Pája si hravě poradí s kamionem i s nakládkou dřeva.

Řídí dřevařský kamion, ale rozhodně to není žádný babochlap

Popelu z uhlí říkáme řetězy v prášku

Vystudovala sice enviromentální fakultu na ČZU, ale svůj život upsala řízení. Pavla Stránská pochází z Litoměřic, ale dnes žije v Lužné u Rakovníka a jezdí pro firmu Jiřího Loskota ve Mšeci. Jezdit s kamionem či pořádným náklaďákem byl prý její sen už od základní školy. A právě o tom, jak se jí tento sen podařilo naplnit a jaké je vykonávat toto chlapské povolání, je následující rozhovor.

K technice jsi tíhla už od dětství?

Vždy mě zajímala auta a příroda, takže když jsem po základce řešila, kam dál, chtěla jsem jít studovat silniční dopravu v Roudnici. Naši mi to rozmlouvali, tak jsem si dala i přihlášku na gympl a doufala, že se tam nedostanu. Ale vzali mě, tak jsem nastoupila s tím, že budu mít šanci jít na vysokou. Na gymplu mi ale totálně otrávili matiku a fyziku a naopak mě začala bavit biologie, takže proto jsem si vybrala ekologii v Suchdole. Obor mě bavil, ale pak jsem se dozvěděla o možnosti udělat si levně profesní průkaz a můj život se začal ubírat jiným směrem.

Jak na tvé rozhodnutí reagovali rodiče?

Byli samozřejmě hrozně „nadšení“. Ale když vidí, že mě to baví, vzdali snahu mi to rozmlouvat.

Začala jsi jezdit až po škole?

Už během ní. Když jsem byla ve třeťáku, začali strašit, že profesní průkaz, který je k tomu třeba, bude později stát 40 tisíc. Tak jsem si řekla: teď nebo nikdy. Udělala jsem si papíry a spolu s nimi jsem za dvě stovky získala i profesák. Pak jsem si na internet dala inzerát ve smyslu – dodělala jsem papíry, nic neumím, Prahu vůbec neznám a hledám práci na poloviční úvazek. Byla to nulová šance, ale přesto se mi ozvaly dvě firmy a do jedné jsem nastoupila. Následně jsem byla dvakrát týdně ve škole a jinak jsem jezdila po Praze s dodávkou. Jen na zkouškové období jsem práci přerušovala.

Nemrzí tě, že dnes v podstatě nemáš žádnou praxi ve svém oboru?

To ano, ale na druhou stranu mnozí moji spolužáci ještě půl roku po státnicích práci neměli. Navíc nástupní plat ve státním sektoru byl třeba 13 tisíc, což mi přijde mizerný. Dnes dělám na půl plynu a jsem na tom, myslím, líp. Když jsem nastupovala ve Mšeci, řekla jsem, že chci málo práce za málo peněz, abych měla čas na koníčky. V té době jsem ještě měla kapelu, kolo, motorku a řadu dalších věcí. Tak jsme se domluvili, že budu dělat fůru denně. Teď je práce víc, takže jezdím v pondělí a ve středu dvě fůry, ale i tak je to pohodový režim. Takže jsem Tomovi Loskotovi fakt vděčná, že mi dal šanci a umožnil mi splnit si svůj obrovskej sen.

Takže z Prahy jsi šla přímo do Mšece?

Ne, ještě jsem jezdila v kralupské firmě Kyllar. Tam jsem sice začala s Avií a Renaultem, ale pak to přišlo. Dali mi opravdickej první náklaďák – sklápěcí Tatru 815 bez synchronů. Nejela, hulila, ale já jsem ji prostě žrala. Pak jsem dostala novější s vlekem. Souprava – to bylo prostě něco!

Jak tě berou kolegové?

Mám štěstí, že jsem se zatím setkala s chlapy, kteří jsou v pohodě. Často ze mě mají zábavu, zvlášť když mi to nejde, ale zatím mi nikdo nedal sežrat, že se do toho nemám co hrabat. Spíš mi pomohli a řadu věcí mě naučili. V pohodě jsou dnes i dřevaři, jsem pro ně trochu exot. Především ve Štětí a v Plané, kde se sejde hodně lidí naráz, jsem byla zpočátku atrakce, ale už si zvykli.

Po Kralupech byly ještě nějaké mezistanice, než ses dostala do Mšece?

Zkoušela jsem ještě cisternu na cukr, ale to byla sezónní práce. Dostala jsem návěs, což byl pro mě zase další stupínek. Líbilo se mi, že cukr se tam nasype svrchu, ale aby se dostal ven, musí se použít kompresor, zapojit všelijaké hadice – od cisterny do sila – natlakovat a cukr přefoukat. Pak jsem si vyzkoušela lodní kontejnery, ale tam jsem dlouho nevydržela, protože to je víc čekání než ježdění. Nevyhovovalo mi vyjet v pondělí a vrátit se v pátek. Takže práci opravdového kamioňáka jsem si jen zkusila a zjistila, že je pro mě o ničem. Pak jsem přešla k Loskotům a začala jezdit s návěsem do Německa. Ale byl to vlastně obdobný režim, takže po nějaké době jsem si říkala, že s autodopravou praštím. U Lužné jsem vídala auta se dřevem a říkala si, že to bych fakt chtěla. Lákala mě hydraulická ruka a tříosý vlek s točnou vepředu. Byla to má velká tužba a výzva. A šéf mě vyslyšel – koupil dřevařský auto. Učili jsme se s ním jezdit oba úplně z ničeho. Začátky byly fakt hrozné, myslím, že hajní ze mě museli být na prášky. Bylo to i pro ně strašné zdržování.

Jak dlouho už jezdíš s dřevařským autem?

Asi rok a třičtvrtě a zhruba rok jsem se s ním sžívala. Je to úplně jiná práce. Navíc se nejezdí jen po asfaltu, takže člověk kolikrát řeší nezpevněné cesty, bahno, mokrou trávu.

Dostala ses do situace, kdy ti zatrnulo?

Dvakrát jsem si už říkala, že jde fakt do tuhého. Jednou to bylo kousek od Lužné. Bylo to v zimě a trochu povolilo. Měla jsem naloženo a sjížděla kopec končící ostrou zatáčkou. Najednou jsem cítila, že i když stojím na brzdě, auto se rozjíždí. Klouzala jsem se možná 20 – 30 vteřin, ale byla to nejdelší doba mého života. Napadlo mě, že vyskočím, ale pak jsem si řekla, že musím auto poslat do škarpy, i kdyby mělo jít na bok. Že ho nesmím nechat jet rovně a vrazit čelně do stromů. To by asi byla konečná. Ale nemohla jsem ho dostat z vyjetých kolejí, tak jsem povolila brzdu, zatočila a dostala ho do neujetého sněhu. Dokonce zastavilo. Vyklepaná jsem stála na brzdě, bála jsem se pohnout. Pak jsem pomalu odbrzdila a vylezla. Nakopala jsem pod kola všechny klíny a volám šéfovi, že jsem v průšvihu. Přijel a přivezl popel – to je ta úplně nejlepší věc na kluzkou silnici – říkáme mu řetězy v prášku. Posypali jsme kopec a on ho sjel. Od té doby každého opruzuju, jestli nemá popel z uhlí a v zimě ho s sebou vozím. Nandat řetězy je neskutečná fuška a popel na kratší výjezd funguje úplně luxusně.

A ta druhá krizovka?

To bylo za Mšecí – moje „oblíbené“ místo, kde jsou zatáčky a strže. Navíc je to tam úzké a klouzavé. Jela jsem – naložená – po deštivém víkendu a najednou mi to začalo klouzat. V zrcátku jsem jen viděla, jak mi ujíždí zadek. Vlek se dostal na kraj, ten se urval a vlek jel dolů ze stráně a táhl auto za sebou. Stála jsem na brzdě a čekala, co se bude dít. Měla jsem kliku, že tam byl strom, který to auto podržel. Když jsem ale viděla vlek, myslela jsem, že jsme dojezdili. Byl úplně do vrtule. Ale dostali jsme ho ven, auto také, dřevo chlapi vytahali lakatošem. Naložili jsme ho zpátky a vlek se srovnal – brzdil, blikal, svítil. Zničila jsem jen blatníky. Bylo to až neuvěřitelné, co ten rám ustojí.

Zmínilas, že nasadit řetězy je chuťovka. Co třeba výměna pneumatiky?

Na tomhle autě to neřeším, protože máme smlouvu s pneuservisem, takže ani nevozím rezervu. Ale problém není jen píchnutí, čas od času se také musí gumy přehazovat. To jsem si zkusila na Tatře. Klasický klíč na kola je asi metr dlouhý, ale tím to nepovolím ani boha. Tak mi kluci svařili mnohem delší a ten jsem si ještě nastavila lešenářskou trubkou. Pak jsem šrouby povolila, ale jen ty, co jsem si utáhla. Když je dotáhl nějaký rampič, nehnula jsem s nimi. Takže to jde, ale je to strašná makačka. Jednou jsem vyměnila tři gumy, dělala jsem to asi celý den a byla jsem úplně hotová.

Zmínila jsi koníčky. Co všechno děláš?

Mám motorku enduro. Je to ale stará šlupka, ale na moje ježdění a třískání sebou o zem mi bohatě stačí. Ale poslední dobou ji docela zanedbávám. Totálně jsem se zbláznila do lezení, takže o víkendech lozím po skalách a v týdnu na umělých stěnách. Dříve jsem trochu zkoušela kajak, jezdím na kole a baví mě vysokohorská turistika. Vyzkoušela jsem si i výstupy s mačkama a cepínem. Po práci si jdu třeba zaběhat, ale jen rekreačně. Běhat závodně by mě asi zabilo.

Zmiňovala jsi i kapelu...

Na gymplu jsem neměla tyto koníčky, jen hudbu. Hrála jsem na piáno vážnou hudbu i jazz. To jsem žrala, ale bylo to časově hrozně náročné. K tomu jsem hrála na basovku v rádoby metalové kapele. V Praze jsem chvíli měla i popovo-jazzovou kapelu. Nejvíc mi vyhovovalo, když jsme se zavřeli ve zkušebně, jamovali a hráli jen pro sebe. Nerada vystupuji před lidmi.

Když jsme jeli do lesa, říkalas, že výjimečně nejsi od oleje. Opravuješ často?

Fakt je, že výměna hydraulických hadic je poměrně častá. O cokoliv člověk zavadí – větev, kolejnice na autě – jdou okamžitě do háje. Ty, co jsou na konci ruky a uprostřed, si vyměním, jsou poměrně přístupné, ale ten smotanec od ruky dolů ne. Takže jakmile ucítím hydraulický olej, říkám si, že bude průšvih. A taky jo – někde to teče, pak i stříká tak, že je od toho ohozený člověk, auto i dřevo. Naštěstí používáme biologicky odbouratelný olej, takže se snad zdejší půdě nic nestane.

Kolik ti je, jestli se smím zeptat?

Je to drsný, už třicet.

Myslíš už na rodinu a umíš si představit dělat tuhle práci s dítětem?

Zatím mi to netiká, ale vím, že až to přijde, tahle práce skončí. S dítětem to dělat nejde. V podstatě bych nemohla zaručit, že v určenou dobu budu třeba ve školce. V podstatě ani dnes nemohu nic předem slíbit. Jsem pořád na telefonu a neustále něco posouvám a předělávám. Nevím, jestli přijdu domů v pět nebo v deset. Tak si to chci užít, dokud to jde.

Předpokládám, že máš přítele. Je schopný tohle skousnout?

Je poměrně zdaleka, takže se vidíme většinou jen o víkendech. Je tolerantní, překvapil mě svou reakcí, když jsem mu řekla, co dělám. Čekala jsem, že si bude myslet něco o babochlapech, ale byl nadšený.

Lenka Pelcová