Miroslav Pancner.

Celoživotním koníčkem Miroslava Pancnera byly motocykly Stadion a fotbalová Olympie

Odešla „chodící kronika“ rakovnického sportu

Dlouhá léta, každé úterý kolem desáté dopoledne, se otevřely v naší redakci dveře a v nich se objevila usměvavá tvář chlapíka, o kterém jsme říkali, že je „chodící kronikou“ města Rakovníka, zejména zdejšího sportu a Stadionky. Míra Pancner patřil téměř patnáct let k našim věrným spolupracovníkům. Přicházel si pro dva výtisky Raportu, jeden archivoval, druhý „zpracoval“ na výstřižky, které posílal do Vídně svému kamarádovi Pepíkovi Kadrabovi, s nímž kdysi kopal za Olympii Rakovník.

Úterní návštěvy

Tvrzení, že Míra Pancner byl „chodící kronikou“ města, není vůbec přehnané. Sport a motorismus byly jeho celoživotním koníčkem. Úterý co úterý nám to dokazoval. Nikdy nepřišel do redakce s prázdnou – vždy přinesl nějaké zajímavé téma, upozornil nás na něčí jubileum, a když jsme potřebovali, zapátral ve svých brilantně vedených archivech a většinou nám požadované informace zjistil. Jeho archivy mají pro historii města (a nejen tu sportovní) obrovskou cenu. Míra se zabýval i jinými tématy, než jsem dosud zmínil – vojáci a kasárna, hostince a restaurace ve městě, kola a motocykly Stadion, rakovnické figurky a mnoho dalšího. To vše pečlivě zpracovával, lepil na čtvrtky a ukládal do igelitových fólií. Poklady k nezaplacení…

S motocyklovou legendou Josefem Vejvodou (uprostřed) a kamarádem Luďkem Matějkou před startem spanilé jízdy mopedů v roce 2011.

V dresu Olympie

Miroslav Pancner se narodil 13. listopadu 1930 v Rakovníku, vychodil tu školu, vyučil se a pracoval celý život. S výjimkou vojenské základní služby Rakovník neopustil. Vyučil se puškařem u Františka Černohorského ve Vysoké ulici. Sotva se ale doučil, přišel rok 1948 a komunisti firmu pana Černohorského zrušili. A tak Miroslav Pancner přešel do tehdejší Stadionky, kde začal pracovat v tamní nástrojárně. Kdoví, jestli tenkrát tušil, že tam zůstane až do svého odchodu do penze v roce 1990.

V osmačtyřicátém už byl talentovaný sportovec známý v rakovnických fotbalových kruzích. Oblékal dres Olympie a spolu s ním i jeho největší kamarád Josef Kadraba. Zatímco vysoký Pepík střílel z centru útoku jeden gól za druhým, menší, ale hbitý a rychlý Míra Pancner unikal po pravém křídle a čechral do vápna jeden míč za druhým. „Ke sportu jsem se dostal v Dělnické tělovýchovné jednotě Rakovník. Jako pětiletý jsem začal cvičit v Tylově domě, tam, kde je dnes moderní divadlo. Když byla DTJ ve válce zrušena, chodil jsem s ostatními vrstevníky hrát pinčes do tzv. Kuratoria a po válce jsem se stal členem Sokola. Ještě jsem stihl poslední sokolský slet v Praze v roce 1948, na němž jsem cvičil jako dorostenec,“ vzpomínal na své sportovní začátky Míra Pancner v jednom z mnoha našich hovorů.

Fotbal a mopedy

K fotbalu se dostal už také jako žák. Bydlel na Tržáku, stejně jako pozdější reprezentant, „Chilan“ Pepík Kadraba. Pod firmou Klatovský stávala ohrada a u ní začali hrát fotbal ještě s proslulým hadrákem. Tam je objevili „lanaři“ Olympie Rakovník (starý Kadraba tam tehdy funkcionařil), a tak se brzy ocitli na YMCE, kde měla Olympie svůj stánek. V něm Míra strávil svá nejlepší fotbalová léta. V dresu Olympie nastupoval až do roku 1950 (to už se ale klub jmenoval Sokol Velo Stadion), kdy hrála druhou kladenskou třídu. Pak narukoval na vojnu do Plzně, odkud byl převelen do Tachova. Tady, v týmu VTJ Tachov, pomáhal vykopat divizi. Po svém návratu do Rakovníka se zapojil s plnou vervou do práce v továrním fotbalovém mužstvu Stadionky. Nejen za něho hrál, ale i funkcionařil. A také fabriku reprezentoval jako tovární jezdec. I na tohle období Míra rád vzpomínal.

„Když jsem nastoupil do Stadionky, vyráběla se tam jen kola. Postupně přešla výroba na mopedy. To byly tenkrát velmi populární malé motocykly, dalo by se říct – hit doby. Byly cenově přístupné, jejich provoz byl levný a mopedy byly skladné, takže si je mohli pořídit i obyvatelé bytovek. Snadno jste je uskladnili ve sklepě, na půdičce nebo dokonce na balkónu. Vedení podniku mě požádalo, abych se stal továrním jezdcem. Zúčastňoval jsem se nejen propagačních akcí, ale i různých závodů, a to jak na silnici, tak třeba na ploché dráze. Je škoda, že se mopedy přestaly vyrábět.“

Míra Pancner a Luděk Matějka předvedli, odkud v 50. letech minulého století startovaly populární závody okolo Husova náměstí.

Almanach Stadionky

Když odešel Miroslav Pancner do důchodu, řekl si, že zpracuje almanach ke 45. výročí kopané ve Stadionce, které vycházelo na rok 2000. Svůj úkol bezezbytku splnil. Mravenčí prací se mu podařilo získat řadu cenných dokumentů a fotografií. Alma­nach doplnil přehlednou historií Stadionky. Málokdo dnes už ví, že původním majitelem Stadionky byl jakýsi Bohumil Pánek z Pavlíkova. Byl to on, kdo vyrobil první kompletní automobil v Rakovníku. Almanach, na němž pracoval Miroslav Pancner téměř sám, sklidil u pamětníků úspěch.

Almanach o Stadionce nebyl ale jediným Pancnerovým dílem. Napsal studii k sedmdesátinám Olympie Rakovník, sestavil přehled rakovnických hostinců. „Olympie měla ve svých začátcích kabiny v hostinci Na Zahrádce. Sháněl jsem fotku, abych ji dal do almanachu, ale nesehnal jsem ji. Tak mě napadlo, že bych mohl sepsat a zdokumentovat všechny rakovnické hospody,“ prozradil, jak tento unikátní záměr vznikl.

Cena za propagaci sportu

V posledních letech jsme Míru Pancnera mohli vídat pravidelně na zápasech Olympie (jezdil i „ven“) a při spanilých jízdách mopedů Stadion, které pořádá majitel Muzea motocyklů v Křivoklátě Jaroslav Antoni. Spolu s motocyklovou legendou Josefem Vejvodou několikrát startoval „rakovnickou“ etapu a zájemcům předvedl, jak to vypadalo, když v padesátých letech jezdil závody kolem Husova náměstí. Za celoživotní propagaci sportu obdržel v roce 2011 cenu naší redakce u příležitosti vyhlášení nejlepších sportovců roku 2010. Tehdy z pódia vyzval všechny fotografy, aby své snímky pečlivě popisovali, protože až bude za dvacet let hledat do kroniky fotky z dnešní doby, tak by nerad složitě zjišťoval, kdo na nich je.

Plánů do budoucna měl Míra spoustu. Bohužel, vážná nemoc, která ho postihla na konci loňského roku, mu je už nedovolila realizovat. V pondělí 9. března dorazila do redakce smutná zpráva, že v Masarykově nemocnici v ranních hodinách zemřel. V listopadu by mu bylo 85 let. Nám, v redakci Raportu, bude moc chybět. Čest jeho památce.

Tomáš Bednařík