Při oslavě 100. narozenin s vnučkami a pravnoučaty. V horní řadě pravnučka Karolína, vnučka Pavla, vnučka Zuzana, vnučka Martina a vnučka Kateřina. Dole pravnuk Ondřej, pravnučka Veronika, babička a prababička Pavla, nejmladší pravnučka Kristýna a pravnuk Tomáš.

Stoletá babička se celý život vyhýbala doktorům a neduhy léčila acylpirinem a černým uhlím

Pavla Toufarová: „Všechno dělám s láskou a chutí.“

Moc stoletých lidí jsem ve svém životě neviděl. Snad jenom tři – paní Čadkovou z Roztok, paní Karáskovou z Městečka a teď paní Pavlu Toufarovou z Prahy, která ovšem velkou část roku tráví na chalupě v Roztokách. Na to, že slaví sté narozeniny, upozornil naši redakci bubeník orchestru Kastelán Petr Krumnikl. Paní Toufarová je totiž babička jeho manželky Martiny.

Pamatuje císaře pána

Pavla Toufarová oslavila „stovku“ už v květnu. Rozhovor pro Raport neodmítla, ale řekla, že se na něj musí připravit. Uplynuly tři měsíce a už to vypadalo, že z něj nic nebude. „Babička příští týden odjíždí do Prahy, tak přijďte,“ napsala mi minulý týden Martina Krumniklová. Kul jsem železo, dokud bylo žhavé, a hned druhý den jsem na chalupu k Toufarům dorazil. Čiperná babička mě čekala ve své světničce a navzdory prohlášením o trémě byla na naše setkání skvěle připravená. Dalo by se říct v úžasné kondici…

Paní Pavla se narodila 7. května 1915 (za císaře pána Františka Josefa I.) v Rakousku, ve vídeňském Novém Městě. Její otec byl inženýr a byl přeložen do tamní fabriky. Tehdy velmi populární automobil „Bejbina“ byl jeho projektem.

„Když mi byly tři roky, skončila válka, a s rodiči jsme se přestěhovali do Prahy. A od té doby tam bydlím. Sedm let jsem studovala na reálce, pak ještě dvouletou pedagogickou akademii a stala jsem se výpomocnou učitelkou,“ začíná své vyprávění Pavla Toufarová.

Rodiče ji nedali

Než se vdala a odešla na mateřskou dovolenou, učila na prvním stupni. Protože byla výpomocnou učitelkou, poznala hned několik pražských škol. Nejvíc jí ale uvízla v paměti ta na Náměstí Jiřího z Poděbrad. „Dostala jsem prvňáčky a velmi jsem si je oblíbila. A oni mě také. Pak jsem dostala dekret o přeložení na jinou školu. Oznámila jsem to rodičům na třídní schůzce a nastalo hotové boží dopuštění. Rodiče řekli, že to nedopustí. Nevím, jak to udělali, ale asi po měsíci jsem se ke své třídě vrátila a dovedla ji až do čtvrtého ročníku.“

Po mateřské dovolené (narodil se jí syn a dcera) zůstala nějaký rok s dětmi doma a do školství se vrátila, až když byly děti větší. „Tehdy jsem pracovala jako vychovatelka v Ústavu pro slabozraké děti na Vinohradech. Moc se mi tam líbilo. Měli jsme s dětmi úžasný vztah. Ony byly báječné a nesmírně citlivé. Byla jsem tam až do svých šedesáti let. Když jsem odcházela do penze, tak jsem to obrečela. A děti taky. Dlouho potom mě ještě navštěvovaly,“ vzpomíná Pavla Toufarová.

Pavla Toufarová odpočívá na zahrádce chalupy v Roztokách.

Chalupa v Roztokách

Od roku 1975 je v důchodu. Plných 40 let. „Víte, že jsem se vůbec nenudila? Strašně mi to uteklo. Mám krásnou a velkou rodinu a všichni se máme rádi. Pořád jsem měla kolem sebe děti, nejdřív vnučky a teď už i pravnuky. Vnučky mám čtyři, pravnoučat šest, tři děvčata a tři kluky. O prázdninách jsem jich měla plnou chalupu a ještě i děti ze sousedství. Chodili jsme se koupat do Berounky a na procházky.“ Mimochodem, na procházky chodí paní Toufarová každý den prakticky po celý život. Ať je horko, zima, nebo ať prší. „Ani mi nepřišlo, že jsem v důchodu. Pořád jsem měla co na práci,“ tvrdí.

Ptám se, jak se dostala do Roztok. „Chalupa, kde teď jsme, patřila kolegyni mého manžela. Když její rodiče zemřeli, nabídla manželovi, že mu ji prodá. Tak jsme ji koupili, protože se nám tu moc líbí. Už je to 45 let. Dvakrát jsme ji přestavěli. Jezdili jsme sem každý víkend, a když jsme byli v důchodu, tak jsme tu trávili skoro víc času než v Praze. Manžel zemřel před 33 lety a od té doby sem jezdím sama s dětmi, vnuky a pravnuky.“

Přepadení v parku

V Praze na Vinohradech bydlí dodnes sama a sama si tam hospodaří. Syn a snacha za ní pravidelně docházejí. Dcera jí, bohužel, před více jak rokem zemřela. Dodnes se s tím nesmířila. Paní Pavla má trošku obavy, jak to teď bude zvládat. „Nevím, jak teď budu chodit do ulic, protože se trošku motám. Taky už se bojím, protože mě dvakrát za bílého dne přepadli a ukradli kabelku. Poprvé to bylo v půl třetí odpoledne v Riegrových sadech. Nějaký mladík mě napadl zezadu, vytrhl mi kabelku a začal s ní utíkat pryč. Sice jsem volala o pomoc, ale kolem byly jen samé maminky s kočárky. Lupič seběhl ze svahu dolů a zmizel. Lidé zavolali policii, ta mě odvezla na služebnu, kde se mnou sepsali protokol. Ale toho lumpa nechytili.“

Podruhé přepadl paní Pavlu v podobný čas jiný lupič v parku nedaleko jejího bydliště. Zase zaútočil zezadu a sebral jí kabelku. „Šla jsem na nákup a měla jsem v ní tisícikorunu. Vzal mi i klíče a občanku. Hned jsme vyměnili zámek. A představte si, že klíče i občanka se našly. Přinesli mi je popeláři, protože lupič je odhodil do popelnice. Ukradl jen peníze,“ líčí nepříjemné zážitky, po nichž se už bojí chodit sama do města.

Kamarádka Ivanka

Vycházky do parku přinesly Pavle Toufarové i jedno příjemné setkání – s herečkou a spisovatelkou Ivankou Devátou. „Seznámili jsme se v parku na Náměstí Jiřího z Poděbrad před osmi lety. Ivanka bydlí na Flóře a taky sem chodí na procházky. Poznala jsem ji, věděla jsem, co dělá, protože jsem dřív hodně chodila do divadel. Nejdřív jsme si jen tak povídaly a pak jsme se skamarádily. Často si voláme a Ivanka byla v Roztokách i na oslavě mých 95. narozenin. I když jí bude osmdesát, má stále hodně aktivit, hlavně v televizi.“

Snažím se zjistit, jak hodně paní Toufarová v životě marodila. „Skoro vůbec, doktorům jsem se vyhýbala. Všechno jsem léčila acylpirinem a černým uhlím. Musím to zaklepat, ale po celý život se mi nějaké vážnější nemoci vyhýbaly. Teď už je to horší. Musím chodit o holi, protože mám – jak se říká – olšové nohy. Vůbec je necítím. Taky mi bolí záda a špatně slyším, musím mít naslouchátko. Teď už mám neduhů dost, ale všechny přišly až po devadesátce,“ říká paní Pavla.

Recept na dlouhověkost

Její životospráva je příkladná. Kromě každodenních vycházek se pravidelně stravuje. Obědvá ve 12 a večeří v 18 hodin. I když se odpoledne podívá v televizi na nějaký ten seriál, večer už ji nepouští a raději si čte. Hodinku, půldruhé, tak do desíti. Nejraději má herecké životopisy, knížky od Haliny Pawlovské a Ivanky Deváté a také romány od Rosamunde Pilcherové.

I když má dlouhověkost zakódovanou v genech (maminka se dožila 93 let, babička 89 a prababička 94 let) požádal jsem se Pavlu Toufarovou, aby nám prozradila svůj recept na dlouhý život. „Je třeba jíst střídmě a pravidelně. Nekouřit a nepít tvrdý alkohol. Já už asi od dvaceti let si vždy po obědě dám skleničku lehkého piva a večer druhou. A hlavně, všechno dělám s chutí a láskou,“ radí žena, která v květnu vykročila do druhé stovky svého života.

Tomáš Bednařík