První máj pro dnešní mladou generaci znamená pouze lásky čas. Prvomájové průvody a mávátka se nikomu z nich nevybaví.

„Sociální sítě pomáhají při seznamování, ale z dlouhého psaní už jsme vyrostli,“ říkají studenti

Rozejít se s někým přes Facebook je zbabělé

Říká se, že mladí dnes umí žít spíš na internetu, než v reálném životě. Že u nich komunikace probíhá hlavně na sociálních sítích, kde si navíc sdělují i takové věci, které by normálně neprozradili. A co víc, sdělují je všem, nejen svým nejbližším. A jelikož je máj čas lásky, zajímalo nás, jak moc mladým lidem zasahují sociální sítě do milostného života. Jestli jim usnadňují navazování vztahů, nebo naopak věci komplikují. Vyznávají dnes ještě lásku z očí do očí, nebo raději přes Facebook? Můžeme vás uklidnit, dnešní mladá generace není ve virtuálním světě lapena tolik, jak se říká. Ještě stále upřednostňuje spíše schůzky venku, než písemné konverzace po internetu. Tentokráte jsme debatovali se studenty Masarykovy obchodní akademie a Střední zemědělské školy Rakovník. Našimi respondenty byli Petr Faigl (Lubná), Sabina Brychová (Senomaty), Lenka Monhartová (Rakovník), Silvio Bórik (Kolešovice) z MOA a Rosťa Kleveta (Mšec), Nikola Mocová (Hřebeč), Martina Švambergová (Kožlany), Zdeněk Skružný (Hostivice).

Co vás jako první napadne, když se řekne 1. máj?

Nikola: Lásky čas.

Sabina: Pusa pod rozkvetlou třešní.

Lenka: Blížící se léto.

Petr: Představím si tradice.

Vy sami prožíváte nějak, že 1. máj je lásky čas?

Petr: Absolutně vůbec.

Nikola: Jo, pivní slavnosti. Ty jsou ve Velké Dobré na letišti.

Už jste někdy dostali pusu pod třešní?

Sabina: Jo.

Petr: Ne.

Co je pro vás spíše svátkem zamilovaných – máj, Valentýn anebo to vůbec neřešíte?

Petr: Řekl bych, že když je člověk zamilovaný, neřeší žádné svátky.

Zdeněk: Když už bych se měl k něčemu přiklonit, vybral bych si 1. máj.

Lenka: Valentýn je takový americký svátek, takže raději ty české.

Sabina: Po vlivem reklam a nátlaku celého světa si myslím, že řada lidí upřednostňuje spíše Valentýna než 1. máj. Ten mi přijde v Česku trochu zapomenutý.

Nikola: Není, Kofola dělá reklamu na 1. máj.

Sabina: Ta je jediná, což je škoda.

Jaký je pro vás nejsnazší způsob seznamování?

Sabina: V baru.

Petr: V dnešní době to bohužel pro mladou generaci bude na Facebooku (FB). Neříkám, že bych se tak chtěl seznamovat, ale je to nejsnazší způsob.

Lenka: FB a pak ty kluby.

Rosťa: Nějakou náhodou, kdy se to tak nějak semele. A je úplně jedno, při jaké je to příležitosti. Pak to prostě samo vyplyne.

Takže spíš sázíte na náhodu, nebo tomu jdete i vstříc?

Rosťa: Spíš jsem to myslel tak, že je to tak nejjednodušší. Že tomu situace sama nahraje.

Silvio: Myslím si, že když po tom člověk nějak hodně jde, tak se to nikdy nepovede. Ale jak na to zapomene, přijde to samo.

Jaký způsob jste zatím sami zvolili?

Martina: Na párty.

A jakou taktiku jsi zvolila?

Martina: Začali jsme tancovat a já se na dotyčného vrhla, ale on nechtěl. Ale pak mi to vyšlo. Druhý den jsme si napsali, já se mu omluvila a šli jsme spolu ven. Ten vztah mi vydržel doteď, tak si myslím, že to je dobrá taktika. (směje se)

Jaký způsob k seznámení jste využili vy ostatní?

Petr: Nedělá mi problém seznámit se na jakémkoliv místě. Podle mě není důležité, kde holku oslovím. Když se mi bude líbit, je to jedno. A čím to bude spontánnější, tím to asi bude romantičtější.

Sabina: Když se chci s někým seznámit, neřeším kde, kdy, proč a jak. Nejdřív chvíli čekám, jestli se ten kluk nejdřív neseznámí se mnou. Když ne, nebojím se ho oslovit jako první.

Lenka: Nejlepší je to na párty, kde člověk nemá tolik zábran. A pak také třeba přes FB, kdy si nejdřív jen píšeme.

Silvio: Na párty nebo různých výletech jde seznamování snáz. Není tak divné, když za někým jen tak přijdete. A dělám to také tak, že nejprve napíšu na FB a postupně se pak začínáme bavit.

Nikola: Nejsem asi ten typ, co by kluka oslovil třeba v obchodě a řekl mu: Hele, seš libovej, zdáš se mi super. Nejlíp se dá seznámit u stolního fotbálku. Když se mi někdo líbí, řeknu mu, jestli si nezahrajeme fotbálek. U toho pokecáme a zjistíme, jestli máme vůbec něco společného. A dál se uvidí.

Zdeněk: To vypadá jako velmi dobrá taktika, asi ji zkusím. (směje se)

Komunikaci řešíte i přes FB nebo SMS. Myslíte si, že technika pomáhá tomu, aby se vztah rychleji posouval?

Sabina: Podle mě stoprocentně ano.

Nikola: Sociální sítě naší generaci určitě hodně pomáhají.

Lenka: Ale zase tam může být problém v tom, že někdo SMSku třeba špatně pochopí. Když se nekomunikuje naživo, dá se to psané pochopit všelijak.

Petr: Člověk něco napíše, ale myslet si může něco úplně jiného. Zpráva je bez emocí.

Nikola: Nikdy nevíte, jak se člověk na druhém konci na tu zprávu tváří.

Jak moc FB či SMS využíváte?

Petr: V dnešní době to asi jinak nejde.

Sabina: Je to součást celého seznamovacího procesu.

Stalo se vám někdy, co jste naznačili, že dotyčný pochopil vaši zprávu úplně jinak?

Všichni: Jo, stokrát, mnohokrát.

Jak to potom řešíte?

Rosťa: Většinou to napíšu jinak a vysvětlím to víc. A když dotyčného vidím brzo poté a přijde na to řeč, vysvětlím to spíš osobně. Ale zatím se mi nestalo nic vážného, nikdy jsem nikoho neurazil. Byla to spíš drobná nedorozumění, která se nemusela víc řešit.

Už jste se někdy přes FB seznámili s někým úplně cizím?

Petr: S úplně cizím asi ne, protože jsem většinou v Rakovníku a jeho okolí. Rakovník je poměrně malý a dá se říci, že tu všechny tváře ve svém věku znám.

Lenka: Souhlasím. Mně se třeba stalo, že mi napsal člověk, kterého jsem neznala. Tak se podívám na jeho profil, ale pak ho ignoruji, neodepíšu mu.

Petr: Ale myslím si, že jinak to je třeba v Praze, kde se lidé neznají a kde se chtějí poznat právě přes Facebook.

Silvio: V Praze je to něco úplně jiného. Žil jsem tam a když to porovnám s Rakovníkem, je to jiné. Když tady jdete s holkou ven, automaticky s ní musíte chodit. V Praze je to víc otevřené a kamarádské. To je hlavní rozdíl mezi maloměstem a Prahou.

Můžete mít víc kamarádů i na maloměstě a klidně si s někým vyrazit ven, i když máte svého stálého partnera, nebo je to nereálné?

Silvio: Z mého pohledu tu něco jako kamarádka neexistuje. Automaticky, když s někým jdete ven, s ním chodíte a hned se každý vyptává, co s ním máte. V Praze je to každému jedno a spíše partnera berou jako kamaráda, když se chcete pochlubit, že to je vážnější vztah, řeknete to vy sám.

Sabina: Osobně mám víc přátelských vztahů s klukama než s holkama, takže u mě osobně to není takové, že si všichni myslí, že chodím se všemi. S klukem dokážu vyjít jako s kamarádem, nemusím se na něj hned vrhnout.

Lenka: Přesně tak.

Petr: Ale oni vás třeba neberou jen jako kamarádky.

Sabina: Tak to je pak blbý, no.

Facebook je svým způsobem falešný svět, každý se dělá lepším, než je ve skutečnosti. Stalo se vám někdy, že vaše představa, kterou jste si podle sociální sítě udělali, neodpovídala skutečnosti?

Petr: Stalo se mi to. Psal jsem si s jednou holkou na FB a měl o ní představu, že je výřečná. Pak jsme šli spolu ven a neřekla téměř slovo. Musel jsem z ní každou informaci tahat. Nevím, jestli se styděla, ale spíše mi to přišlo, že se na FB prezentovala, že je něco víc. To mě docela odradilo a od té doby si na to dávám pozor. Nebo přesněji, nedělám si iluze, když si s někým píšu a víc ho neznám.

Lenka: Rozhodně je lepší jít co nejdřív ven a potkat se osobně. Já si vždycky nejradši jen domluvím schůzku. Nerada si píšu na sociálních sítích, nebaví mě to. Toho člověka nevidím a to mi chybí.

Nikola: Člověk je s tím druhým raději venku, než aby si s ním jen psal z domova. Já jsem hodně upovídaný člověk, úplně šíleně, mám ráda, když vidím, jak na mě člověk reaguje, jestli pozitivně nebo negativně. Nebaví mě si jen psát.

Martina: Já FB používám hlavně kvůli důležitým věcem, když se chci na něčem konkrétním domluvit. Ale je pravda, že si s člověkem, se kterým si mám co říct, vydržím psát dlouho. S víc lidmi mě to ale nebaví.

Rosťa: On je psaný projev i takový moc statický. Je to jen text, který se dá sice ovlivnit tím, že se za něj dá smajlík, ale v podstatě to stejně neřekne nic o tom, co si člověk opravdu myslí.

Když si s někým píšete, snažíte se dát textu nějakou formu a obsah, aby to nebyly jen strohé věty plné zkratek? Hlídáte si pravopis?

Sabina: Mně se kolikrát stane, že když napíšu něco delšího a přečtu si to po sobě, tak to celé smažu a napíšu znovu. A to je právě ono, že to pak vypadá stylisticky hezky, ale když pak jdeme ven, může být ten druhý zklamaný, že tak hezky nemluvím.

Petr: Když se domlouvám s kamarády na nějaké akci, neřeším háčky a čárky. Chci to napsat co nejrychleji, píšu jen stručně, aby mi druhý rozuměl. Nepotřebuji do toho vkládat žádné emoce.

Stalo se vám někdy, že byste si s někým chatovali několik hodin?

Nikola: I celou noc. Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, tak jsem u toho vydržela sedět hrozně dlouho. Teď se jdu jednou za týden podívat, kdo mě kde označil, a zase jdu pryč.

Myslíte, že věk hraje při závislosti na sociálních sítí podstatnou roli?

Nikola: Věk to určitě ovlivňuje. Pro děcka jsou sociální sítě hrozně moc, později jim dojde, že je zas tak nepotřebují.

Rosťa: Ono hodně záleží na tématu diskuze. Když je co řešit a plánovat, tak vydržím psát dlouho, ale když je to prázdná diskuze, kdy si lidi píšou, kdo co právě dělá a na co kouká, to fakt ne.

Silvio: Já tedy, když už mám s člověkem co probírat, se s ním raději sejdu.

Lenka: Teď jsme ve věku, kdy už nás FB omrzel.

Nikola: Když se podívám do historie na zdi svého profilu a vidím, co jsem psala v roce 2012, tak se hrozím, jak jsem tam mohla něco takového dát. Myslím, že FB člověka časem přejde. Když zjistí, že s někým může jít ven a povídat si s ním, už ho přestane lákat jen mu psát na FB.

Stydíte se za některé věci, které jste v minulosti na FB napsali?

Většina: Stoprocentně.

Rosťa: Právě toho jsem se vždycky bál, takže jsem raději nic takového, za co bych se jednou mohl stydět, na FB nedával. Spíš sem tam nějakou fotku, co jsem nafotil. Ne tedy svoji nebo ostatních lidí, většinou přírodu. Psát veřejně něco výstředního rozhodně není dobré, protože kolikrát se situace změní a vy si uvědomíte, že jste v té věci neměl úplně pravdu. Pak je hloupé, že tam váš původní názor pořád visí. Jednou to tam je a už se s tím nic neudělá.

Lenka: Na FB je hloupé taky to, že když máte v přátelích i lidi, se kterými se zas tak moc nebavíte, stejně o nich víte, dalo by se říct, všechno, protože oni na sebe na FB strašnou spoustu věcí prozradí. To mi vadí.

Nikola: Jen co na FB přijdete, už vidíte, že se někdo cítí smutně, někdo úžasně... A vůbec nechápete, jak to tam někdo může dát.

Silvio: Naše generace často zapomíná, že se na FB dá dohledat všechno. A dejme tomu, že až se jednou budeme ucházet o místo, třeba ve státní správě, tak se na náš profil podívají a když uvidí, jak jsme se ve čtrnácti váleli někde opilí s flaškou, nebude to moc dobrá vizitka.

Rosťa: Faktem je, že tohle slyším skoro od všech lidí, ale stejně je FB těchhle věcí plný.

Sabina: Já mám třeba ráda, když se na FB sdílí hudba. Ráda vím, co kdo poslouchá, protože to o něm hodně řekne. A poslechnu si díky tomu i něco jiného, než sama poslouchám.

Petr: Mě třeba baví diskutovat na FB o politických tématech. Člověk tím načerpá i určité vědomosti.

Rosťa: Díky diskuzi si můžu ujasnit spoustu věcí, nad kterými by mě ani nenapadlo se zamyslet. Kolikrát je tam zajímavý článek a pod ním ještě zajímavější diskuze.

Jak jste na tom s vyznáváním citů? Volíte raději písemnou formu?

Sabina: Myslím, že přitom hodně záleží i na řeči těla. Z ní toho člověk vycítí víc, než z toho, co je napsané a řečené.

Lenka: S vyznáváním citů to určitě není jako dřív, dneska s tím mají lidi problém.

Nikola: Dřív, když se lidi vzali třeba v osmnácti, jim láska vydržela dlouhé roky. Teď jsou to naši dědečkové a babičky, jsou spolu šedesát let a vydrželo jim to. Dneska máte v osmnácti kluka a za měsíc už s ním zase nejste, protože vztah není takový, jaké bývaly tenkrát. Dřív byly jinak ovlivněné.

Lenka: Podle mě se lidi dřív víc tolerovali. Teď ten druhý něco udělá, hned je špatný a ti dva se rozejdou.

Martina: Dřív to bylo tak, že když se vztah rozbil, zase se spravil. Teď když se jednou rozbije, hned skončí. A je zvláštní, že dřív, když se lidi vzali v osmnácti a měli hned dítě, to bylo normální. Teď když se máte rádi, chcete se brzy vzít a mít děti, jste divní a všichni vás odsoudí za to, že moc spěcháte.

A vám nepřipadá, že mladí, kteří zakládali rodinu kolem dvacítky, přicházeli o nejhezčí léta?

Nikola: Rozhodně ne. Myslím, že právě spolu prožili ta krásná léta. Dřív to něco znamenalo. A užívat si můžou, když děti vyrostou a odejdou z domu. Ve čtyřiceti nebo padesáti mají spoustu času zažít neskutečné věci. Já se třeba strašně těším, až budu stará, klidně půjdu skočit bungee jumping, protože to bude něco úžasnýho, bude to zážitek, který za to stojí. Nejde si přeci vyčítat, že jste promrhali mládí, protože jste měli děti.

Sabina: Já třeba, když se dívám do budoucna, se budu snažit vystudovat takovou školu, aby mě co nejlíp zabezpečila, abych mohla mít velkou rodinu a užívat si s ní. Abych mohla s celou rodinou jezdit na hory, k moři, koupila si hezké auto. A až děti odejdou, tak to není důvod být v depresích, protože děti se můžou vrátit s vnoučaty a můžu začít znovu.

A co by vyhovovalo vám, jste pro brzké zakládání rodiny?

Lenka: Já osobně bych rodinu chtěla až po pětadvaceti.

Silvio: Já taky, člověk by měl rodinu nejdřív zabezpečit. Ale neříkám, že je to priorita. Nám je sice osmnáct, ale jsme dospělí spíš papírově. Nevím, jestli by někdo z nás byl schopný teď zakládat rodinu.

Napsali jste někdy klasický milostný dopis?

Petr: Jo. Na táboře. To mi bylo tak devět nebo deset. Ale neodeslal jsem ho, protože jsem byl líný koupit poštovní známku. Nedávno jsem ten dopis našel. Je tam asi třicet pravopisných chyb, ještěže jsem ho neodeslal. (směje se)

Nikola: Já taky na táboře, ale měla jsem odvahu mu dopis dát. Bylo mi asi osm, dali jsme si na diskotéce pár ploužáků a nějakou hudlanku a bylo to. Pak to zaniklo a další rok na táboře jsem zjistila, že už má jinou. (směje se)

Sabina: A pak se taky ve škole posílaly dopisy, kde stálo: Chceš se mnou chodit? Zakroužkuj ano, nebo ne. Takže jestli se i tohle bere jako milostný dopis, tak ten jsem psala. (směje se)

Petr: A když zakroužkoval ano, tak se pak na sebe dívali. A to už byl ten vztah.

Jak řešíte rozchody. Z očí do očí, nebo raději písemně?

Petr: Já jsem s nikým nechodil, takže nevím.

Sabina: Pro člověka, který se chce rozejít, je určitě míň bolestivé, když to napíše. Ale pro mě by takhle nebyl vztah uzavřený. Já to potřebuji slyšet a vnímat emoce osobně.

Lenka: Já jsem měla jeden vztah a přítel se se mnou rozešel přes FB, a to bylo hodně zbabělé.

Silvio: Je to hodně let zpátky, kdy jsem rozchod přes FB taky řešil. Dneska, kdyby byl vztah vážnější, bych to řešil z očí do očí.

Zdeněk: Napsat to dokáže každý blbeček, ale umět to říct, to je umění.

Markéta Hartlová, Lenka Pelcová