Sanatorium v Německu, v jehož areálu najdete šedesátku budov.

„Češi jsou takoví, že co jde ukrást, ukradnou. Co nejde ukrást, zničí. A co už nejde zničit, zaplní odpadky,“ říká Denisa

Na opuštěných místech nechávají urbexeři jen stopy

Urbex je koníček, který je na hraně zákona. Z běžného pohledu to není nic špatného. Člověk nic neničí, nic nekrade, nikomu neubližuje. Jen fotografuje a nasává atmosféru opuštěného místa. Jenže přitom vstupuje na cizí pozemek, a to je problém. Proto se čtenářům omlouváme, že tentokráte neprozradíme celé jméno naší respondentky a ani neodhalíme jeji tvář. Řekneme jen, že se jmenuje Denisa, je rakovnickou rodačkou a mezi urbexery ji najdete pod přezdívkou Colours of Decay.

Nic neodnášej, nic nenič

Všechna opuštěná místa mají nezapomenutelnou atmosféru. Zná ji každý, kdo někdy vstoupil do objektu, který je na tenké hranici mezi zánikem a další existencí. Jen odevzdaně čeká, jestli dřív než buldozery dorazí někdo s odhodláním k záchraně. Pokud rádi objevujete opuštěná místa, pak vězte, že podnikáte něco, co už získalo pojmenování. Urbex je zkratka pro Urban exploration. Definován je jako poznávání opuštěných objektů, které nejsou běžně přístupné. Proto je jejich prozkoumávání v podstatě nelegální činností. A to i přesto, že má urbex jasná pravidla, která říkají: Neodnášej nic než fotky, nenechávej nic než stopy.

Premiéra ve fabrice

„Opuštěné domy mě odmala přitahovaly, ale vždycky jsem z nich měla strach. Spíš jsem okukovala okolo, nebyla jsem ta, co lezla dovnitř,“ popisuje Denisa. Změnilo se to až ve chvíli, kdy se v zaměstnání potkala s kolegyní, která se urbexem zabývá (vystupuje pod přezdívkou U-Minni). Právě s ní se poprvé osmělila a překonala plot s cedulí Nevstupovat, soukromý majetek! Bylo to zhruba před rokem.

„Jednou jsme spolu jely pracovně do města, kde je krásná opuštěná fabrika. Kolegyně toho využila a vzala mě tam s sebou. Hrozně se mi to líbilo a od té doby se urbexem zabývám. Dřív jsem fotila jen telefonem nebo kompaktem, až s urbexem jsem si koupila zrcadlovku. A začala se učit s manuálním režimem, protože jsem odmítla fotit na automat a s bleskem. Místo něj používám stativ. Pořád se toho držím, i když je pravda, že když si pak fotky prohlížím a vidím výsledek, kolikrát si říkám, jestli by ten automat nebyl přeci jen lepší,“ směje se. Momentálně začíná experimentovat se starými fotoaparáty na kinofilmy a s napětím očekává první výsledky.

Místa v anonymitě

Do urbexu patří všechny opuštěné stavby (vyjma hradních zřícenin) od rodinných domů a vil, přes zámky, továrny, špitály, hotely až po kanalizační stoky. Nemusí to být jen stavby, které jsou nevyužívané už roky a pomalu se mění v ruiny. „Když je stavba čerstvě opuštěná, bývá zajímavá tím, že v ní ještě zůstává i vybavení. Jakmile je to delší dobu, je rozkradená. Pak už je to hlavně o samotném interiéru, sloupech, schodištích a místnostech. Obojí má své kouzlo. Ale je pravda, že třeba rok opuštěná budova ještě nebývá přístupná pro urbexery. Pravidlem totiž je, že nic neničíme. Nerozbíjíme okna a dveře, neděláme si přístupy. Dovnitř lezeme jen tehdy, když najdeme volný přístup. Často tedy šplháme do oken a přelézáme ploty. A také nenavádíme nikoho dalšího. To je dost zásadní věc. U fotografií nikdy veřejně nesdělujeme lokality. Maximálně stručně popíšeme historii místa,“ vysvětluje Denisa.

Denisin Urbex tým v opuštěné vile v Německu.

Jak na skvotery?

Prozkoumávat opuštěné lokality nikdy nejezdí sama. Je to bezpečnější. Nejen z důvodu, že některé stavby nejsou stavebně v pořádku, ale především kvůli jejich „obyvatelům“. Pro bezdomovce a feťáky bývají stejně lákavé jako pro urbexery. I když vidí jasné stopy po tom, že v objektu někdo přebývá, neodradí ji to. „Možná je to tím, že s takovými lidmi ve svém zaměstnání pracuji, takže z nich nemám strach. A hlavně, i oni sami většinou mají strach, protože tam bydlí nelegálně a nikdy neví, kdo jsme my. Mám takovou taktiku, že jakmile vytuším, že v budově někdo je, snažím se být hlučná a mluvit nahlas. Podle mého je nejhorší, když se vzájemně vylekáme. To nikdy nevíš, jak druhý zareaguje. A když zevnitř někoho slyším, vždycky volám a ptám se, jestli jim nebude vadit, když si budeme fotit,“ říká. Zatím její taktika vždycky fungovala.

Nejméně příjemný zážitek tohoto druhu má z opuštěných kasáren. „Byly opravdu velkým skvotem. I tam jsme se jedné slečny nejdřív ptali, jestli si můžeme fotit. Problém s tím neměli, ale ve druhém patře jsme se raději moc nezdržovali. Když jsme procházeli chodbou a nahlíželi do místností, viděli jsme, jak v nich leží po zemi ve spacácích strašně moc lidí. To už jsem měla strach, protože jich bylo hodně. To byl asi náš největší přešlap,“ popisuje Denisa.

Hororový špitál

Nejmrazivější zážitek má ale z jiného místa. Byla jím opuštěná nemocnice. „Urbex dělám hlavně pro atmosféru, jakou budovy mají. A ne vždycky je ta atmosféra úplně fajn, zvlášť když dovnitř lezeš v noci. A to se nám stává. Jsem takový šílenec, že když jedeme fotit do Německa a za světla nestihneme všechno, co jsem chtěla vidět, jdu do budovy i v noci. A to mám přitom úzkostný strach ze tmy. Sama nevím, co ve mně vždycky cvakne, že tam najednou musím. Nikdy ale nejdu dovnitř sama, to bych se zbláznila. Naštěstí se mi vždycky podaří zmanipulovat ostatní. Jsou ale místa, která jsou úzkostná i ve dne. A to byl právě případ jedné nemocnice v Česku. Sice jsme tam s kolegyní byly za světla, ale i tak jsme tam vydržely jen patnáct minut. Padala na mě taková tíseň, že jsem nemohla dýchat. Nejhorší to bylo na operačních sálech. Když jsme vyšly ven, byly jsme bledé jak stěna,“ vypráví.

Krabice bez kouzla

Jako protipól v jejím žebříčku největších zážitků leží bývalé sanatorium v Německu. Obrovský komplex šedesáti budov je mezi urbexery známý a vyhlášený. „Z něj jsem si opravdu sedla na zadek. Nádherná vstupní hala, kterou jsem strašně moc chtěla vidět, byla pro mě tak emotivní zážitek, že jsem se tam rozbrečela,“ přibližuje. Potěší ji i drobnosti. Třeba když prolézá vilu, která se zdá nudná, a pak v jedné z místností narazí na nádherný zrcadlový strop.

„Nejraději mám zdobné stavby, jako jsou vily a zámky, a pak stará sanatoria. Industriál mě úplně nebere a když už, tak staré zdobené fabriky. Nemám ráda krabicové komunistické budovy a moc nemusím ani statky, ve kterých už jsou většinou jen holé zdi. Okolí Rakovníka a Plzně už mám víceméně prozkoumané, když chceme objevit něco nového, musíme zajíždět dál. V poslední době až do Německa, takže už se z urbexu stává finančně náročnější koníček.“

To by v Česku nevydrželo!

Německo je pro urbexery zemí zaslíbenou. Mezi opuštěnými stavbami u nás a u nich bývá často velký rozdíl, a to kvůli aktivitě zlodějů a vandalů. „V Německu si často říkám: Tak tohle by u nás nevydrželo. Češi jsou bohužel takoví, že co jde ukrást, ukradnou. Co nejde ukrást, zničí. A co už nejde zničit, tak alespoň zaplní odpadky. A co mě mrzí asi nejvíc, když vidím zničené zámky, které prošly komunistickou úpravou s obkladačkami, luxfery a podivnými příčkami. Na focení opuštěných staveb mě baví i to, že můžu ukázat, co se s nádhernými budovami stalo, jak chátrají a místo nich se staví nákupní centra. Vnímám urbex i jako záslužnou činnost, protože se tím na budovu ukáže a upozorní na ni. Někdy se stane, že si někdo movitý všimne fotek, objekt ho zaujme a rozhodne se ho zachránit. A když ne, tak se alespoň podaří stavbu zachytit předtím, než se zbourá, zdokumentuje se něco, co už nikdo neuvidí,“ říká Denisa.

Sklepní strachy

Pravda je, že při prozkoumávání opuštěných staveb hraje roli i adrenalin. I Denisa už několikrát zažila, že v objektu narazila na majitele nebo hlídače, který ji nekompromisně vyprovodil ven. Policii však na ni zatím nikdo nepřivolal. „Ani to by mě neodradilo. A kolikrát mě neodradí ani to, když je stavba opravdu ruina, občas mi zvědavost nedá a vlezu i tam, kde už je to kvůli stavu trochu na hraně. Kam ale chodím opravdu z donucení, jsou sklepy. V nich se bojím, ale stejně s ostatními jdu. Protože zkus si vybrat, co je lepší. Jestli bát se s ostatními, nebo zůstat sama nahoře a čekat, až se vrátí,“ směje se.

Denisa už měla se svými fotografiemi první výstavu. Společně s kolegyní vystavovaly v Praze. „Jako fotograf se necítím, spíš jako dobrodruh a průzkumník. A navíc jsem teď ve fázi, kdy se mi moje fotky vůbec nelíbí. Jen kvůli nim ale urbex nedělám. Baví mě ta atmosféra. Opuštěné budovy mají kouzlo v tom, že i když tam jdeš s někým, jsi tam vlastně sama jen s budovou a připadá ti, že s ní máš něco společného,“ uzavírá. Pokud vás Denisiny fotografie zajímají, podívejte se na její stránku na Facebooku Colours of Decay, případně na U-Minni či Tajemné a zapomenuté – Urbex. Na Youtube si také můžete pustit amatérský dokument nazvaný Urbex – Genius loci, na jehož vzniku se podíleli další Rakovničané.

Markéta Hartlová