Letos poprvé se rakovnickým náměstím prohnaly i koloběžky.

Sedmé Rakovnické cyklování bude symbolizovat horko a rekordní počet účastníků

Pohoda a především libový lidi

Od pátku do neděle patřilo nejen rakovnické náměstí kolům a cyklistice. Uskutečnilo se zde již sedmé Rakovnické cyklování – akce, která asi nemá v České republice obdoby, neboť se tu během ní za pouhé tří dny uskuteční sedm velkých závodů. Ohlédneme se za ní nejen s některými účastníky, ale i s jednou z hlavních organizátorek – Milenou Křikavovou z rakovnické knihovny.

Skoky sedí, super tratě

Během cyklování se toho děje tolik, že postihnout všechny akce a závody asi není v silách obyčejného smrtelníka. Přesto jsem se o to alespoň pokusila.

Orienťáky

Je pátek 17. července a na náměstí před knihovnou panuje neskutečný mumraj lidí s koly i bez. Co nevidět vyrazí na trať orientačního závodu. „Pokud máte mapu nastudovanou, můžete vyrazit do lesů,“ vysílá po spuštění časomíry závodníky na trasu hlas moderátora Jirky Suka.

Zatímco dospělí vystartovali přesně, start orientačního závodu rodič – dítě je trochu zpožděný. Ke zdržení došlo proto, že pořadatelé potřebovali dotisknout mapy. Vloni bylo totiž v tomto závodě 47 dvojic a letos téměř jednou tolik – 97. Po chvíli jsou mapy rozdány a všichni se nad nimi sklání. Pořadatelé si neodpustili malou kulišárnu. Mapa městského orienťáku je totiž slepá. Přesto si účastníci věří: „Cyklování je v naší rodině už tak trochu tradicí, manžel se účastnil už dvou ročníků. Já letos jedu poprvé s dcerou a doufám, že orientaci ve městě zvládneme,“ říká Jitka Pokorná z Rakovníka

Před odjezdem na orientační závod je nejdůležitější dobře si nastudovat mapu.

Sjezd

Zatímco se náměstí vyprazdňuje, já mířím do Jamky, kde se jede paralelní slalom na horských kolech. Přicházím ve chvíli, kdy se dojíždí první kolo závodu, a když si hledám místo na focení, slyším od závodníka, který stoupá ke startu: „Co jsem si to vybral za sport, když musím furt jen kolo tlačit do kopce.“ Fakt je, že v tom úmorném horku mu opravdu nezávidím. Ale na druhou stranu patří k těm, kterým se jízda povedla a jdou dál.

Jsou tu totiž i tací, kteří už jen sedí u trati a pozorují své kolegy. Jedním z nich je i Vavřinec Jakub ze Šumavy, který se svou jízdou příliš spokojený není: „Jsem tu po třetí a pokaždé se mi tu jezdí úplně parádně, trasa je mezi stromy, přitom ve městě a hlavně jsou tu libový lidi, takže paráda. Dnes mi jízda moc nevyšla, i když trať byla lehčí v porovnání s dřívějšími ročníky, kdy bývala více namotaná mezi stromy, takže to bylo zábavnější.“

Downhill

Sobota patřila především divácky atraktivnímu sjezdu – downhillu a cross country všech věkových kategorií. V tzv. déháčku se ti nejrychlejší jezdci po několika skocích a klikatění úzkými uličkami dostávali za zhruba minutu a třicet sedm vteřin od Tesca na náměstí.

Myslím si, že rozhodně nebyla náhoda, že jsem narazila na dva, kteří si trať pochvalovali, byť jeden patřil i k jejím strůjcům. „Z tratě mám zatím dobré pocity, ze sebe moc ne. Jezdím tu už pátým rokem a trať jsem i stavěl, proto si ji musím pochválit,“ směje se rakovničák David Liška. Snad jen horko vadilo jeho kolegovi ze Strašecí Janu Balounovi: „Jelo se mi dobře až na to horko. Na cyklování jsem poprvé, trať je suprová, skoky pěkně sedí, je to rychlé. Nemohu si na nic stěžovat. Letos jsem neměl žádné zranění, takže jsem se mohl těchto závodů účastnit.“

Koloběžky poprvé

V neděli se poprvé po třech dnech přehnala náměstím přeháňka, ale po sedmi letech také poprvé koloběžky. Jelo se na vychytaných strojích i na běžné dětské koloběžce, kterou závodníkovi zapůjčil jeho syn. Tento hrdina dojel na předních místech, byť si prý notně během sedmi kol pochroumal kotníky o šrouby trčící ze zadního kola. Vítězem tohoto kritéria se stal Luboš Konopásek z Chrášťan, který své první dojmy po dojezdu shrnul slovy: „Ze začátku to bylo krušné a hlavně, jak bylo mokro, to v zatáčkách strašně klouzalo. První tři kola se nechala jet svižným tempem, ale pak už mě začalo všechno bolet – plíce, záda. Ale bylo to fajn, užil jsem si to. Je krásné, když lidé skandují vaše jméno nebo alespoň fandí.“

Mě osobně zaujal na trati závodník, který si dokonce našel čas, aby mi zamával. Byl jím Martin Bugner z Rakovníka: „Jelo se hrozně a to zamávání jsem si dopřál, abych si odpočinul,“ směje se muž, který na koloběžce začal jezdit letos v březnu a dnes má najeto asi 1300 km. „Jezdím jen rekreačně, žádné závody. Tohle byl můj první a možná i poslední závod,“ uzavírá.

Lenka Pelcová

Rekordní počet závodníků i kuriózní úraz

Průběh letošního cyklování nám přiblížila i jedna z organizátorek, ředitelka rakovnické knihovny Milena Křikavová.

Měla jsem pocit, že návštěvnost letos nebyla taková, jako v předchozích ročnících…

Návštěvnost pochopitelně ovlivnilo počasí. Ale především se nejede jen na náměstí, takže lidé se rozptýlí po tratích. Proto může mít člověk pocit, že diváků není mnoho, ale opak je pravdou. Také je fakt, že nechodit, když se tu něco koná, je trochu rakovnický trend. Ale dost lidí bylo i na koncertech a ještě dlouho po jejich skončení seděli na náměstí. To byla změna oproti minulým letům, u letní restaurace na náměstí to žilo dlouho do noci.

Kolik bylo aktivních účastníků cyklování?

O 140 lidí více než vloni, největší nárůst byl v dětském orientačním závodě a v MTB maratonu. Celkem bylo do deseti závodů registrovaných 942 závodníků. Osobně mám největší radost z dětského orientačního závodu, na který se přihlásilo jednou tolik dvojic než vloni – 97. Jinou věcí je to, že jsme jako rodiče velmi ambiciózní a děláme i věci, které by měly dělat děti. Pomáháme jim až moc. Tento závod by měl být o dětech a rodič by měl fungovat jako doprovod, ale bohužel to tak nebývá. Vyrazilo i hodně pěších dvojic, ale tuto kategorii budeme muset trochu upravit, protože je rozdíl, když jde maminka s kočárkem, nebo vede tříleté dítě. Vždy jsem tvrdila, že tento víkend je o pohodě a o tom, aby si lidé zasportovali a také vyšli ven a sportovce podpořili.

Obešel se letošní ročník bez úrazů?

Bylo pochopitelně pár odřenin a šrámů, ale to k jízdě na kole patří. Vše se ošetřilo na místě, nebylo ani žádné šití, byť i to bychom zvládli bez nemocnice. Měli jsme tu svou záchranku, která jezdila i po okolí. V horku, které panovalo, jsem se bála kolapsů, ale ani k nim naštěstí nedošlo. Měli jsme jen jeden kuriózní úraz, který byl důsledkem netolerantnosti lidí. Šlo o paní, která už sedm let chodí venčit psa přesně v době, kdy se jede sjezd. Je jí jedno, že se na ni valí devadesátikilometrovou rychlostí závodník, klidně si stoupne se psem do trasy závodu a zírá. Když ji pořadatel třikrát varuje, že stojí v trati, odpoví, že musí vyvenčit psa a stojí dál. Závodník ji naštěstí nesrazil, projel kolem ní, ale ona se tak strašně lekla, že udělala krok, zakopla a rozbila si hlavu. Odvedli jí z trasy a ošetřili, ale další jezdec se asi lekl toho, co se tam dělo, že spadl ze střechy v tržnici (kde vede trať těsně před dojezdem na náměstí). Naštěstí se jen odřel a jel dál.

Jaké jsou ohlasy?

Je řada kladných ohlasů, jeden mě až dojal. Ale pochopitelně jsme se dočkali i negativních reakcí například od lidí, kterým jsme tu v neděli odtahovali auta z náměstí. Ale zákaz vjezdu a zákaz zastavení platí pro všechny. K odtažení jsme letos přistoupili poprvé, protože když jedou silničáři, je to fofr a stačí jedno škobrtnutí a rozseká se cyklista i auto. Ale závodníci byli spokojeni a ti, co tu byli poprvé, i velmi mile překvapení. Líbily se jim trasy i atmosféra. Cross country jel i známý mého syna, a když dojel úplně vyšťavený, říkal, že přijel jen proto, aby mu udělal radost, ale teď, že nedýchá, nežije, že trasa byla úžasná.

Kolik lidí se na cyklování podílelo organizačně?

Tradičně kolem sedmdesáti. Těch kmenových bylo zhruba padesát. Je to taková malá víkendová fabrika.

Lenka Pelcová