Imrich Bugár oživil letošní galavečer vtipným vyprávěním. Na snímku s moderátorkou Karolínou Kříženeckou.

Hostem galavečera vyhlášení ankety Sportovec okresu 2014 byl diskař Imrich Bugár

Zákaz olympiády v Los Angeles ho psychicky zlomil

Dlouholetého československého reprezentanta, mistra světa a Evropy, stříbrného z LOH v Moskvě 1980 v hodu diskem Imricha Bugára netřeba čtenářům příliš představovat. Jeho osobní rekord 71,26 metru, kterého dosáhl v květnu 1985 na závodech v San Jose, nebyl dosud žýdným českým diskařem překonán. Imrich Bugár byl šestkrát zvolen Atletem roku (1980 – 1985) a v roce 1982 československým Sportovcem roku. Do povědomí nejmladší generace se Imrich Bugár zapsal díky televizní taneční soutěži Star Dance, kde se v roce 2013 s partnerkouJitkou Šorfovou umístil na třetím místě. Letos přijel do Rakovníka, kde se stal čestným hostem galavečera vyhlášení ankety našeho týdeníku Sportovec okresu roku 2014.

Pane Bugáre, můžete čtenářům přiblížit stručně vaše dětství a sportovní začátky?

Narodil jsem se 14. dubna 1955 v obci Ohrady poblíž Dunajské Stredy na Slovensku. Ve svém rodiši jsem absolvoval maďarskou základní školu, protože jsem měl maďarskou národnost. Už na základní škole jsem se rozhodoval, zda budu hrát házenou, nebo házet diskem. Rozhodl jsem se pro disk.

Proč disk a ne házená?

Házenou jsem hrál dřív, než jsem házel diskem. A nehrál jsem ji špatně. Jednou takhle v pátek mně učitel tělocviku dal do ruky disk, já jel v neděli na okresní přebory, abych si ho vyzkoušel, a hned jsem je vyhrál. Když jsem se pak odešel učit elektromontérem do Slovnaftu v Bratislavě, stále jsem se nemohl rozhodnout,jaké disciplině se budu věnovat. Rozhodla náhoda. Když jsem nastoupil za učiliště k házenkářskému zápasu, šel jsem házet sedmičku. Brankář tam blbě strčil nohu a já mu zlomil kotník. Taková to byla rána. V dalším zápase jsem zase zlomil brankářovi prsty. Tak jsem se definitivně rozhodl pro disk, abych neničil protihráče. Do toho můžu dát sílu a musím doufat, že nikoho netrefím.

A trefil jste někdy někoho?

Když jsem měl nastoupit na vojnu, předpokládal jsem, že půjdu do Dukly Banská Bystrica. Tenhle klub mě ale nechtěl, tak jsem zamířil do Dukly Praha, kde jsem skončil po celý život. Ale k vašemu dotazu. Jednou v Americe jsem odrazem trefil jednu holku do ruky, ale nejhůř jsem zranil svého kamaráda, koulaře Jardu Brabce. Bylo to na Julisce. Jarda se šel podívat do pole, jak daleko hodím. Bylo po dešti a disk po dopadu dělá takové žabky a ještě se stočí bokem. Jak letěl, tak jsem myslel, že jde mimo Jardy, ale jak udělal žabku, viděl jsem, že letí přímo na něj. Jarda vyskočil, roztáhl nohy jako gymnasta, ale vyskočil moc brzo, a jak padal, tak ho disk trefil přímo mezi nohy, do pánské chlouby. Když jsem po čase potkal jeho manželku, tam mi řekla: „„Imro, tys mi dal, dva měsíce jsem mu na to nemohla ani sáhnout!“

Celý život jste strávil v Dukle. Jak moc jste musel plnit vojenské povinnosti?

Nejdřív jsem tam byl jako záklaďák a musel jsem absolvovat normálně přijímač. Po přijímači jsme jednou za čas drželi dozorčího roty. Když jsem skončil základní službu, tak jsem dostal nabídku, abych na vojně zůstal. Už jako na vojáka z povolání na mě vyšla dvakrát do roka služba dozorčího útvaru. Jednou za rok jsme měli tzv. „letecký“ výcvik, kdy jsme si oblékli, co jsme mohli, abychom zjistili, jestli nám mundůry nesežrali moli. Dvakrát ročně jsme chodili střílet – z pistole a ze samopalu. Mojí hlavní prací bylo chodit na tréninky a jezdit na závody.

Jaké jste dosáhl hodnosti?

Do civilu jsem šel v roce 2004 jako podplukovník.

V roce 1983 jste se zúčastnil 1. MS v Helsinkách, které pro naši výpravu skončilo výborně. Získala devět medailí, vy sám jste tam vybojoval zlato. O rok později byly LOH v Los Angeles, ale kvůli politickému rozhodnutí tam sportovci z východního bloku nejeli. Přišlo mi, že potom už začala vaše výkonnost upadat. Bylo to tak?

Byl jsem v Los Angeles v olympijském roce na jaře na předolympijských závodech a ty jsem vyhrál. Říkal jsem si, že v létě na olympiádě zase vyhraju, ale 14 dní na to, když jsme byli v Modestu, jsme dostali zprávu, že účast na olympijských hrách odřekli Rusové. Ptali se mě, co tomu říkám, a já odpověděl, že mi je to jedno, že nejsem Rus ale Čechoslovák. Bylo to naivní. Za týden na to odřekl účast i československý olympijský výbor…

Jak jste to vnímali?

Imrich Bugár se stříbrnou olympijskou medailí a diskem.

Co jsme mohli dělat, měli jsme tehdy velmi silný tým a určitě bychom přivezli řadu medailí – Fibingerová, Kratochvílová, Kocembová, Pribilinec, Machura, štafeta a snad i já jsme na ně určitě měli. Docela mě to psychicky zlomilo. Už mi bylo třicet a bylo jasné, že na další olympiádu asi nejspíš nepojedu. Ještě v roce 1985 jsem hodil svůj rekord 71,26 metru. Letos už to bude 30 let. Bylo to 25. května v San José. Pak bylo Mistrovství Evropy, vyhrál jsem kvalifikaci, ale najednou jsem byl jako vyměněný a byl jsem rád, že jsem získal osmé místo. Na MS 1987 pak sedmé místo a od té doby už jsem na žádnou medaili nedosáhl. Ano, dá se říct, že mě neúčast na OH v LA psychicky zlomila.

Proč se po vás už neobjevila v Česku žádná výrazná diskařská osobnost?

Nebyl tam nikdo, kdo by mohl atakovat 65 metrů. Ani dnes se tu nikdo takový nerýsuje. Ti kluci mají problém hodit šedesát metrů. Nemáme tu takový somatotyp. Navíc, ti mladí dnes nechtějí tolik makat, jako jsme makali my. Disk, to je především velká dřina. Máme teď dobré koulaře, ale diskaře ne.

Jaké jste tehdy dostávali za medaile z OH, ME nebo MS odměny?

Já jsem dostal za vítězství na MS 30 000 korun. Za olympijskou medaili taky třicet. Dneska dostanou za olympijské zlato milion a půl, za MS 800 tisíc, plus peníze za reklamy. My jsme neměli nic. V roce 1972 vyhrál Ludvík Daněk olympiádu v Mnichově a dostal kožený kufr. Když se vrátili fotbalisté s medailí z olympiády, tak dostali kožené tašky.

Říká se, že tehdy sportovci z východního bloku, zejména z NDR, užívali doping. Setkal jsem se s něčím takovým?

Výrobci podpůrných prostředků byli vždycky několik kroků před komisaři. To bylo, je a bude. To si nebudeme zastírat. Ale záleží na jednotlivých sportovcích, jestli se k tomu přikloní, nebo ne. Já jsem měl tu výhodu, že jsem neztrácel sílu a nepotřeboval jsem žádné povzbuzení. Dal jsem si pořádný stejk a nepotřeboval jsem držet žádnou dietu. Ludva Daněk vždycky říkával: „Pojď, dáme si biftek s marmeládou, misku salátu, dvě, tři piva a bude nám dobře.“ Je pravda, že v NDR bývala nějaká prapodivná střediska. My jsme s nimi trénovali, Byli jsme na smrt urvaní, oni za týden někam zmizeli a vrátili se čerství. Říkali nám, že mají dobré rehabilitační centrum. Tak nevím…

A teď otázka z jiného soudku. Chodil jste do tanečních?

V životě ne. V mládí jsem občas zašel na diskotéku, nebo na nějakou venkovskou tancovačku, ale tam jsme „šlapali zelí“.

Jak jste se tedy ocitl v soutěži Star Dance a dokonce tam obsadil třetí místo?

Jednou v červenci mi zavolali z televize, jestli bych se téhle soutěže nezúčastnil. Zeptal jsem se jich, jestli si ze mě nedělají srandu. Já a tanečník? V životě jsem netancoval. Měsíc mě lámali a nakonec mě ukecali. Ptal jsem se desetibojaře Tomáše Dvořáka, který tam byl, jak to tam chodí. Řekl mi, že je to tam perfektní, že je tam dobrá parta, velká sranda, trochu tance a abych do toho šel. To samé mi říkal i Richard Tesařík. Tak jsem souhlasil a pak jsem jim nadával. Bylo tam dost srandy, ale hlavně velká dřina. Tři hodiny denně tréninku. Já jsem trénoval jen pár prvních kol, pak mi začalo zlobit koleno.

Můžete prozradit něco ze zákulisí soutěže?

Tréninky byly zajímavé. Nejdřív vyzkoušeli, jaké pohyby jsem schopný dělat, a pak zjistili, že musím všechno vydřít. Tak jsem poctivě tři hodiny trénoval krokové variace. Vždycky jsem se naučil jen to, co moje partnerka chtěla. Kdyby začali hrát něco jiného, tak bych nevěděl, co mám dělat. S Jitkou Šorfovou jsem si docela rozuměl, i když mi jednou nerada udělala monokla pod okem. Nejhorší byly přímé přenosy, nevěděli jsme dopředu, co bude. Ani Marek Eben nám nic neprozradil. V jedenáct večer jsme skončili, pak hurá do hospody, tam jsme byli do tří, do čtyř, pak jsem se odplazil domů a druhý den zase tříhodinový trénink. Myslel jsem, že umřu.

Jak to brala vaše manželka?

Říkala, nehekej, máš, co jsi chtěl. Jako patronka se mnou chodila moje dcera, natočila mě, abych se viděl, chodila na všechny tréninky i do hospody. Pro mě bylo největším zážitkem poznat to zákulisí. Třeba na převlečení jsme měli dvě minuty a mně trvalo 20 minut, než jsem se nasoukal do fraku. A to jsem měl dvě asistentky. Trénovali jsme na Kavčích horách a natáčelo se na Barrandově. Diváci mně nakonec dotlačili až ke třetímu místu. To bylo neuvěřitelné a dodnes to nechápu.

Tomáš Bednařík