Václav Vohralík při besedě v Mutějovicích.

„Národ je to srdečný, potěší i jejich nevšední pohostinnost a úcta, kterou k Volyňským Čechům chovají,“ říká Václav Vohralík

Ukrajina je země k navštívení i zamyšlení

„Ukrajina je země, která potřebuje hospodáře,“ říká o svém rodišti Václav Vohralík z Mutějovic. Patří k Volyňským Čechům a hrdě se k tomu hlásí. O zemi, v níž se (v jedné z mnoha českých osad) narodil a kterou ve svých sedmi letech při poválečné reemigraci opustil, měl koncem února v Mutějovicích přednášku Ukrajina – země k navštívení. On sám navštěvuje svůj rodný kraj pravidelně, stejně jako spousta Volyňáků, kteří na své kořeny nezapomínají. Pohled, který se jim při cestách naskýtá, nebývá vždy veselý. Místa, která si pamatují jako udržovaná a opečovávaná, bývají opuštěná, pole s nebývale úrodnou půdou zarůstají plevelem a mnoho českých domů je v rozvalinách. Na malých obdělávaných dílech zahrad málokdy chybí cukrovyj burak (cukrovka), aby bylo z čeho pálit samohonku.

Začátky v zemljankách

V Mutějovicích není sám, kdo má kořeny na Volyni nebo Podkarpatské Rusi, kam začali čeští osadníci přicházet v 2. polovině 19. století. Důvodem byla levná a snadno dostupná půda a mnohé výhody, které tehdejší carské Rusko, jehož byla Volyň součástí, slibovalo (kupříkladu dvacetileté osvobození od placení daní). „Jedním z iniciátorů českého osídlování Volyně byl pan Olič z Řevničova, který skoupil majetky od polské šlechty a pak je bezzemkům, chalupníkům i sedlákům z Čech prodával. Tak vznikla jedna z největších českých vesnic České Hlinsko, kde se narodil můj pradědeček, dědeček, otec a já odtud po válce přesídlil do Čech,“ říká Václav Vohralík.

První česká vesnice vznikla na Volyni v roce 1866. Nakonec jich čeští osadníci, kterých na Ukrajinu přišlo kolem 15 tisíc, založili téměř dvě stovky. „Když se začal počet osadníků zvyšovat, začala carská vláda příliv omezovat, a to tím, že pozemky mohli získat jen pravoslavní nebo osadníci jiných vyznání. Naše rodina vědomě konvertovala k pravoslaví, kterému jsme zůstali věrni,“ říká Václav Vohralík. Rodiny většinou přicházely na Volyň s několika ranci. Dojely vlakem do města Brody (poslední stanice Rakouska-Uherska) a pak je čekalo putování pěšky nebo na formanských povozech do nového domova. Do první zimy postavili alespoň stáje pro dobytek a sami žili v zemljankách. Netrvalo ale dlouho a nahradily je zděné domy.

Václav Vohralík u pomníku v Rovně.

Pokrokoví Češi

S Čechy přišel na Volyň pokrok. Teprve díky nim místní viděli, jak správně hospodařit, obdělávat pole a používat náčiní, které jim práci usnadní. Zaváděli i dosud neznámé plodiny a pěstovali ovoce. „Ne všichni byli zemědělci, a tak na Volyni zaváděli dosud neznámá řemesla, v každé větší vesnici zakládali národní české školky, stavěli hospody, obchody, pivovary, kulturní domy či kostely. Vznikaly průmyslové závody a kdo se nebál práce a něčemu rozuměl, měl se dobře. Způsob života, jaký vedli Ukrajinci, Rusové a Poláci, nebyl obecně pro Čechy přijatelný, tedy až na malé výjimky. Smíšené sňatky nebývaly příliš časté. V mnoha případech to znamenalo i rozchod v rodině. I v naší rodině se podobné případy řešily. V pozdější době byl největším problémem sňatek se sovětskými policisty (NKVD). Příslušníci této složky byli považování za stejnou kategorii jako gestapo. Bylo třeba se jim raději oklikou vyhnout, stejně jako banderovcům.“

Stalinem řízený hladomor

Nejlépe se Čechům dařilo první desetiletí až do bolševické revoluce v roce 1917, která odstartovala válku. O Ukrajinu usilovali Poláci, Sověti a Ukrajinci. Po porážce Rudé armády v roce 1921 nakonec připadla západní část Volyně Polsku, východní zůstala Ukrajině, a tudíž se stala součástí Sovětského svazu. Krutý stalinský režim přinesl útisk a smrt. „Když chtěli Sověti zlomit odpor ukrajinského venkova ke vstupování do kolchozů, vyřešili to tak, že poslali mladé ozbrojené kluky, kteří zabavovali zemědělské produkty a skoro všechno obilí. Na sovětské Ukrajině vyvolali hladomor, při němž pomřelo okolo tří milionů obyvatel. Se Stalinem přišla i nová forma nevolnictví. Za každý ovocný strom se musela platit daň, kdo se nějakým způsobem bránil, toho čekala cesta na Sibiř do gulagu,“ říká Václav Vohralík.

Kulturní dům v Hulči, jedna ze stovek památek na české osídlení Ukrajiny.

Upáleni v Malíně

Další hrůzy přišly s druhou světovou válkou. V roce 1939 připadla pod vliv Sovětů i západní Volyň. A zbytek Čechů poznal to, co jejich krajané o pár let dříve – kolektivizaci, útisk a pro nepohodlné, společensky angažované či bohaté cesty na Sibiř a smrt v gulagu. Když v roce 1941 obsadili Volyň Němci, stala se válečnou zónou, v níž kromě nacistických okupantů řádili též ukrajinští fašisté zvaní Banderovci, kteří kvůli zásobování přepadali vesnice a přitom obyvatele mučili a zabíjeli, partyzánské skupiny a navíc polská armáda. Nejtragičtější je osud Českého Malína. „Hlavními zakladateli Českého Malína byli chalupníci z Domoušic, Milostína a dalších vesnic na Lounsku a Rakovnicku. Malín potkal krutý osud podobný Lidicím. 13. července 1943 byla vesnice obklíčena, ženy a děti nahnány do stodol, ty byly polity benzínem a všichni byli za živa upáleni. Muži byli většinou postříleni. Českých obětí bylo 374. V Malíně zůstal původní hřbitov. Je opuštěný a zanedbaný, ale v roce 2012 tam Volyňští Češi nechali postavit a vysvětit památník. Každý rok se u něj scházejí pamětníci, aby uctili památku zavražděných.“

Návrat do vlasti

Za 2. světové války šli Volyňští Češi hrdě do boje za vlast, kterou většina z nich nikdy neviděla. Na deset tisíc jich vstoupilo do tzv. Svobodovy armády a kolem 2000 jich padlo. Po skončení války se tito vojáci vrátili do Čech. „Naši tátové tu byli dva roky sami. Odmítali se vrátit, chtěli, aby za nimi mohly přijet i jejich rodiny. Nakonec k tomu dali po složitém jednání prezident Beneš se Stalinem svolení. Pamatuji si poměrně dobře strastiplnou pouť do vlasti. Vyložili jsme naše věci 15. února 1947 večer na peron nádraží v Žatci. Otec pořád nejel, maminka s babičkou byly zoufalé. Obávaly se, že nás otec opustil a našel si jinou ženu. Čekali jsme dlouho. Náhle se objevil vousatý chlap, se kterým jsem se nechtěl přivítat, protože můj tatínek vypadal jinak. A tak jsme jeli někam na Novou Ves, kde měl být můj domov. Pamatuji si, že první písnička při příchodu domů, která zněla z rádia, byla: Udělej kolečko, moja galanečko, budeš moja,“ vypráví Václav Vohralík.

Z gruntu ruina

To, co vybudovali Češi, bohužel na Ukrajině často zůstává jako rozpadající se memento bývalé prosperity. Rodáci se do českých vesnic pravidelně vracejí a setkání s místními starousedlíky jsou velmi přátelská. Na Čechy tu vzpomínají s úctou. „Národ je to srdečný, potěší i jejich nevšední pohostinnost a úcta, kterou k nám Ukrajinci z Volyně chovají,“ říká.

Rodnou vískou Václava Vohralíka je Lipina. Rodný domek už v něm ale nestojí, vyhořel ještě za války. V Hlinsku ale ještě stále stojí domek jeho předků. „Hlinsko je jedna z největších českých vesnic. S okolními osadami měla asi 1200 obyvatel. Grunt Vohralíků, který měl 33 hektarů půdy, zatím stojí. Zadní štít už mu ale chybí, zůstaly jen dvě místnosti. Ty ostatní postupně ti, co v ruině žijí, ubourávají a cihly prodávají,“ říká Václav Vohralík.

Vše má své příčiny

Přestože je Ukrajina ve válce, chystá se Václav Vohralík na Volyň i letos. „Ukrajina je ve válce, já odsuzuji krajnosti a zejména politická řešení silou a propagandou, která manipuluje s temnými pudy davu. Nejsem příznivec krajní pravice, hlásící se k ideologii banderovectví, ale vše má své příčiny. Ukrajina má právo na sebeurčení a na demokratický vývoj bez protektorátu Putinova Ruska. Propaganda proti současné Ukrajině manipuluje s fašismem. Prý je používána fašistická symbolika. Ano, jsou zde ve slabé míře zastoupeni krajní pravičáci, ale při demonstracích v Moskvě i jinde pochodovali tzv. vlastenci s vlajkami, na nichž byl srp a kladivo! Mám mnoho přátel mezi Rusy i Ukrajinci a při debatě s nimi pochopíte, že nové Mnichovanství není dnes možné a nelze podléhat mnohdy primitivní propagandě charismatických vůdců,“ uzavírá Václav Vohralík.

Markéta Hartlová