Dvouletý Maximilian princ z Croÿ ve slabeckém parku.

„I když jsem viděl tolik krásných míst, tak na Slabce nezapomenu,“ říkal Maximilian princ z Croÿ

Rodné Slabce byly jeho zakázaná láska

Ta setkání byla vždy nesmírně milá. Mile sentimentální a nostalgická. Teprve Maximilian princ z Croÿ mě naučil vnímat Slabce jako místo, které má člověk rád. I když to jsou Slabce, které už neexistují. Slabce jeho dětství, kdy bylo vše ještě na svém místě. Zámek patřil rodině, které patřit měl. Jeho rodině. Dnes jako by křivda, kterou přinesl rok 1945 princům z Croÿ, vesnici stále zahalovala. Je to celofán z minulosti, který sice není vidět, ale pod kterým se ves dusí. Kdyby nepřišla válka, bylo by vše jinak. Croÿové by stále žili na slabeckém zámku, velkostatek by dál zajišťoval práci a obživu místním a vazby by nebyly zpřetrhány. Jenže 2. světová válka proběhla a po ní Benešovy dekrety a čtyřicet let komunismu. A myšlení lidí se ještě stále neozdravilo. Pořád vládne všeobecný názor, že všichni Němci jsou viníky a že Benešovy dekrety byly krokem správným, neboť byly spravedlivou odplatou. Čím se provinili princové z Croÿ? Skutečně tím, že byli Němci? Vždyť tihle Němci během války Čechům pomáhali a existuje o tom spousta záznamů a vyprávění. Začtěte se do archivních dokumentů a pochopíte, že po válce nešlo o občanství, ale hlavně o majetky. Croÿové měli půdu, o niž stáli jiní, a tak byli vinni. Půdu nakonec schramstl nenasytný socialismus, stejně jako vyrabovaný zámek. Ve velkém salonu s krbem, koncertním křídlem a parádními sloupy se dnes úřaduje, v kdysi honosné jídelně s vykládaným stropem se vrtají a trhají zuby. A v místnostech, kde vyrůstaly čtyři Croÿovy děti? Tam je byt. Byt, ve kterém několik let provinile bydlím já.

Zahanbené setkání

„Vůbec bych se nedivila, kdyby mě pan Croÿ místo rozhovoru shodil ze schodů,“ přesně si pamatuji na slova, se kterými jsem v roce 2007 odcházela nervózní a plná studu na první setkání s Maximilianem princem z Croÿ. Zkuste stanout bez zahanbení před někým, v jehož domě shodou okolností žijete a kam se každé odpoledne vracíte s tichou lhostejností. Nikde nevidíte stín mámy a táty, nikde není nic, co byste měli spojeno s příběhy, vidíte jen prázdné chodby a obyčejné dveře za kterými nejsou žádné vzpomínky. A najednou sedíte naproti někomu, kdo vzpomínkami překypuje a kdo by dal nevím co za to, kdyby mohl žít alespoň v jedné z místností, kde bydlíte vy. Nebo tu alespoň párkrát v létě přespat. Stud je sžíravý.

Jen kameny a stromy

Seděli jsme tehdy pod obrazem slabeckého zámku a pan princ několik hodin vyprávěl. „Na Slabce jsem nezapomněl. I když jsem viděl tolik krásných míst, tak na ně nezapomenu. Tatínek Slabce miloval, okolí, lidi, prostě všechno a byl strašně smutný, že to ztratil. Když vyprávěl, bylo to pořád jen samé Slabce a Slabce. Ale já mu nejsem moc vděčný, že mi nasadil takového brouka do hlavy. Mockrát jezdím kolem zámku, sednu si v parku na louku a dívám se na zámek. A pak si říkám, jestli je to ještě to místo, po kterém mám takovou touhu. Říkám si, ty kameny tu sice ještě jsou, ty stromy tu jsou, ale kde je babička, která sedávala dole na lavičce, kde je náš zahradník, který jede na kole do zahrady, kde kočí Konopásek.... Je to všechno pryč, už tam nikdo není. Žádný strejček, žádná maminka, žádný otec, babička, žádní kamarádi.“

Poválečná zrada

Vzpomínal na šťastné dětství, na místa, která si pamatuje, na rodinu. Nejvíc ze všeho ale vzpomínal na věci, které by nejraději zapomněl. Například na strach, který měli, když se blížil konec války: „Dělali jsme si iluze, jak to bude krásné, ale bylo to strašné. Ke konci války nebyl hřích zabít Němce. Jednou jsem slyšel, jak někdo říkal, že dají mojí babičce provaz kolem krku a budou ji tahat přes vesnici. Strašně jsem se bál. A když přijeli Rusové, báli jsme se, že nás zastřelí. Ale oni byli nakonec hodní.“ O to bolavější byla zrada, která přišla od lidí z okolí: „Po válce přišla za tatínkem delegace ze Svinařova, aby mu poděkovali, že byl vždycky tak hodný a že mu to nezapomenou. V té době si tatínek ještě myslel, že budeme moci zůstat. Jel do Prahy na ministerstvo zemědělství, kde ho dobře znali, aby zjistil, co bude dál s námi a velkostatkem. A tam se dozvěděl, že se připravují Benešovy dekrety a podle nich by měl všechno ztratit. A také mu řekli, že už na ministerstvu byli jeho sousedé ze Svinařova a chtěli, aby jim dali jeho pole, protože vždycky podporoval nacismus. To absolutně nebyla pravda, ani milimetr to nebyla pravda. Tatínek byl z toho hrozně nešťastný. Když se vrátil domů, jel hned do Svinařova a tam mu řekli: Ale to nám přeci musíte rozumět. Je lepší, když vaše pole dostaneme my, než někdo cizí.“

S rodinou před slabeckým zámkem. Zleva strýc Franz, maminka Elizabeth, malý Maximilian, otec Alexis a strýc Alfred.

Jizva, co se nezhojila

Nikdy nezapomněl ani na den, kdy museli ze Slabec odjet. Bylo mu třináct. „Odjížděli jsme v náklaďáku, na kterém byly bedny a kufry s našimi věcmi. Já seděl nahoře a když jsme odjížděli, říkal jsem si, teď se dívej, je to naposledy. Jeli jsme na Plzeň, přes cestu byl nějaký drát od telefonu a mě, jak jsem byl vysoko, řízl přes obličej. Na tváři jsem měl dlouhou ránu a jizva se dlouho nechtěla zahojit. Pak se ztratila, ale bylo mi to trochu líto, protože to byla vzpomínka na den, kdy jsem ztratil domov.“ Díky příbuzným Lobkovicům z Křimic se dostali do amerického tábora v Plzni a ne ruského v Roztokách, o němž se šířily hrozné zvěsti. Novým domovem se jim stalo Bavorsko. Nejprve žili u příbuzných v zámku Isareck, kde jeho otec Alexis pracoval u koní. Později, když se jim vedlo lépe, koupili zámeček Aicha a zřídili v něm penzion.

Boženka jako náhrada

Maximilian princ z Croÿ se po revoluci do Česka vrátil. Nejdříve sem jezdil jen na dočasné pobyty kvůli obchodům. Nakonec tu se společníkem Ladislavem Vybíralem založil firmu a začal žít natrvalo v Rakovníku ve vile Boženka. Z ní si udělal malé Slabce a obklopil se alespoň zlomkem věcí, které kdysi mívali v zámku a které si musel od Slabeckých koupit. Ano koupit!

O Slabcích vždycky říkal, že jsou jeho zakázaná láska. Byla to životní láska, která mu zlomila srdce. Tak jako jeho otci a matce nebo bratru Albrechtovi, jemuž se alespoň částečně podařilo naplnit rodinnou touhu o návratu domů. Před lety koupil zchátralou budovu koníren u zámku, opravil ji a jezdí sem na víkendy.

Pár hodin doma

Teprve když se ve Slabcích vyměnilo vedení a interiéry začaly po rekonstrukci vypadat důstojněji, troufla jsem si panu princi navrhnout, jestli by se nechtěl podívat domů. Bylo 2. listopadu 2010, v parku se převalovala podzimní mlha a bylo to zřejmě poprvé od roku 1945, kdy ho někdo před zámkem očekával s radostí a těšil se na jeho příjezd. Pak se v zatáčce objevil černý Mercedes. Maximilian princ z Croÿ už v tu dobu chodil velmi špatně, ale jeho vůle podívat se do místnosti, která bývala ložnicí rodičů a kde se narodil, byla obrovská. Ani nekonečné schody do druhého patra ji nemohly zlomit.

Po 65 letech

Než do té velké místnosti vstoupil, chytil mě pevně na ruku. Pak mírně pokynul, udělal pár kroků dovnitř a zastavil se. „Tady jsem se narodil,“ řekl dojatě a dlouho mlčel. Pak ukázal na jednu stěnu: „Tam stála kamna. A tady naproti byly mosazné postele.“ A znovu vzpomínal. I na svůj dětský pokoj, do něhož rovněž vstoupil po dlouhých 65 letech. Ukázal mezi okna, kde stával stůl, u kterého ho maminka učila počítat a psát, na dlouhou stěnu, kde bývala blízko u okna polička s hračkami. „Vždycky mě bavila technika, měl jsem krásné stavebnice a různé elektromotory a parostroje. Byla tu i taková žlutá skříň na oblečení a z okna jsem měl výhled na rybník. Když jsem ležel v posteli, viděl jsem na stropě odraz, jak se vlní hladina.“

Když ne živý, tak...

„Když nemůžu být ve Slabcích jako živý, budu tam alespoň jako mrtvý,“ řekl mi později o svém přání koupit si ve Slabcích hrob. Když toto vzpomínání píši, zbývají tři dny, než se mu skutečně splní. V sobotu bude Maximilian princ z Croÿ uložen do hrobu na slabeckém hřbitově. Já ale vím, že už ve Slabcích je. A nejspíš je znovu tím malým klukem, který se uličnicky směje z černobílých fotek. Možná si zase udělal z maminčiných křesílek loď. Z těch křesílek, ve kterých jsme seděli, když jsme se viděli naposledy. „Maminka je měla strašně ráda. Před pár lety jsem je nechal přečalounit. Když jsem si pro ně přijel, tak mi čalouník dal malá autíčka, která v nich našel zapadlá. A já jsem si najednou vzpomněl, jak jsem je vždycky srazil k sobě, vypadaly pak jako loď, a hrál si v nich.“ Kolik jiných vzácných vzpomínek zůstalo zapadlých? Dnes už nevratně.

Markéta Hartlová