Hana Pilíková a Marta Mikulcová se v Bazárku potkávají až v samém závěru.

„Raději dám ochutnat jiným kuchařům, než servíruji pro plnou jídelnu,“ říká Jiří Suk

Člověka nevymyslíš, poskládáš ho z různých typů

Rakovnický divadelní spolek Tyl má za sebou již 682. premiéru. Komorní představení s názvem Bazárek mohla rakovnická veřejnost poprvé zhlédnout 14. března (viz minulé vydání Raportu). O několik dnů později ji Tyláci uvedli i na Wintrovkách. Jak komorní realistická fantasy vznikala nám v následujícím rozhovoru přibližují manželé Sukovi. Eva totiž povídku Rytířství z knihy Neila Gaimana Kouř a zrcadla zdramatizovala a Jiří ji režíroval.

Jak jste přišli na nápad zdramatizovat právě tuto povídku?

Eva: S dětmi z dramaťáku jsme dělali jeho Koralínu, což je film, knížka i komiks. Pak jsem si od něho chtěla přečíst ještě něco dalšího a na internetu jsem zjistila, že napsal sbírku povídek Kouř a zrcadla. Nikde ji však neměli, ale nakonec jsem ji našla přes internet v nějakém bazaru za pár korun. A povídka Rytířství mě zaujala.

V poslední době jste se jako Tyláci věnovali spíše známým věcem. Volba téměř neznámého autora by někomu mohla připadat cílená...

Jiří: Cíl v tom nebyl. Je jedno, jestli jde o věc známou nebo ne. Jde o to, co tě osloví. Když si něco přečteš a nic si pod tím nepředstavíš, není proč to dělat.

Jak moc jste upravovali předlohu?

Eva: Neil Gaiman je Angličan, takže i povídka Rytířství je typicky anglická. Hlavní postavou je paní Whitakerová, jsou tam i anglické reálie, ale faktem je, že důchodkyně jsou všude stejné. Takže mi bylo příjemné, že mi to asociovalo babičky, které znám. Ale muselo se to pochopitelně trochu předělat, aby to bylo pro nás vtipnější a pochopitelnější. Ale v podstatě jsem udržela základní dějovou linku a vypustila různá odbočení.

Přiznám se, že v milostném příběhu mladých lidí mi chybělo jejich setkání na scéně...

Jiří: Nejsi jediná.

Eva Suková

Eva: Nesetkají se ani v povídce. Navíc vlastní líčení trablů Moničky je tam popsáno jen na třech řádcích. My jsme z toho udělali delší komediální scénu.

Jiří: Je v tom možná i trochu obrana, aby to nebyla kýčovitá love story. Nepotřebujeme vidět, jak k sobě běží v mlze zapadajícího slunce.

Eva: Také nás v poslední scéně bavilo, jak je její náhradnice schovaná za novinami, takže divák do poslední chvíle neví, že v bazárku je někdo jiný a slečna Monička je s rytířem.

Kdy jste měli jasno v obsazení? Připadalo mi, že Hana Pilíková byla pro svou roli úplně dokonalá?

Jiří: Hanička jako archetyp je jasná, tam jsem si opravdu neuměl představit nikoho jiného. To bylo stejné jako v případě Saturnina, kdy Lída Strejcová měla jistou tetu Kateřinu. Obsazení dalších rolí pak bylo o kompromisu.

Eva: Role jsem psala podle konkrétních lidí, ale vůbec ne herců DS Tyl. V paní Koutné jsem měla svou babičku a zčásti i Jirkovu mamku. V Moničce jsem viděla jednu naši kamarádku.

Jiří: Člověka nevymyslíš, toho skládáš z různých typů.

Eva: Jen žádného Galahada neznám.

Jiří: Ten je vyfabulovaný. V jeho případě jsme nejprve uvažovali o Ondrovi Lemonovi. Ale s ním to z časových důvodů neklaplo, tak jsme obsadili jiného Ondru.

Změnila se hra nějak zásadně od prvních zkoušek po premiéru?

Jiří: Zkoušeli jsme zhruba rok, ale myslím si, že v základu zůstal koncept stejný. Od začátku bylo jasné, že to bude hra komorní a že půjde o civilní hraní. I když teď pracujeme s tím, že je třeba někde trochu přidat. Dlouho jsem tu civilnost držel pod dekou, protože odnaučit činoherce velké scény hrát mohutná gesta, je problém. Jakmile vystoupí na jeviště, naskočí mu to a obyčejné klábosení je pryč. Teď se však budeme vracet a povolovat uzdy, aby bylo představení sdělné. To vlastně byla i největší z výtek poroty na Wintrovkách – že vztahy nejsou sdělné. Ale vztahy tam jsou, my o nich víme, jen jsme se je snažili příliš nehrát, aby to bylo spíše přirozené a civilní.

Jiří Suk

Eva: Jinak byli porotci milí a nás potěšila jejich reakce.

Jiří: Ale ono to není jen o připomínkách porotců. Beru kritiku od kohokoliv, protože takové připomínky jsou k něčemu. Že mi někdo řekne, že se mu to líbilo, mi moc nepomůže. Pozitivnější je, když mě upozorní na místa, kterým třeba nerozuměl. A pokud to nejde proti mému stylu nebo názoru, mohu s tím něco udělat. Takže jsem radši, když někdo kritizuje, než když chválí. Je v tom i tak trochu vypočítavost.

Vzhledem k tomu, cos právě řekl, byl to tedy záměr, že jste vyšli s premiérou těsně před Wintrovkami?

Jiří: Záměr to byl, ale přiznávám se, že jsem to odkoukal od jednoho z kolegů z loutkářské branže – Tomáše Hájka. Ten říkal, že premiéru svých her má na krajské přehlídce a na národní první reprízu. Na obou se něco dozví a pak už jezdí s dobrým představením. Je to lepší, než dva roky hrát a pak se dozvědět, jak jsem řadu věcí mohl dělat lépe. Přirovnávám to k vaření – dám ochutnat jiným kuchařům, o kterých vím, že také vaří, ještě než servíruji pro plnou jídelnu. Pokrm mám v hrnci na vařiči a mohu ho přikořenit i přisolit podle potřeby. Je lepší ho dokuchtit včas, než pak vysvětlovat, jak to mělo být.

Musím říct, že mě zaujala i hudba. Občas jsem si říkala, kde jste ty staré „hitovky“ vzali…

Jiří: Je to kulisa, která nemá s dějem nic společného, jen to, že každému hraje doma nějaké rádio. Dokonce můj první záměr byl, že tam také bude hrát od začátku do konce. Ale protože to odtahuje pozornost diváka, našli jsme místa, kde se dalo vypnout. A ke skladbě písniček – týden před premiérou jsme měli veřejnou zkoušku pro kamarády. A právě tam jsme s hudbou pohořeli. Rádio měla být parodie na program dnešních laciných stanic, takže jsme tam dali různé milostné písně. Ale vyšla nám špatně kombinace, kdy je na scéně Ráchel coby Monička a k tomu hraje Borůvková od Šárky Rezkové, což mi kluci otloukli o hlavu.

Eva: Po této zkoušce jsme jeli na hory a vždy, když se Jiřík vrátil z lyžovačky, už mu v hlavě zněly písničky a seděli jsme nad rozvrhem. Takže dnes to má hlavu a patu, ale neměl by se tomu přikládat ten důraz, který tomu někdo dává.

Teď přijde pauza a čas na dopracovávání anebo už máte v hlavách další projekt?

Jiří: Všechno je správně. Pochopitelně budeme dopracovávat, protože zatím je to syrové a bude se to usazovat a zaplať pánbůh za to, protože to je krásná práce. Ale v hlavách toho máme plno už dávno. Je tam pohádka, monodrama i loutkové představení. To už nejde zastavit.

Eva: To nezastaví ani Vašík (půlroční syn Sukových). Gaiman má pěkné povídky, tak jsme si říkali, že by nebylo špatné udělat jich víc.

Lenka Pelcová