Německé vítězné V, coby součást propagandy v roce 1941, bylo za války i na budově luženského nádraží. Hana Hornofová je vlevo.

Transport zubožených vězňů z koncentračního tábora nasytili obyvatelé nádraží polévkou

Bomba zabila v roce 1945 v Lužné tři lidi

Byť leží Lužná daleko od míst, kde se za 2. světové války bojovalo, daleko od koncentračních táborů nebo bombardovaných měst, zažili obyvatelé Lužné – nádraží za války od všeho kus. A to právě kvůli nádraží, které bylo důležitým dopravním uzlem mezi Protektorátem a Sudety. Po železné dráze sem na konci války přijeli zbídačení Židé z evakuovaného koncentračního tábora, byla magnetem pro útoky hloubkařů, na nádraží se odehrála krvavá přestřelka mezi německými vojáky a Vlasovci a rok 1945 měl bohužel oběti i mezi místními obyvateli. Na dům rodiny Frýdlovy dopadla jedna ze tří bomb, kterou při nočním přeletu nad Lužnou shodil zřejmě poškozený letoun. Další dvě vybuchly po čtyřiadvaceti hodinách v blízkém lese.

Židovští spolužáci

Jistě je znáte také. Ony příjemné sedánky s prarodiči plné vzpomínání na dětství a dospívání. Každá rodina má ve své historii příběhy, které svým významem přesahují rodinou kroniku. Které jsou cenné i pro ostatní, protože jsou součástí paměti konkrétního místa. Ve vyprávění mé babičky Hany Hornofové (rozené Kejlové), rodačky z luženského nádraží, jsou jimi vzpomínky na válečná léta a hlavně dramatické události z roku 1945.

„Když začala válka, bylo mi deset let. První, z čeho se dalo vytušit, že se něco děje, bylo, že se o prázdninách přistěhovalo na nádraží několik židovských rodin, které utekly z pohraničí. Byli to bohatí podnikatelé, bydleli v Lužné různě do domech a jejich děti s námi chodily pár měsíců do školy. V naší třídě byly tři. Pak jednoho dne do školy nepřišly a už jsme o nich neslyšeli. Zřejmě si rodiny vyřizovaly pasy, a když je dostaly, vycestovaly do zahraničí.“

Obsazeni za vánice

Na den, kdy Německo obsadilo Československo se nedá zapomenout. Dne 15. března 1939 byla příšerná slota. „Padal sníh, byl vichr, a když jsme šli ze školy v Lužné domů na nádraží, byla pěšina mezi vesnicemi zavátá. V závějích jsme zabloudili a až když jsme se ocitli na louce u vodárny, poznali jsme les a podle něj trefili domů. Doma běželo rádio a my se dozvěděli, že nás Hitler zabral. S mladším bratrem Mírou jsme celí vyjukaní seděli na otomanu a pořád se dívali na dveře, protože jsme se báli, že se v nich brzy objeví Němci. Pak se vše vrátilo do běžných kolejí. Samozřejmě, že to za války bylo všelijaké a byla bída, ale jako děti jsme to tolik nevnímaly,“ vypráví.

Esesmani v „Penzíku“

Lužná kdysi bývala vyhlášeným výletním místem. Vedle známého hotelu Lebeda, který stojí naproti nádražní budově, tu fungoval také Penzion, který před válkou koupil pražský architekt a stavitel Jaroslav Sedlák a přestavěl ho na nóbl ubytovací zařízení. „Říkali jsme mu Penzík. Za války ho Němci zabrali a jezdili do něj esesmani na školení. Ve vsi po ulicích se moc neukazovali, ale chodívali k vodárně, kde jsme pásli kozy. S lebkami na čepicích vypadali hrozivě a my se jich báli tak, že už jsme raději chodili pást jinam. Když se pak v Německu začalo bombardovat, bydlely v Penzíku děti německých pohlavárů, které sem uklidili, aby byly v bezpečí. Pamatuji si, jak chodily po ulici v bílých punčochách a německy zpívaly.“

Nálety hloubkařů

V březnu 1945 začaly na lokomotivy na luženské trati útočit hloubkaři. „Letadla létala hodně nízko, takže jsme viděli, jak nad baráky vytáhli kulomety a začali střílet na vlak. Hloubkaři vždycky nad vlakem nejdřív kroužili, aby na sebe upozornili a dali mašinfírům šanci utéct a schovat se někde pod mostem. V tu dobu už jsem jezdila do Rakovníka do učení, ale poslední měsíce války jsem musela být doma. Potom, co hloubkaři zastřelili kluky, kteří pracovali v Rakovníku v autodílně, mě táta nechtěl do Rakovníka pouštět. Ti kluci tehdy vyjeli projet automobil, který opravili, a u Lišan je chytli hloubkaři. Začali po autě střílet a zastřelili je.“

Jenže ani v samotné Lužné nebylo o nic bezpečněji. „Sedět jen tak doma nás nebavilo, a tak jsme se jednou v neděli vydaly s kamarádkou na nádraží do depa, abychom se podívaly, jak to tam vypadá po útoku hloubkařů. Rostly tam břízky a větve, které byly přestřílené, už začaly uvadat. Najednou se od trati ozvala velká rána. Strašně jsme se lekly, začaly řvát, že zase letí hloubkaři a co budeme dělat. V panice jsme se pořád točily kolem jednoho modřínu, abychom byly trochu ukryté, až přiletí. Naštěstí se nic nestalo. Pak jsme se dozvěděly, že rána byla od toho, jak letadlo shodilo prázdnou nádrž,“ vzpomíná Hana Hornofová. Po hloubkařích zůstávala kolem Lužné spousta žlutých patron tzv. hilzen, které si místní děti nosily domů.

Polévka pro vězně

„Přímo v Lužné na nádraží žádní Židé nebydleli, že ale existují koncentrační tábory, jsme věděli. Koncem války přijel na nádraží transport z Německa z koncentráku. Bylo to otřesné. Přijel od Chomutova, v Lužné vyhnali lidi z dobytčáků ven a zahnali je na dvůr Kovaříkovic hospody, který byl ohrazený. Dnes je na tom místě dětské hřiště. Byli to hrozní ubožáci. Hubení, odrbaní, na nohách jen hadry. Stáli u plotu a prosili o jídlo. Lidé z nádraží se pak domluvili, že dají dohromady polévku. Řeklo se, ať každý nějakou přinese, a ať bude, jaká chce, nalije se všechno do velkého kotle a zajatcům se rozdá. Každý přinesl z domova nějaký hrnek a polévka se jim rozdala. Z toho, jak uboze ti lidé vypadali, jsme v noci nemohli spát.“ Mezi vězni se šířil tyfus a kvůli strachu z nákazy pak místní raději nějaký čas nechali ležet ladem políčka u vodárny, kam dozorci vězně zahnali, aby se před další cestou vyprázdnili.

Tragédie u Frýdlů

Největší válečnou tragédii zažila nádražní Lužná v březnu v době náletů. Ve večerních hodinách přelétal nad vesnicí bombardér. Patrně měl poruchu, a proto se potřeboval zbavit bomb. Za tmy ani nemohl tušit, že má pod sebou obydlené území. Shodil tři bomby. První z nich dopadla na dům, ve kterém bydleli Frýdlovi, druhá v lese v Dubině a třetí nedaleko Merkovky. První vybuchla hned, další dvě, které byly časované, až za 24 hodin.

„Bylo to v pondělí. Pamatuji si to podle toho, že v rádiu vysílali od osmi do devíti pořad, při kterém hráli dechovku lidem, kteří byli nasazení v Německu. My jsme pořad poslouchali. Seděla jsem u kamen na stoličce, bratr Míra na otomanu a máma šla do vedlejší místnosti pro peřiny, že už půjdeme spát. Takže mohlo být tak za tři minuty devět. Najednou se ozvala strašná rána, až nám ze zdi nad postelí spadl obraz. Vypadalo to, jako by nám někdo něco hodil do komína. Máma se lekla a hodila na Míru peřiny. Když se pak začali venku na ulici sbíhat sousedé, někdo přišel s tím, že na Frýdlovic dům spadla bomba. Byl to malý domeček s jednou sednicí a kuchyní. Frýdlovi byli chudí a hodní lidé. Měli dceru a syna. Jarka byla stejně stará jako já. Ona jediná přežila. Měla štěstí, že byla v tu dobu v kuchyni a myla se tam. Když bomba vybuchla, vyhodila ji tlaková vlna na hromadu suti. Tam ji pak chlapi našli zraněnou. Slyšeli, jak brečí. Muselo to být hrozné. Jejího bratra, který byl mladší, i rodiče to bohužel na místě zabilo. Jarka pak šla k příbuzným do Strašecí.“

Přestřelka na nádraží

V prvních květnových dnech, kdy na nádraží došlo k přestřelce mezi německými vojáky a Vlasovci, byla u toho. „V tu dobu byl u nás příbuzný Míla. Byl ročník 1924, a tak musel na práci do reichu. Byl nasazený v Dessau ve fabrice, kde se vyráběla munice. Ke konci války byl na fabriku nálet a jemu se podařilo utéct. Když přišel k nám do Lužné, měl na sobě jen kalhoty od pyžama a zimník. Spolu s ním a s kamarádkou Jarkou Rajglovou jsme se šli podívat na nádraží, když přijel vlak od Prahy. Byl to nějaký speciální vlak, ve kterém jeli němečtí důstojníci. V Lužné chtěli přestoupit na trať na Chomutov. Nádražáci ale o vlaku věděli a museli předem dát tip Vlasovcům. Viděli jsme, jak vlak zastavil, důstojníci vykukovali ven na stanici, aby se podívali, kde jsou. Pár už jich vylezlo ven. Měli batohy a samopaly, ale na útok asi nebyli připraveni. Pak se ukázali Vlasovci a strhla se přestřelka. Němci vyskakovali z vlaku z druhé strany a utíkali směrem k lesíku. Vlasovci po nich stříleli a oni se kutáleli z vysokého břehu zpátky do kolejí. To už šlo opravdu do tuhého. Míla nás drapnul za ruce a utíkali jsme pryč,“ vzpomíná.

Munice po Rudé armádě

Po osvobození tábořili několik měsíců v lese nad vodárnou vojáci Rudé armády. „Poprvé jsme je ale viděli v Krupé na Šustně. Od karlovarky bylo slyšet, jak jezdí od Varů tanky, tak jsme se tam šli, zase s Jarkou a Mílou, podívat. Pole v kopci, který je od Šustny dolů k potoku, jich bylo plné až k lesu. Pamatuji si na obrovský tank, kterému silnice skoro nestačila. Vojáci na nás halekali, volali na nás: Děvočky! a dali nám olejovky. Ty jsem nikdy předtím nejedla, ani neviděla. Dlouho jsme tam ale nevydrželi, protože tam byl hrozný kravál. Pak jsme Rusy vídali, když byli v lese nad vodárnou. Vojáci ale do vesnice chodit nesměli. Z tábora mohli jen ti, co jezdili do Lužné nebo Lišan pro vodu.“

Před zimou už byla Rudá armáda pryč. V lese ale po ní zůstala spousta věcí, které vojáci během osvobozování Němcům zabavili, a také munice. „Bratr Míra tam jednou s jeho kamarádem Hermanem Sutnerem našli granát. Herman na něj házel kameny a on vybuchl. Jemu to utrhlo tři prsty a Míra měl po těle zasekané střepiny. Od té doby se bál i lihového vařiče,“ uzavírá své vyprávění Hana Hornofová.

Markéta Hartlová