochopitelně i představení Středočeského kraje. Hejtman Petera tu zahájil výstavu s názvem Skromnost i majestát, kterou připravila Galerie Středočeského kraje. „Osobně mě velmi potěšilo, že vedle díla bratří Čapků, Josefa Lady či Antonína Dvořáka byla mezi historickými předměty i kopie naší keltské hlavy. Byla dokonce umístěna na stejném podstavci, jako originál, který byl před časem vystavený ve Strašecí,“ přibližuje starosta.

Zástupci hospodářské komory pochopitelně přiblížili možnosti investování v ČR. Čínské novináře a zástupce cestovních kanceláří však především zajímal cestovní ruch ve Středočeském kraji. „Byl to zvláštní pocit, když se představoval Středočeský kraj, jako jeden z našich největších krajů, a řekli jsme, že tu žije zhruba 1,2 milionu obyvatel. Asi není divu, že na nás koukali trochu divně, když jen samotné hlavní město má 15 milionů,“ popisuje nesrovnatelné rozměry Česka a Číny. Jedním dechem však dodává, že po své zkušenosti by v takovémto městě žít nechtěl. „Auta jezdí ve třech pruzích a chodníky pak slouží nejen pěším, ale i lidem na kolech, motorkách či rikšách.“

Na svíčkovou hůlkami

Součástí delegace byl i tým českých kuchařů pod vedením šéfkuchaře Jana Pýchy (od roku 1984 vařil všem vládám a prezidentům ČSSR a následně ČR včetně nejvyšších představitelů při slavnostních recepcích na Pražském hradě a dalších místech), který prezentoval českou kuchyni, a to nejen v historické uličce Chengdu.

Členové delegace se však pochopitelně setkali i s čínským jídlem. „Máme zafixované, že jejich tradičním pokrmem je rýže nebo nudle. Ale většina jídel, která jsme ochutnali, tvořila vařená zelenina, sušené maso a houby. Pravdou však je, že jsem jedl i věci, které jsem ani neznal. Jí se samozřejmě hůlkami, což byl pro mě asi největší problém. To jsem se nenaučil. Říká se, že kdo jí dobře hůlkami, nabere na ně tři hrášky. To se mi nikdy nepodařilo, takže mně a paní Moravčíkové vždy dávali příbor. Ostatní hůlky zvládli a jedli jimi, i když bylo trochu zvláštní jíst hůlkami i svíčkovou,“ směje se starosta.

V Chengdu najdeme mezi mrakodrapy i historickou uličku.

Bílé pivo

Značnou část jídelníčku tvoří, jak vyplývá z jeho dalších slov, mořské plody. „Ty jsme měli i k snídani. Překvapilo mě, jak málo tam bylo sýrů a vůbec mléčných výrobků. Měkký sýr jsem tam neviděl vůbec, tvrdý snad jen u snídaně, ale opravdu ho bylo minimum. Jogurt je mnohem řidší, než jsou naše. Netroufnu si však říct, který je kvalitnější. Ale rozhodně je jiný,“ pokračuje.

Od jídla se pochopitelně dostáváme velmi rychle i k pivu a tvrdému alkoholu. „Seženete tam snad všechny druhy piva, ale Číňané dělají i své. Je trochu jiné a příliš mi jako pivo nepřipadalo. I barvu má jinou, je spíše bílá. Navíc servírky ho neumí točit, nevědí, že má stékat po půllitru. Tak jsme je to museli naučit,“ směje se. Tvrdý alkohol se v Číně pálí také. Co do množství alkoholu odpovídá naší slivovici. Pálí jej však z obilí, takže prý chutí připomíná mláto.

V Číně existují velké obchodní domy, jako třeba Carrefour, kde jsou garantované ceny, ale vedle nich tu fungují obchůdky, kde můžete o deklarovaných cenách smlouvat, a pokud to umíte, nakoupíte prý velmi slušně.

Uchvacoval Němec

Je zřejmé, že starostu Karla Filipa, jako dlouholetého učitele, zajímalo tamní školství. Proto jej prý velmi mrzelo, že se o něm mnoho nedozvěděl. „Doufal jsem, že v centru najdu nějakou školu, kam bych se mohl jít podívat. Žádná tam však nebyla. Ale když jsme šli na procházku, potkávali jsme děti, které evidentně šly ze školy. Byly ve stejnokrojích s pionýrskými šátky. Takže tam asi funguje jednotný systém i co do oblečení.“

Lidé obecně prý byli velmi příjemní a mladé dívky usměvavé. „Působili jsme na ně trochu exoticky. Z delegace asi nejvíce obdivovaly náměstka hejtmana Milana Němce, který měří asi dva metry, a stále se s ním chtěly fotit,“ přibližuje s úsměvem.

Ve městech je podle něho soustředěno obrovské množství lidí, ale jejich životní úroveň je vyšší, než v případě lidí na vesnicích. „Tamní venkov mi opravdu připomínal dobu minulou, i když si netroufnu odhadnout kolik let zpátky,“ dodává.

Řád a pravidla

Je poměrně známé, že denní život Číňanů začíná cvičením. „Tvrdí totiž, že tělo by se mělo postupně uvést do aktivního stavu, takže nezačínají nějakou tvrdou rozcvičkou a během, ale protažením a rychlejší chůzí,“ popisuje starosta a současně upozorňuje i na tamní řád a poměrně přísná pravidla: „Například číšníci jsou ráno po příchodu do práce nastoupeni před restaurací a dostávají několikaminutové školení, co mají a co nemají dělat. Možná to nese své ovoce, protože, když přijdete do restaurace, číšníci se na vás usmívají a jsou velmi ochotní.“

Druhým čínským evergreenem je smog. „Zažil jsem jeden den, když jsem se šel ráno proběhnout, že lidé chodili s filtry. Jinak je tam strašně vlhko a teplo. Bylo kolem třiceti stupňů a já jsem velmi rychle pochopil, proč jsou tam sportovci rychle unavení. Když dáte v takovémto podnebí dva kilometry, dostanete zabrat. Běžel jsem kolem řeky a nemile mě překvapilo, že nebyla příliš čistá – nebylo vidět na dno. Nevím čím to bylo, ale vykoupat bych se do ní nešel a ani jsem tam nikoho koupajícího neviděl.“

Pandy a psi

K Číně patří neodmyslitelně pandy, proto není divu, že česká delegace navštívila i Panda Base – středisko, kde se chovají. „Pand tu žije asi 130, ale z toho jich asi šedesát půjčují do zahraničí. Není bez zajímavosti, že panda se v zajetí dožívá dvaceti i více let, zatímco ve volné přírodě pouze kolem deseti. Je to prý dané tím, že ve volné přírodě snáze chytí nějakou infekci. Mohli jsme si prohlédnout i pandí inkubátor. Mláďata pandy jsou velmi malá a roztomilá. Ve volné přírodě rodí jedno mládě, v zajetí obvykle dvě,“ pokračuje Karel Filip.

V Číně existuje trest smrti. Dává se za vlastizradu, drogy a také za to, kdyby někdo ublížil pandě anebo se ji pokusil někam převézt. Ty z nás, co zažili socialismus, nepřekvapí, že v Číně není nezaměstnanost. „Zaměstnanost řeší i tak, že řada lidí zametá ulice, takže metařů je tam opravdu hodně, ale je tam opravdu čisto. Zajímavé je, že v tak obrovském městě jsme neviděli moc psů. Lze to sice vysvětlit různě, ale tím, co vás asi hned napadne, to podle mého nebude,“ předchází starosta mé otázce. „Ale jestli jsem na procházce potkal dva lidi se psy, bylo to hodně. Což bylo zvláštní. Ale možná i proto je tam větší pořádek, než u nás.“

Lenka Pelcová