Kateřina Šmejkalová s nedávnými trofejemi.

„Mám v sobě rychlou, výbušnou energii,“ říká Kateřina Šmejkalová

Sport dělá pro sebe, trénovat nechce

Ve středu během tiskové konference v Novém Strašecí obdržela své startovní číslo patronka čtvrtého ročníku Novostrašeckého běhu Kateřina Šmejkalová. Kateřina je nejen bývalou studentkou zdejšího gymnázia, ale především čerstvě oceněnou sportovkyní Středočeského kraje a desetinásobnou mistryní světa v aerobiku, a to jak v singlu, tak i v týmech. Sympatická třiadvacetiletá dívka, která dnes žije na Stochově, nám v následujícím rozhovoru přiblížila nejen svůj sport, ale bez zábran hovořila i o svém stratu v disciplíně, která jí není až tak blízká. Tou je běh na šest kilometrů právě tuto sobotu.

Překvapilo vás ocenění sportovec Středočeského kraje?

Náš sport je poněkud specifický v tom, že se nedá měřit v metrech anebo ve vteřinách, takže to pro nás bylo opravdu překvapení, když jsme vyhráli v týmech. V kategorii jednotlivců považovala trenérka za úspěch, kdybychom byli do desátého místa. Když jsem vyhrála, přišlo mi to jako skvělé ocenění celé mojí kariéry. Začala jsem v šesti a kromě medailí ze závodů jsem nikdy žádné jiné ocenění nezískala. Přitom aerobik v České republice má velmi dobrou úroveň a i dost širokou základnu.

Jak vnímáte své pozvání na Novostrašecký běh?

V běhu nejsem moc dobrá, naše výkony jsou krátkodobé. Jdeme dvouminutové sestavy, takže jsem trénovaná spíše na výbušné a rychlé věci. Během jen doplňujeme tréninky, takže těch šest kilometrů ve Strašecí jen proběhnu. Ale moc ráda se zúčastním a předám cenu. Závod to pro mě nebude, spíše jen účast.

Jak často trénujete?

To záleží na tom, zda jsou závody anebo ne, ale zhruba čtyřikrát až šestkrát týdně. Chodím dvě kategorie, takže trénuji třikrát týdně s osmičlenným týmem a pak ještě sama. Do loňského roku jsem chodila pár, ale letos týden před prvním nominačním závodem můj partner onemocněl, tak jsem rychle sestavu předělala na jednotlivce a v prvním nominačním závodu jsem šla sama za sebe. Abych se nominovala na Mistrovství Evropy a světa, musím být alespoň třikrát do třetího místa. V páru by to bylo snazší, protože tam není taková konkurence. Právě teď jsme ve vrcholné přípravě, v polovině května bude ME a v prosinci nás čeká MS na Martiniku. Tam bude mistrovství podruhé v historii a podle minulých zkušeností bude dost velký problém sžít se s tamním podnebím. Podobné to bylo na MS v Austrálii. I tam jsme letěli s předstihem, protože časový posun a jiné klima udělá s tělem neuvěřitelné věci. Když jsem tam poprvé cvičila, myslela jsem si, že umřu. Ale naštěstí jsme se srovnali a v Austrálii jsme nakonec i vyhráli.

Jste absolventkou strašeckého gymnázia, jakou školu studujete nyní?

Jsem v prvním roce magisterského studia politologie na VŠE a program mám poměrně nabitý. Kromě školy, trénuji a na zkrácený úvazek pracuji v Praze ve směnárně. Mé plány zatím směřují jen k tomu dostudovat školu a vypadá to ještě na rok, dva aerobiku. Lidé se mě také ptají, jestli nebudu trénovat děti, ale já ten sport dělám pro sebe a tím, že jdu dvě kategorie, nestíhám ještě trávit čas s dětmi.

Umíte si představit život bez aerobiku?

Zatím ne, protože se dá říct, že jsem v podstatě v tělocvičně vyrůstala. U sportu zůstanu, kdybych se nehýbala, nedopadnu moc dobře, protože ráda jím. Moc mě nebaví komerční aerobik, nikdy jsem ho téměř nedělala, rovnou jsme dělali gymnastické průpravy, kliky, učili jsme se skákat. Zatím ale opravdu nevím, co budu dělat, uvidím.

Zmínila jste, že trenérskou kariéru si moc neumíte představit. Co si však myslíte o kondici dnešních dětí?

Dětská fyzička je docela tragédie. Děti nechtějí sportovat a ani k tomu nejsou moc vedené. Volný čas netráví venku nebo sportem, jsou natlačené do kroužků, protože samovolné venkovní pohybové činnosti se nějak nevedou. Asi bych děti nemohla trénovat, jsou drzé, klidně si během tréninku hrají s telefonem. My jsme si něco podobného netroufli, k trenérkám jsme měli respekt. Dnešním dětem se neustále něco nelíbí a chtěly by dělat to či ono. Mají úplně jinou disciplínu.

Do kolika let se může sportovkyně v aerobiku držet na světové úrovni?

Většinou se končí mezi pětadvaceti až sedmadvaceti lety. Ve světové špičce jsou snad jen dva starší závodníci, ale to jsou držáci, kteří se účastní a nehledí na výkon. Ale většina jednak kvůli zdraví a také proto, že si lidé kolem pětadvaceti chtějí budovat život a zakládat rodiny, většinou odcházejí.

Podle toho, co jste řekla, máte velmi nabitý program. Jak odpočíváte?

Regeneraci moc nestíhám, běžně na odpočinek čas nemáme, odpočíváme většinou o prázdninách. To je jediný čas na regeneraci, ale u nás je odpočinek i to, že změníme sport. Protože jsme pořád zavření v tělocvičně, musíme to občas odlehčit i něčím jiným. Sami chodíme na kruhové tréninky, jógu, pilates, plavání anebo do posilovny. To je náš odpočinek.

Začínala jste v šesti. Kdo vás přivedl k aerobiku?

Mamka viděla, že pořád tancuji a že se neustále válím po zemi, takže jsem začala v pěti s gymnastikou. Díky tomu jsem získala flexibilitu v nohách. Během týdne jsem se třeba naučila provaz i rozštěp, ale bála jsem se kladiny a bradel. Navíc jsem tam nebyla moc oblíbená, protože jsem byla docela tlustá a oni na mě křičeli, že mám velké břicho. Tak mě mamka dala na aerobik a trenérka Lenka Procházková si mě vyhlédla do závodnic. Zhruba od jedenácti jsme začali jezdit na soutěže a vyhrávat. Od roku 2006 vyhráváme i světová mistrovství a deset titulů mám díky tomu, že jsem vedle týmů šla i v jednotlivcích anebo v páru.

Je horší jít sama, s partnerem anebo ve skupině?

Těžké to bylo s partnerem. Je to kluk, Australan, který není úplně spolehlivý. Jsme dobří kamarádí, ale na druhou stranu to pro nás byla zátěž, když jsme spolu začali cvičit. Musíte neustále koukat, kde je, řídit se podle něho a sledovat, jestli jdeme stejně. To s týmem neznám, na holky jsem neskutečně zvyklá a také ta postavení nejsou tak náročná jako ve dvojicích. Při cvičení singl nebo v páru je mnohem víc silových a náročných prvků, než v týmu. Tam jde spíše o synchronizaci. Takže si myslím, že nejtěžší je singl a pak ten pár.

Proč jste se rozhodla cvičit právě s Australanem?

Byl nejlepší v singlech za Austrálii, já za Česko, takže když přijel do Prahy, domluvili jsme se, že to zkusíme spolu. Byl to super plán, lidé nás měli rádi. Oba máme rádi legraci, rádi se smějeme a na ploše bylo vidět, že jsme jiní, než ostatní páry, které to „jen“ odjedou, protože z nás čiší radost. Své vystoupení si užíváme. Teď bohužel onemocněl, takže uvidíme, jestli dostaneme divokou kartu a pojedeme na MS bez kvalifikace. Když mu nebude dobře, půjdu jednotlivce a pochopitelně tým.

Kdo vám dělá choreografii?

V týmech to je Majda Husáková z Lán, v singlu a v párech si jí dnes už také děláme sami. Trenéři nás už jen korigují, abychom šli stejně. Když jsme v páru začínali, šla nám synchronizace těžko, vypadlo to, jako by tam šli dva singlisti. Ale na konci sezony už to bylo dobré. Zlepšili jsme se a těšili jsme se na to, že další sezona už bude lehčí, ale zatím to bohužel nevyšlo.

Cestovat na ME nebo MS není asi levná záležitost. Jak je to v aerobiku se sponzory?

Všechny výjezdy si platíme sami, grantem nám přispívá město Kladno. Já si teď díky vítězství ve Sportovci Středočeského kraje požádám o příspěvek i tam. Občas se podaří získat sponzora pro klub, ale nikdo nám nepřispívá na soustavnou činnost. Na MS v Austrálii nám sehnal pan Husák sponzora, takže jsme měli placenou letenku. S Martinikem uvidíme, ale určitě bychom tam chtěli jet, protože tímto MS bychom chtěli naši sportovní kariéru ukončit. Martinik vyjde asi na 40 tisíc, většinu z toho stojí letenka, ubytování tam není tak drahé. Ale budeme muset jet s předstihem, abychom se aklimatizovali. Tady bude zima a poletíme do horka.

Vraťme se k běhu. V úvodu hovoru jste řekla, že se do Strašecí půjdete jen proběhnout. Nehecnete se?

Já sice chci být ve všem nejlepší, ale vím, že nejsem na dlouhé tratě. Na tréninku děláme jen sestavu a běhy jsou jen doplňkové. Při delším běhu se sice snažím hecnout, ale tělo se brání, špatně se mi dýchá, musím chvílí jít a pak zase běžím. Šly mi jen šedesátky a stovky. Tam je třeba rychlá a výbušná energie, kterou v sobě mám. Běh mám ráda, protože to je přirozený pohyb a je zdravý, ale vím, že v něm nejsem moc dobrá. Snažím se běhat, nechci si tu udělat ostudu, ale většinou na to nemám čas.

Jakou muziku byste poslouchala při běhu ve sluchátkách?

Já sluchátka při běhu venku nepoužívám, protože chci slyšet, co je kolem mě a navíc mi vadí, že slyším svůj dech. Ale když jsem na pásu, mám radši rychlou muziku, která mě podněcuje k výkonu. Běžně cvičíme na rychlost 160 BPM, takže když běžím, potřebuji takhle rychlou hudbu, aby mě to nabudilo, dodávalo mi to energii, hecovalo a hnalo. Na delší trati se ale musím spíše vnitřně uklidňovat, abych to tak dlouho vydržela. Ale i při sestavě mám pocit, že na nic nemyslím a občas, že snad ty dvě minuty ani nedýchám. Fakt je, že když sportovec nemá nadýcháno, dojdou mu ke konci sestavy síly, což je vidět i v obličeji. V našem sportu dělá hodně ten výraz, takže je problém, když se neumíte usmívat. Mě aerobik naplňuje a dělám ho tak dlouho, takže i když přijdu na trénink unavená, při odchodu cítím jen radost.

Lenka Pelcová