Mezi tradiční hry nepatří jen šiškovka, ale i přetahovaná.

„Skauting je moc pěkný koníček, ale časově náročný,“ říká Jiří Verner

Mušketýři zažívají tábornictví i extrémní výpravy

Junácké středisko Mušketýři funguje v Novém Strašecí již pětadvacet let. Toto výročí oslavili zdejší skauti hned několikanásobně. V únoru otevřeli novou klubovnu, v dubnu uspořádali svůj ples a historii skautingu připomněli i nedávnou výstavou. Bez zajímavosti není ani to, že v současné době jsou Mušketýři jediným fungujícím střediskem na okrese Rakovník. Pod tímto si můžeme představit dva chlapecké, dva dívčí a jeden roverský oddíl. O tom, co vše si pod pojmem skauting v Novém Strašecí můžeme představit, jsme si povídali s vůdcem střediska Jiřím Vernerem – Bandaskou.

Pohyb a tábornictví

„Jsem trochu zvláštní případ, protože jsem se skautingu začal věnovat až v šestnácti letech, kdy mě k němu přivedli kamarádi. Ale zase jsem zářným příkladem toho, že se skautingem se dá začít v každém věku,“ říká o svých začátcích. Dnes, jako vůdce střediska, si velmi dobře uvědomuje štěstí, které Mušketýři mají. Tím je parta mladých lidí, která má chuť se věnovat práci v oddílech.

Pochopitelně volnočasových aktivit, které se dnes nabízejí dětem a mladým lidem, je tolik, že skauting, pokud chce být stále atraktivní, musí jít s dobou a nabízet co nejzáživnější aktivity. „Na druhou stranu si myslím, že se osvědčuje i to, že nabízíme základy spojené se skautingem, což je například tábornictví, rozdělávání ohně či vázání uzlů. To jsou věci, které si děti v běžném životě moc často nezkusí,“ pokračuje.

Šišková válka

Zmíněné zatraktivnění prý nespočívá v opouštění skautských ideálů. Ale když si představíte, že na schůzku přijde dvacet sedmi – osmiletých kluků, je třeba věnovat ji z větší části pohybovým aktivitám a mezi nimi hledat chvilky, kdy je prostor na tzv. učení. „Vždy se snažíme nějakou dobu věnovat hrám, které známe od našich předchůdců. Klasiku, jako je šišková válka – „šiškovka“, hrály už generace skautů před námi. Řada her učí, jak fungovat ve skupině. Někdy to třeba ani není smyslem hry, jen to vyplyne ze situace. Občas děti vymyslí tak originální řešení, které by nás ani ve snu nenapadlo. Nedávno jsme hráli hru, kdy se děti měly přesunout na jiné místo, a jeden starší kluk všechny přesvědčil, že se tam dostanou jinak, než bylo v plánu. Pak jsme je asi půl hodiny hledali. Takže se na schůzkách rozhodně nenudíme,“ směje se Jiří Verner.

Vedoucí loňského tábora.

Vlčata

Když hovoří o dvaceti chlapcích, má Jiří na mysli svůj oddíl vlčat. „Jsme na ně tři vedoucí. Sám bych to nezvládl. Takhle to jde, obzvlášť, když už děti znáte. Schůzky máme každý týden tři hodiny, takže během poměrně krátké doby víte, co od koho můžete očekávat. To se pak zúročuje na táboře. Díky tomu nám tam odpadá řešení spousty problémů, které bychom měli, kdyby tam přijely neznámé děti,“ přibližuje.

Pokud se oddíl početně hodně rozroste, měly by se konat schůzky po družinách. „Tak je postavený systém skautingu, jak ho vymyslel jeho zakladatel Robert Baden-Powell. Hlavní činnost by měla probíhat v družinách – šestkách, které vede rádce (dítě, obvykle starší, které si ostatní zvolí). My jsme právě na jakémsi rozcestí. Při současném počtu vedoucích u oddílu to k dělení na časově náročnější družinové schůzky nestačí, takže oddíl funguje jako jedna velká družina. Ale pokud v září přibudou další vlčata, budeme o rozdělení přemýšlet.“

Tři orlí pera

Jak už jsme zmínili, schůzka u menších probíhá tak, že se střídají fyzické aktivity s učebními. U větších už jde o cílené chvíle, kdy se děti věnují skautingu. „Patří sem různé nováčkovské zkoušky a cesty. Učení je několikastupňové a děti při něm sbírají různé zkušenosti. Ve stezkách je mají graficky znázorněny. Splněné úkoly jim potvrzujeme my, rodiče, ale některé si mohou potvrzovat i navzájem. Učí se především zodpovědnosti sami za sebe a za ostatní. Což je jeden z pilířů skautingu,“ pokračuje.

U nováčků je velkou motivací to, že poté, co absolvují zkoušku či splní první stezku, přicházejí ke slibu. Ten většinou probíhá na větších akcích, jako jsou tábory či víkendové výpravy a je pro dítě velkým okamžikem. Asi nejnáročnější zkouškou jsou tři orlí pera. „Já sám je nemám, protože se plní do osmnácti let. Člověk během této výzvy musí vydržet den o hladu, den nemluvit a vydržet jeden den mimo tábor.“

Extrémní výpravy

Když se Jiřího Vernera zeptám na konkrétní náplň činnosti skautských oddílů, dozvídám se, že je velmi různorodá. „Jde od hraní her, přes společné chození do kina, divadla či na výstavy, až po několikadenní extrémní výpravy, lezení po skalách a podobně.“ Vše se prý odvíjí od věku a celkového ladění oddílu, neboť u starších, což jsou roveři, už nejsou schůzky o tom, co vymyslí vedoucí, ale jejich náplň si zčásti tvoří skauti sami.

Nejprve si však vlčata a světlušky projdou jakýmsi sítem, kterým jsou venkovní aktivity. Ty mnohým dětem příliš nesedí. Někteří mají problém s delšími přesuny, jiní s manuální zručností. „Nesmíme to vidět příliš černě, i když je fakt, že někdo má problém i se zametením podlahy. Ale dítě, které chce, se vše rychle doučí. Pochopitelně se děti snažíme odmala učit pohybu v přírodě, protože o tom skauting je. Přesto se nám při nějakém přesunu stává, že děti po chvíli už nemohou. Ale toto je asi obecnější problém. Obdobnou zkušenost mám i z Prahy, kde si přivydělávám jako průvodce. Děti jsou po hodině už celé zničené a hledají si místo k sednutí. Ta zručnost a fungování v přírodě nejsou zpočátku takové, jak bychom si představovali, ale snažíme se děti v tomto ohledu vychovávat a je pěkné, když vidíte ten posun.“

Oblíbený je i lov na bizona.

Kroj a šátek

Ke skautingu pochopitelně patří i kroj. „My jsme zpočátku nebyli moc formální a kroje jsme si brali jen v těch nejdůležitějších chvílích. Ale teď se tento trend snažíme trochu obrátit, takže my vedoucí chodíme v krojích i na schůzky. Dětem to nedoporučujeme, protože by kroje dostávaly poměrně zabrat. Spíše je nabádáme, aby si ho braly na slavnostnější okamžiky. Na druhou stranu se snažíme, aby všichni chodili se skautským šátkem, protože to je praktická věc. U vlčat a světlušek jsou žluté, takže, když jdeme na výpravu, stačí jen kouknout a děti snadno rozeznáme. Cena kroje je kolem 500 Kč, což je pro menší děti nepraktické, vzhledem k tomu, že mu rychle urostou. Proto u nás funguje systém, že tyto kroje od nich odkoupíme a přenecháme je za sníženou cenu mladším. Kroj je polovojenského stylu, což se zamlouvá především menším klukům,“ líčí Jiří Verner.

Tábory

Jakýmsi vrcholem skautského roku je tábor. Mušketýři jezdí od roku 2008 na tábořiště u Velké Chmelištné. Jejich tábor nese jméno Dancaster. Děti spí ve stanech s podsadou, ale vzhledem k tomu, že skautů je více, než stanů, část jich spí i v hangárech – velkých vojenských stanech. Nechybí ani stabilní stavby, jako je kuchyň a jídelna, ale vše je velmi prostě zařízeno. „To stabilní místo má své výhody i nevýhody. Už víme, kam jít na tu či onu aktivitu, ale trochu problém je tam s mytím. K dispozici máme v podstatě jen studenou vodu z rybníka. Nemáme zavedenou elektřinu a podmínky jsou celkově dost spartánské. Pochopitelně mobily a podobné vymoženosti jsou na našich akcích zakázány,“ popisuje vedoucí střediska.

Chlapci a dívky

Tábor je společnou akcí, takže se jej účastní chlapci i dívky všech věkových kategorií. Dnes se prý v junáku vede velká diskuse o tom, zda by měly být sloučeny i oddíly, přičemž dříve bylo rozdělení velmi striktní. Samostatné byly i tábory. Mušketýři jezdí na jeden turnus jako středisko, ale oddíly jsou rozdělené. Toto oddělení má podle Jiřího Vernera smysl. „Nechci snižovat dívky, ale jejich zájmy jsou jiné, než zájmy kluků. Rozdělení chápu jako výhodu i pro nás vedoucí. Dívky jsou schopné si vystačit s činnostmi v klubovně, baví je tvořit a malovat. Ale neumím si představit, že bych posadil těch našich dvacet vlčat ke stolu a chtěl po nich, aby byli v klidu. I když někdy dokáží v tomto překvapit. Obvykle vydrží, když ví, že jde o činnost, kterou pak využijí v nějaké hře. Ale pokud jim vysvětlujeme něco náročnějšího, po pěti minutách je hotovo. U méně náročných činností vydrží tak dvacet minut, ale víc než půl hodina je moc. Takže se to snažíme opravdu hodně vyvažovat. Kluci jsou asi akčnější, ale je fakt, že do skautu jdou spíše ty aktivnější dívky.“

Skautské sňatky

Ideálem podle Jiřího Vernera je, když jedinec projde celým skautským žebříčkem a vydrží ve středisku i v dospělém věku. Takovýchto jedinců je pochopitelně minimum. V životě člověka je řada mezníků, kdy jej život zavane jinam či na něj navalí řadu jiných povinností. Ale systém skautingu by měl fungovat tak, že si středisko vychová dost těch, kteří budou schopni pracovat jako vedoucí. Přičemž je zřejmé, že se jedná o práci časově velmi náročnou.

„Vedle přípravy na schůzky, víkendové akce a tábor musíme zastat i určitou administrativní činnost, takže skauting je moc pěkný koníček, ale časově náročný. V podstatě je ideální, když máte partnera, který ve skautingu je nebo k němu má nějaký vztah. Proto není divu, že ve středisku máme i páry. Dokonce ti starší, kteří dnes už nejsou tak aktivní, stvrdili svůj vztah sňatky,“ uzavírá.

Lenka Pelcová