Iveta a Karel Šlejmarovi

Venkovským hospodám chybí směrovky, reklama a většinou i kuchyně

Cyklista, pokud nezbloudí, hlady ani žízní nezemře

Obyvatelům našeho regionu těm je tu hej. Nabídku místních služeb všeho druhu znají jako své boty, takže ví, kde nás tak trochu tlačí a kde nám naopak sedí úplně ideálně. Ale co když k nám zavítá někdo poprvé v životě? Jak se asi zorientuje v nabídce služeb? Jak pozná hospodu s kvalitní kuchyní od pajzlu pochybné úrovně? A má se v neznámém terénu podle čeho orientovat? Napadlo nás zahrát si tak trochu na slepou bábu. Na turisty, cyklisty nebo vodáky, kteří putují krajinou Rakovnicka a nechávají se překvapit, kam je cestovatelské nosy zavedou.

Roman Hanuš

U Romana a Aničky

Sedám před redakcí na kolo krátce před polednem a vydávám se z Rakovníka na Křivoklát. Jedu bez jídla a pití v domnění, že si dám cestou oběd, svačinu a večeři, plus nějaký ten pitný režim. Je úterý 14. července. Obloha tak trochu hrozí deštěm, a tak jsem na trati skoro sám. Míjím Tyršovo koupaliště, jehož reklamu nelze z cyklostezky přehlédnout, ale klasické áčko s aktuální nabídkou je až na druhé straně státní silnice na Křivoklát, takže z cyklostezky je písmo nečitelné.

Za chvíli jsem v dolním Chlumě. Nikde ani zmínka, že by nahoře na kopci byla hospoda. Takže jedu dál. Reklamní tabule v dolní části Lašovic, která by cyklisty upozornila na pohostinství v Lašovicích, taky nikde. Takže cyklista pokračuje krajinou a už má hlad jako vlk. Trochu mi pískají brzdy a zvuk, který se line od kotoučů, hraje druhý hlas kručícímu žaludku. Vjíždím do Pustovět. Už z dálky mě vítá nová fasáda hostince Na Ostrově. Ale co to? Zahrádka zavřena a před hospodou áčko s informací: Dnes otevřen pouze hostinec od 15 hodin. Sakra. Je teprve půl jedné. Před hospodou sedí na lavičce maminka s dítětem. Rovněž kolaři, kteří měli stejný nápad jako já, ale už ví, že máme všichni dohromady smůlu. V tuto chvíli bych uvítal reklamní tabuli s nejbližší osvěžovnou na trase, abych věděl, jestli se mám zachránit od smrti hladem a žízní sběrem lesních plodů nebo zaklepat na dveře u dobrých lidí, zda by neměli skývu chleba a hrnek vody. Jedu dál.

Po chvíli mě vítá obec Městečko a já vstupuji do restaurace U Romana. Mají celoročně otevřeno sedm dnů v týdnu, a to dokonce od 9 hodin. Na jídelním lístku vidím frankfurtskou polévku za 23 Kč, hovězí guláš s knedlíkem za 86 Kč (150 g), smažený sýr (100 g) s hranolkami a tatarkou za 80. File, kuřecí plátek, přírodní kotletu (vše po 150 g) i s přílohou a oblohou za 87 Kč. Dvousetgramový stejk z panenky s oblohou a hranolkami tu mají jako největší cenovou bombu za 110. Hned, jak usedám, přichází majitel podniku Roman Hanuš. Špatně chodí, ale snaží se. Protože mám před sebou ještě dlouhou testovací cestu, objednávám jen polévku a pivo. Půlitr s 11° Kozlem za 22 je za chvíli na stole, po něm talíř se lžící. Po chvíli přináší pan Hanuš i polévkovník a lije porci frankfurtské do talíře. Ptá se, jestli chci přinést rohlík. Děkuji, obejdu se bez pečiva. Polévka je hustá a jemně pikantní. Mladý pár u vedlejšího stolu si objednává guláš. „Máme, Aničko, ještě gulášek?“ volá Roman do kuchyně na manželku. „Poslední porce? Tak vidíte, čeká tady na vás,“ žertuje hospodský.

Dávám se s panem Hanušem do řeči. Vlastní restauraci otevřel v Městečku před 15 lety. „Prvních pět let to bylo dobrý, posledních pět to nestojí za nic. Cyklisti ke mně moc nechodí. Spíš turisté, kteří jdou nebo jedou na Křivoklát. Víkendy jsou lepší, někdy prodáme i 30 nebo 40 jídel. Manželka výborně vaří, syn nám pomáhá. Já měl mrtvici, tak už tolik nemůžu.“ Ptám se, o co mají turisté největší zájem. „O smažený sýr, hotovky jdou málo, přesto je děláme.“

Restaurace jede celoročně bez zavíracích dnů. Občas se povede i nějaká oslava nebo schůze spolků. „To je na přilepšenou. Jinak nic moc. Ještě že jsme ve svém. Platit nájem, tak bychom to dávno zabalili. Je těžký se uživit. Až budou povinný pokladny a zákaz kouření, tak to bude úplně špatný. Chlapi, co hrajou karty, si k tomu zapálí. Když nebudou moct, nebudou chodit,“ obává se Roman Hanuš.

Monika Moravčíková

Přáli by si kuchyni

Cestou zpět už je v Pustovětech otevřeno. Karel Šlejmar vysvětluje, že dnes je zataženo a vypadá to na déšť. Proto otevřeli až ve tři. „Máme otevřeno každý den podle počasí. Nejpozději otevíráme v 15 hodin, o prázdniny někdy už v 9 nebo v 10 hodin, když vidíme, že jezdí lidi. A jsme tu do posledního hosta.“

Pročítám si jídelní lístek, který jsem si vyfotil na tabuli před hospodou. Ham­burger, sýr v housce, langoš, kukuřice. Vše za 45 Kč. Hranolky za 30, cibulové kroužky 5 ks za 20 a bramboráček za 10 kus. Ptám, proč nevaří také hotovky, a dozvídám se, že v objektu, jakkoliv se zdá rozlehlý, chybí místo pro kuchyni. „Není ji kde vybudovat. Dala by se postavit leda v přísálí, ale to by bylo na úkor sálu. Záleželo by na vůli obce, které objekt patří. Moc bychom o to stáli. Moje žena Iveta, která je provozovatelkou hostince, je špičková kuchařka. Když udělá vdolky, jezdí sem na ně lidé ze široka daleka. Ale zatím si jídlo necháme připravovat v restauraci, se kterou spolupracujeme. Ale všechno je čerstvé, nic zmraženého,“ zdůrazňuje Karel.

Ptám se na strukturu hostů. „V posledních dvou letech jsou našimi hosty stále více i místní. Kromě cyklistů a turistů k nám chodí i obyvatelé Pustovět. Nejen na pivo, ale i na nejrůznější dobroty. Občas si něco vyudíme jen tak pro sebe a posedíme,“ pochvaluje si Karel.

A jaký je cyklista host? „Milují špek grilovaný na kameni s hořčicí a medem. Jezdí sem hodně na domácí vdolky. Jinak převažují langoše, hamburgery, sýr a hranolky. Ke steakům podáváme i čerstvou zeleninu. Někdo si dá jen maso a zeleninu, bez pečiva. Část klientely jsou už naši stálí hosté, kteří to tu mají rádi. Hodně jezdí i za dobrým pivem. Ale přijíždějí i noví, kteří o nás někde slyšeli. Že je u nás dobře. A to nám dělá radost,“ uzavírá Karel Šlejmar.

Tři zavírací dny

Od štamgastů v Pustovětech dostávám informaci, že v Lašovicích je hospoda jako počasí. „Nikdy nevíte, co od ní očekávat,“ říká mi jeden z hostů. Protože dost dobře nechápu, co si pod tím představit, beru to jako výzvu. Vyrážím. Cestou do kopce se kochám krásnými chalupami i potůčkem, který vytváří vedle silnice nejrůznější „vodní díla“

Když vystoupám až k hospodě, vidím čtyři otevřené slunečníky s logem Bakaláře, ale pod nimi pusto a prázdno. Na Kovárně mají otevřeno jen od čtvrtka do neděle.

Jedu dál a na křižovatce za Všetatami se dávám polní cestou zvanou „poutnická“. Trochu tím vypadávám z role, protože tudy by člověk neznalý místních poměrů nejel. Leda by měl tušení, že někde v dálce je Kulturní dům Chlum a v jeho lokále nová hospodská.

U Medulienky

S jazykem až na vestě beru za kliku a v lokáte napočítám kolem deseti hostů. Velkoplošná televize je sympaticky otočená obrazovkou ke zdi. Hraje jen radio. Jinak je vše při starém. Obrazy od místního mistra Chaloupky, vlevo v rohu Milda Šamonil, Míňa i Jirka Polcar na svých místech. Přichází dáma s vlasy barvy mědi a školeným sametovým altem se mě slovensky ptá, zda si želám Bakaláře nebo Staropramen. Mám úplně vyschlo v krku, ale po chvilce přece jen zaskřehotám něco v tom smyslu, že preferuji místní pivo. Dáma odchází k mrazáku, vybírá z něj předmražený půlitr a po chvíli přináší pivo jako křen. Dáváme se do řeči. „Jsme tu krátce. Otevřeli jsme na čarodějnice, hospodu máme s přítelem. Chtěl se tu usídlit na trvalo, protože má včely. Já jsem ze Slovenska, jsem vystudovaná učitelka herectví, takže mě to sem až tak nelákalo. Ale pak se naskytla možnost pronajmout si kulturní dům. Chápete? To není žádná obyčejná hospoda. Je tady to spojení s kulturou. A to bylo to jediné, co by mě tu mohlo udržet,“ směje se hospodská.

Už vím, že se jmenuje Monika Moravčíková a pochází z Nového Mesta nad Váhom. Její přítel David má příjmení, které zároveň vypovídá i o jeho původu. Pražák. Ve Chlumě má chalupu a zhruba 80 včelstev. Na včelách postavil i svůj podnikatelský záměr, kterým oslovil pavlíkovské zastupitele. Ve spodní části kulturního domu chce časem vytvořit včelařské muzeum. V objektu pořádá 25. 7. již druhé medobraní. „Med se nám prolíná i naším sortimentem. Máme medové pivo, medovinu, med. Dnes je navíc ochutnávka slovenských sýrů. Bohužel, zatím máme pouze studenou kuchyni, na teplou se teprve chystáme. Chtěli bychom ji otevřít už v srpnu. Takže dnes vám mohu nabídnout jen hermelín a utopence. Nebo korbáčiky.“

Během léta plánuje hospodská hudební akce pro mladé a výhledově i jazzové koncerty kamarádů ze Slovenska. A taky nějakou akci pro cyklisty. Ten kopec od zastávky k hospodě si prý přímo říká o nějakou vrchařskou prémii. Radím hospodské, že by si měla dát na cyklostezku nějakou šipku s otevíracími hodinami, a slibuju, že na slovenské jazzmany určitě přijedu.“ Cestou k domovu se mi, čert ví proč, vybaví písnička Pavola Hamella. Medulienka.

Text a foto Pavel Sklenička