Nikol (vpravo) s dalšími plavčicemi z Česka u bazénu v Arlingtonu.

„Na zaměstnavatele jsme měly štěstí, dal nám i kola, abychom snáz dojely do práce,“ říká Nikol Šuleřová

Tři měsíce plavčicí v Americe

K tomu, abyste vycestovali do Ameriky za prací, nepotřebujete mít dokonalou angličtinu. Studenti vysokých škol mohou využít program work and travel (tedy práce a cestování), při němž jim zaměstnání v zahraničí zprostředkuje agentura a zároveň jim pomůže s vyřízením potřebných náležitostí. Nikol Šuleřová z Rakovníka, studentka Vysoké školy ekonomické v Praze, loni strávila díky work and travel přes čtyři měsíce v Americe. V Arlingtonu, který leží v blízkosti Washingtonu D. C. a je známý zejména národním vojenským hřbitovem, pracovala jako plavčice v bazénu. Další měsíc pak společně s přáteli procestovala autem západ USA.

Představa, že jednou pojedeš coby student do zahraničí, tě vždycky lákala?

Vždycky. Už jsem o tom přemýšlela na střední, ale více příležitostí je na vysoké škole. Lákalo mě to, ale zároveň jsem se bála studia v zahraničí. Na VŠE není problém odjet na semestr do zahraničí, škola to zafinancuje, ale je tam podmínka, že při studiu musíš získat daný počet kreditů. S mojí angličtinou jsem se na to, abych v jazyce studovala a pročítala ekonomické knihy, necítila. Ideální pro mě nakonec byla forma work and travel.

Na to jsi narazila náhodně?

Na VŠE jezdí hodně lidí na work and travel. Můj kamarád a spolužák Honza Veselý z Rakovníka byl v Americe přesně tak, takže mě inspiroval. Tím, že už jsem měla před sebou poslední rok školy, to byla moje poslední možnost, protože na work and travel musíš být student.

Měla jsi jasno, kam pojedeš a v jakém oboru budeš pracovat?

Kam, to si člověk zas tak vybírat nemůže, ale o tom, že chci dělat plavčíka, jsem měla jasno. Honza plavčíka dělal a vychvaloval si, jaká je to pohoda, že si jen ležíš u bazénu a sleduješ lidi kolem. Takové servírky v baru nebo kuchařky jsou pořád na nohou, prakticky se nezastaví a finančně jsou na tom stejně. Honzovo vyprávění mi v tom udělalo jasno (směje se). A pravda je i ta, že jsem se bála jít pracovat někam, kde hned budu muset mluvit s lidmi. Tomu jsem se chtěla vyhnout.

Zdokonalit si angličtinu byla tvoje hlavní motivace?

Nejdřív mě motivoval hlavně jazyk, pak i další věci. Už se mi blížil konec školy, tak jsem začala trochu propadat panice, že jakmile dodělám školu a začnu pracovat, čeká mě jen život v kanceláři, do důchodu se z ní nehnu a už nikam na delší dobu nevycestuju. Taky už jsem díky brigádám měla našetřené nějaké peníze a věděla, že tím rodiče tolik finančně nezatížím, protože je s cestou přeci jen spojena spousta nákladů. Musíš si zaplatit letenky, vízum, kurz, poplatky a další. Celkem to bylo kolem šedesáti tisíc a moje našetřené peníze na to zdaleka nestačily, takže mě finančně podpořili i táta s mámou.

Jak je program work and travel nastavený?

Pracovat jako plavčík je mnohem příjemnější než práce v baru, kde se člověk nezastaví.

Vízum je postavené tak, že máš maximálně 3,5 měsíce na práci a pak měsíc na cestování. Abys takové vízum dostala, musíš být zapsaná pod nějakou českou agenturou. Já jsem jela s agenturou Czech-us a určitě bych ji všem doporučila. Cokoli jsem potřebovala vědět, tak mi na mail odepsali do půl hodiny. Za 2,5 tisíce korun se o všechno postarali. Zařídili práci, rezervovali letenky, zajistili, že pro nás na letiště v Americe někdo přijede, dali nám pokyny, jak se chovat na ambasádě, co říkat, vystavili nám papíry, které potřebujeme mít s sebou.

A máš s agenturou jistotu, že tě v Americe nečeká nějaké nepříjemné překvapení? Třeba že prostředí, kde pracuješ, není takové, jak sis představovala?

Celé je to hodně o štěstí. Může se ti stát, že v Česku podepíšeš pracovní smlouvu, přijedeš do Ameriky a tam se s tebou už nikdo nebaví, jestli se ti tam líbí nebo ne. Dobrá agentura by ti v takové situaci měla pomoci. Když chceš jet na work and travel, musíš mít agenturu nejen v Česku, ale i v Americe. Ta je zodpovědná za tvé vízum a zaručí se, že nejsi terorista, zločinec nebo nejedeš do Ameriky prodat své orgány. Každý měsíc jí přes aplikaci, kterou má na internetu, musíš vyplnit dotazník, kde bydlíš, kde pracuješ a co děláš, a oni si ověřují, jestli je to pravda. Kdyby to člověk nevyplnil, hrozí mu vyhoštění.

Jet dělat plavčíka do zahraničí asi není jen tak. Musela jsi absolvovat nějaký speciální kurz?

Musela jsem zvládnout plavčický kurz od Amerického červeného kříže, který pořádala agentura Czech-us, takže jsem teď oficiálně certifikovaný záchranář s průkazkou (směje se). Kurz jsem absolvovala v Česku, měl tři části. První je tzv. prekurz, při kterém se prověří, jaký jsi plavec. Musíš uplavat 300 metrů, tedy dvanáct bazénů, pak jsme se potápěli do čtyř metrů bez brýlí a špuntů do uší, museli vylovit pětikilovou cihlu a doplavat s ní na znak na druhý konec bazénu. A co bylo nejhorší, to byly dvě minuty šlapání vody, při kterém nad hlavou tleskáš, aby bylo vidět, že si nepomáháš rukama. V druhé části jsme se učili techniky zachraňování a první pomoci a ve třetí, jak se starat o bazén.

Kde jsi nakonec v Americe byla?

Protože si nemůžeš vybrat místo, kde chceš pracovat, ale vybíráš si zaměstnavatele, tak jsem si vybrala Guardian Aquatics, který má bazény kolem Washingtonu D. C. Nakonec jsem se dostala do Arlingtonu, což je hned první město za Washingtonem a je s ním spojené metrem, takže jsi v D. C. za nějakých deset minut, což bylo super.

Je Arlington koukatelné město?

Bydlely jsme na jeho okraji, kde to vypadá jako na klasickém americkém předměstí, jak ho známe z filmů. Na hlavní třídě pak byly restaurace, památníky a parky. Charakter města je úplně jiný než u nás. Centrum není náměstí, kolem kterého jsou staré domy. I když Američané říkají centru old town, tedy staré město, nic starého to není. Kvůli tomu mě taky vůbec nechápali, když jsem jim vysvětlovala, že u nás, když se řekne staré město, tak je opravdu staré.

Měla jsi samostatný byt?

Na bytě nás bylo pět holek. A i když jsme každá úplně jiná, bylo to fajn a naše soužití jsme přežily ve zdraví. Náš byt byl jeden z důvodů, proč říkám, že jsme měly na zaměstnavatele opravdu štěstí. Byl plně vybavený i včetně kuchyně, takže jsme si mohly vařit. V bytě pod námi bydleli kluci z Ukrajiny, kteří přijeli s jinou agenturou, a ti měli holobyt, ve kterém nebyly ani postele. Prvních pár dní spali na zemi přikrytí dekou z letadla, než dostali první peníze a mohli si koupit nafukovací matrace. My jsme od našeho zaměstnavatele dostaly i kola, abychom měly jak jezdit do práce. Já měla bazén 2,5 míle od bytu, což je kolem čtyř kilometrů, a to už je vzdálenost, která se moc nedá chodit dvakrát denně pěšky. Oproti některým jiným plavčíkům jsme měly vážně štěstí.

Kolik bazénů ve městě mají, že potřebují tolik plavčíků?

Do Washingtonu D. C. je to z Arlingtonu deset minut jízdy metrem, bylo proto snadné trávit v hlavním městě volný čas.

Není to jako u nás, kdy máme ve městě jen jeden městský bazén. U nich bývá v každé čtvrti. Je třeba areál deseti dvojdomků, které mají společný bazén a posilovnu. A nemůže tam chodit nikdo, kdo tam nebydlí. Místní si hosta přivést můžou, ale musí pro něj mít vstupní kartu.

To jsou v Americe takoví fandové plavání?

To ani ne, spíš je tam strašné vedro, tak vnímají bazén jako nutnost. Často to jsou i dost malé bazény. Já měla štěstí, že mě přidělili k většímu, takže jsme na něj byli dva plavčíci, já a kluk ze Srbska. Bylo to dobré v tom, že jsem si měla s kým povídat a procvičovala si angličtinu. Moje spolubydlící měla menší bazén, kde byla sama a kam ani nechodilo moc lidí, takže ta se s angličtinou moc daleko neposunula. I u nás, když přišlo za den dvacet lidí, tak to bylo hodně. Ve všední den většinou začali chodit až kolem čtvrté, my tam ale byli už od rána. Nejdřív jsme museli vyčistit bazén, změřit vodu a podle výsledků nalít do vody odpovídající prostředky. Starali jsme se i o to, aby dobře fungovaly pumpy a filtry. Když v bazénu nikdo nebyl, tak jsme si s kolegou povídali, četli nebo hráli hry na tabletu. Práce to byla vážně dobrá. Dva dny v týdnu, a to v pondělí a čtvrtek, jsem měla volno. Protože dva srbští plavčíci nakonec v polovině léta odjeli, dělali jsme i přesčasy, které jsou lépe placené. A díky tomu jsem si z Ameriky přivezla i dost peněz.

Ve kterých měsících jsi tam vlastně byla?

Letěla jsem 20. května s tím, že hned druhý den jsem šla do práce. Sezona začala hned ten týden v sobotu. Plavčíka jsem dělala do 2. září, kdy sezona končila, a pak jsme s holkama vyrazily na cestu. Do Česka jsem se vracela 2. října. Zažily jsme tam opravdu vedra, i když místní nám tvrdili, že je to jedno z nejstudenějších let. Celý květen a červen bylo kolem 34 stupňů a strašná vlhkost. Pak to přešlo v trochu sušší léto, jaké známe i od nás. Když jsme jely cestovat, tak jsme přelétaly do Kalifornie, kde bylo kolem 40 stupňů, a tak to bylo celé září.

Washington jste měly blízko, jezdily jste tam za zábavou?

Díky dvěma volným dnům jsme se tam mohly dostat často. Buď jsme jely metrem, ale výhodnější bylo dojet tam na kole po cyklostezce. Bylo to asi deset kilometrů. Prolezly jsme si tam všechny důležité památky, což je vážně snadné, protože jsou všechny soustředěny v jednom centru. Jdeš od Lincolnova pomníku, kolem obelisku, Kapitolu, Bílého domu a tak dále. Jezdit tam za zábavou do klubů nešlo moc často, protože je tam strašně draho.

Takže vás tam čekaly večery o vodě?

No, občas ani to ne (směje se). Pak už jsme si na to zvykly, ale poprvé, když jsme šly tancovat, se nám klepala ruka už jen z toho, že musíme dát 10 dolarů jen za cestu metrem. A pak jsme zjistily, že vstupy do klubů jsou od dvaceti dolarů výš. Tady v Česku bych v životě nešla na diskotéku, kde by stál vstup 400 korun, tam je to normální. Takže když jsme šly tancovat, nepily jsme většinou vůbec nic, nebo si s holkama koupily společně jednu colu a pak si ji na záchodě doplňovaly vodou (směje se).

Markéta Hartlová

(dokončení v příštím čísle Raportu)